IV.ÚS 1505/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1505/23 ze dne 8. 8. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Danielem Radou, advokátem, sídlem Nerudova 866/27, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2023 č. j. 7 Tdo 313/2023-1181, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. prosince 2022 č. j. 11 To 225/2022-1123 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15. června 2022 č. j. 1 T 47/2020-1060, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 a odst. 2 písm. a), b), c) a d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a d) trestního zákoníku; za tyto trestné činy mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let. Dále okresní soud podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit na náhradu nemajetkové újmy poškozené Janě B. (jedná se o pseudonym) částku 27 000 Kč, poškozenému Jiřímu P. (jedná se o pseudonym) částku 85 000 Kč, poškozené Jitce P. (jedná se o pseudonym) částku 23 000 Kč a poškozené Anně B. (jedná se o pseudonym) částku 27 000 Kč, této poškozené s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 18. 6. 2020 do zaplacení (přičemž jde o částky snížené o náhrady, které stěžovatel v celkové výši 248 000 Kč poškozeným již poskytl), a podle § 229 odst. 2 trestního řádu poškozené Jiřího P. a Annu B. odkázal se zbytkem jejich nároků na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedených trestných činů se stěžovatel podle závěrů okresního soudu - ve stručnosti řečeno - dopustil tím, že od jara 2008 do 7. 2. 2018 s výjimkou asi půlročního období po 1. 12. 2008 (po vyhlášení předchozího odsuzujícího rozsudku) v domě č. p. X v X, kde bydlel s manželkou Janou B., jejími dětmi Jiřím P. a Jitkou P. a společnou dcerou Annou B., tyto poškozené dlouhodobě prakticky denně psychicky a fyzicky týral, způsoboval jim různá zranění, avšak poškození ze strachu ze stěžovatele nevyhledali lékařské ošetření, případně v jeho průběhu zamlčeli skutečnou příčinu těchto zranění, a dále některým z nich vznikla újma na psychickém zdraví. Stěžovatel podle zjištění okresního soudu v roce 2015 donutil Jiřího P. odejít z domu, v roce 2016 Jitku P. vyhnal z domu a Jana B. v důsledku jeho jednání odešla dne 7. 2. 2018 ze společné domácnosti. 3. Z podnětu odvolání státní zástupkyně Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu a nově stěžovatele odsoudil podle § 198 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 téhož zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením k dovolání stěžovatele podle § 265k odst. 1 a 2 trestního řádu zrušil rozsudek krajského soudu v části, jíž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti výrokům rozsudku okresního soudu o náhradě škody a nemajetkové újmy a v těchto výrocích zrušil také rozsudek okresního soudu. Podle § 265k odst. 2 trestního řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část obou rozsudků obsahově navazující, pozbyla-li vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, podkladu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí obecných soudů o výši trestu jsou zatížena libovůlí, čímž odporují judikatuře Ústavního soudu [např. nálezu ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153)]. Podle stěžovatele okresní soud a krajský soud pochybily tím, že při stanovení výše trestu v jeho neprospěch přihlížely k předchozímu odsouzení rozsudkem okresního soudu ze dne 1. 12. 2008 sp. zn. 12 T 75/2008, který nabyl právní moci dne 20. 1. 2009, jímž byl uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v rozhodném znění, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků. Ohledně tohoto odsouzení nastal účinek, že se na stěžovatele hledí, jako by nebyl odsouzen, a proto mu nelze přičítat přitěžující okolnost podle § 42 písm. q) trestního zákoníku. 6. Stěžovatel poukazuje na to, že krajský soud k odvolání státního zástupce uložil trest jako nepodmíněný, přičemž zdůraznil jeho sklony k páchání úmyslné trestné činnosti specifického charakteru, které lze odvodit od jeho předchozího odsouzení. Nejvyšší soud se však omezil na konstatování, že krajský soud sice svoji úvahu formuloval nepřesně, a neshledal důvod pro zrušení jeho rozsudku v odpovídajícím rozsahu. Podle stěžovatele nelze uvažovat o pouhé nevhodnosti formulace, vedla-li ke zbavení jeho osobní svobody. Krajský soud, dovozuje dále stěžovatel, porušil v jeho neprospěch § 106 trestního zákoníku, a to s neudržitelným vysvětlením, že "ani dřívější (dnes již zahlazené) odsouzení obžalovaného, ani probíhající trestní řízení v této věci nepřinesly změnu v chování obžalovaného, který se zjevně neponaučil a nelze u něho uzavřít, že by bez výkonu uloženého trestu v budoucnu vedl řádný život". Krajský soud tudíž odkázal na předchozí zahlazené odsouzení stěžovatele, čímž přisvědčil konstatování okresního soudu, že k jeho předchozímu odsouzení nemohl přihlížet jako k přitěžující okolnosti, avšak přihlížel, že skutek, za který byl v minulosti odsouzen, stěžovatel spáchal. To bylo hodnoceno v souvislosti s vymezením jeho morálně charakterového profilu. Okresní soud ve svém odůvodnění rozhodnutí tučně zvýraznil a podtrhl slovo "spáchal". 7. Stěžovatel označuje postup obecných soudů za neústavní z důvodu, že při ukládání trestu bylo přihlíženo k jeho předchozímu odsouzení, které bylo zahlazeno, což vedlo k tomu, že byl zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). K tomu stěžovatel odkazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323). Celé trestní řízení proto stěžovatel považuje za neústavní a současně uvádí, že řízení nebylo v souladu se zásadami spravedlivého procesu, a proto jsou rozhodnutí soudů nepřezkoumatelná. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti není sama o sobě význa