IV.ÚS 1508/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1508/09 ze dne 4. 1. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 4. ledna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti 1) Soukromé základní školy Cesta k úspěchu v Praze, s. r. o., se sídlem Španělská 742/6, 120 00 Praha 2 a 2) Občanského sdružení Škola dětem, se sídlem Májovského 1147, 163 00 Praha 6, obou zastoupených JUDr. Klárou Veselou Samkovou, PhD., advokátkou, AK se sídlem Španělská 6, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2009 čj. 7 As 52/2007-136, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2007 čj. 9 Ca 171/2005-87, rozhodnutí ministryně školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 17. 2. 2005 čj. SÚ 1984/2004-21 a rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 9. 12. 2004 čj. 23581/04-21 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení čl. 3, čl. 15, čl. 26 a čl. 33 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 2 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhali zrušení shora označených rozhodnutí správní orgánů vydaných v řízení o zařazení školy do sítě škol, předškolních zařízení a školských zařízení podle zákona ČNR č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství (dále jen "zákon o státní správě a samosprávě ve školství"), jakož i rozsudků správních soudů tato správní rozhodnutí přezkoumávající. Stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně popsali průběh a výsledky správního řízení, ve kterém Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy nevyhovělo žádosti prvé stěžovatelky, Soukromé základní školy Cesta k úspěchu v Praze, s. r. o., (dále jen "stěžovatelka") o zařazení do sítě škol ke dni 1. 9. 2004 s odůvodněním, že počet základních škol a volných míst v základních školách v Praze je dostatečný a žádost není v souladu s dlouhodobým záměrem ministerstva ani s potřebami a možnostmi rozvoje sítě škol. Rozhodnutí ministerstva ministryně školství, mládeže a tělovýchovy v rozkladovém řízení potvrdila. Stěžovatelka napadla rozhodnutí ministryně žalobou u Městského soudu v Praze. V průběhu řízení před správním soudem Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy vyhovělo opakované žádosti stěžovatelky a k datu 1. 1. 2007 ji zařadilo do sítě škol. Vzhledem k tomu, že ministerstvo po výměně ministryně vyhovělo de facto stejné žádosti, stěžovatelka nepociťovala právní jistotu a trvala na projednání žaloby. Městský soud v Praze neshledal postup a rozhodnutí správních orgánů vadným a nezákonným a žalobu stěžovatelky zamítl, stejně tak byla zamítnuta i kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšším správním soudem. Stěžovatelé se cítili být postupem orgánů veřejné moci dotčeni na svých právech a měli za to, že napadená rozhodnutí zasáhla i do práv nadaných žáků, kteří chtěli na soukromé základní škole studovat. Tvrdili, že nepřipuštěním občanského sdružení do řízení bylo znemožněno sdružení, resp. rodičům zde sdružených, hájit zájmy nadaných dětí, a proto se sdružení (dále jen "stěžovatel") připojilo k ústavní stížnosti stěžovatelky. Podle stěžovatelů lze porušení práv shledávat ve dvou rovinách, v jedné rovině byla práva porušena ve vztahu vůči žákům školy a jejím rodičům, ve druhé rovině ve vztahu k poskytovateli těchto práv. Stěžovatelka spatřovala porušení čl. 26 Listiny samostatně, jakož i ve spojení s čl. 3 Listiny v odepření práva na zahájení výkonu hospodářské činnosti v oblasti poskytování základního vzdělání a v diskriminujícím přístupu správních orgánů, který vnímala jako umělou překážku vzniku konkurenčního prostředí a soutěže mezi školami a bránění volné hospodářské soutěži. Stěžovatelka zopakovala, že splnila veškeré podmínky pro registraci, a důvody, pro které byla odmítnuta, zpochybnila. Kritizovala neurčitost a obecnost zákonných podmínek formulovaných v § 13b odst. 3 zákona o státní správě a samosprávě ve školství, což dle jejího názoru vedlo k jisté libovůli v rozhodování ministerstva a tím i k nežádoucí selekci subjektů na "vhodné" a "nevhodné", přičemž skutečné důvody rozhodnutí byly prakticky nepřezkoumatelné. Porušení čl. 15 a čl. 33 Listiny samostatně jakož i ve spojení s čl. 3 Listiny a čl. 2 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě stěžovatelé spatřovali v odepření zahájit a provozovat činnost, která poskytuje nadaným žákům patřičné vzdělání, napomáhá k jejich adekvátnímu rozvoji a respektuje tak hodnotové priority rodičů při výchově a vzdělání jejich dětí, které běžná soustava škol nemůže zaručit. Stěžovatelé popřeli, že by zřízením školy pro nadané děti došlo k nežádoucí segregaci nadaných žáků, upozornili na celosvětový trend existence speciálních škol pro nadané děti a poukázali na to, že vzdělávání nadaných dětí je plně v souladu s nově přijatým školským zákonem platným od 1. 1. 2005 (zákon č. 561/2004 Sb.). Stěžovatelé považují za chybné, jestliže je běžnou záležitostí zřizování speciálních škol pro děti se vzdělávacími problémy, zatímco zřizování škol pro vzdělávání nadaných dětí je označováno jako segregující; takové jednání považují za diskriminaci na základě jiného postavení, jímž byl vysoký intelekt dětí. II. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 8. 7. 2009, podepsaném předsedkyní senátu 9 Ca, uvedl, že se námitkami vznesenými v ústavní stížnosti v rozsahu žalobních bodů zabýval a za jediné relevantní tvrzení stěžovatelky považoval tvrzení o porušení čl. 33 odst. 3 Listiny. Poukázal na jeho znění a uvedl, že pokud správní orgány obou stupňů shodně a po právu dospěly k závěru, že nejsou splněny zákonem stanovené podmínky pro vyhovění žádosti prvé stěžovatelky z důvodů v rozsudku rozvedených, má za to, že postupovaly v souladu s čl. 33 odst. 3 Listiny, a nikoliv v rozporu s ním. Městský soud v Praze je přesvědčen, že neporušil právo stěžovatele, u kterého neshledal naplnění podmínek pro přiznání postavení osoby zúčastněné na řízení a v podrobnostech k tomuto závěru odkázal na odůvodnění usnesení ze dne 10. 5. 2006 čj. 9 Ca 171/2005-72, které je součástí soudního spisu. Městský soud v Praze s odkazem na odůvodnění napadeného rozsudku (str. 19), ve kterém zdůraznil, že stěžovatelka nemůže s úspěchem namítat zkrácení ústavně zaručených práv jiných osob (talentovaných dětí, rodičů, či blíže neurčených subjektů), uzavřel, že porušení práv namítaných stěžovateli neshledal. Městský soud v Praze vyjádřil přesvědčení, že ústavní stížnost nebyla podána důvodně. Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 9. 9. 2009, podepsaném předsedou senátu 7 As, odmítl výhrady stěžovatelů k procesnímu postupu obou soudů. Připomněl, že stěžovatel nemohl být v postavení vedlejšího účastníka řízení, jak se domáhala stěžovatelka, neboť takové postavení není kompatibilní s úpravou správního soudnictví. Podle Nejvyššího správního soudu by návrhu nebylo možné vyhovět ani za situace, kdyby stěžovatelka žádala pro stěžovatele postavení osoby na řízení zúčastněné ve smyslu § 34 soudního řádu správního, a to z důvodů v napadeném rozsudku vyložených (str. 140). Zbývající argumentaci stěžovatelů uvedenou v ústavní stížnosti označil Nejvyšší správní soud za opakovanou a uvedl, že se s ní v odůvodnění svého rozsudku podrobně vypořádal (str. 141-143). Nejvyšší správní soud podotkl, že stěžovatelé nevznesli žádné výtky týkající se aplikace podústavního práva, popř. rozporu zákonné úpravy s normami ústavního práva. Jejich argumentaci označil spíše jako polemiku se školskou politikou Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a prezentaci vlastních představ o koncepci základního školství. Nejvyšší správní soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta ve vztahu ke stěžovatelce pro zjevnou neopodstatněnost a ve vztahu ke stěžovateli pro zjevnou neoprávněnost. Na vyjádření účastníků řízení stěžovatelé reagovali replikou ze dne 11. 12. 2009, ve které zopakovali, že důvody, pro které byla žádost stěžovatelky zamítnuta, nebyly reálně opodstatněné; šlo o zřejmou libovůli v rozhodování příslušného ministerstva, resp. ministryně. Rozhodnutí o nezařazení do sítě škol bylo odůvodněno nesouladem s koncepčním dokumentem, avšak k tomuto závěru dospěly správní orgány na základě správního uvážení bez přihlédnutí ke splnění formálních předpokladů. Stěžovatelé poukázali na to, že i správní uvážení má své meze a limity s tím, že rozhodnutím správního orgánu nesmí být zasaženo do základních lidských práv fyzické či právnické osoby. V daném případě mají za to, že k takovému zásahu došlo, neboť do doby, než byla stěžovatelka zařazena do sítě škol a předškolních zařízení, byly nadané děti nuceny navštěvovat státní školní zařízení, která jim nebyla schopna zajistit odpovídající vzdělávací prostředí, přičemž nevhodnost těchto zařízení, jakož i další odlišnosti, včetně nemístného chování ostatních žáků, mělo