IV.ÚS 151/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 151/14 ze dne 26. 8. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Hany Císařové, zastoupené Mgr. Alanem Španvirtem, advokátem se sídlem Revoluční 655/1, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 27 C 137/97-68 ze dne 12. 9. 2000, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 27 C 137/97-227 ze dne 13. 12. 2007, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 438/2008-291 ze dne 22. 10. 2008, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 517/2010-431 ze dne 23. 3. 2011 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3305/2012-523 ze dne 30. 10. 2013, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Předloženým návrhem se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces, garantovaného v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a současně byl porušen čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Z obsahu přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dne 28. 4. 1997 podalo Stavební (později "Správní") bytové družstvo Rozvoj (dále jen "vedlejší účastník") u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") žalobu o přivolení soudu k výpovědi nájmu družstevního bytu č. 27 o velikosti 3+1 na adrese X, jehož nájemnicí byla stěžovatelka; výpověď byla odůvodněna tím, že stěžovatelka bez vážného důvodu byt dlouhodobě neužívá. Usnesením obvodního soudu č. j. 27 C 137/97-63 ze dne 14. 7. 2000 byla stěžovatelce, z důvodu neznámého pobytu, ustanovena opatrovníkem pro řízení Městská část Praha 4. Obvodní soud poté rozsudkem č. j. 27 C 137/97-68 ze dne 12. 9. 2000, ve znění opravného usnesení č. j. 27 C 137/97-73 ze dne 7. 2. 2001, přivolil k výpovědi nájmu bytu s tím, že nájemní poměr skončí ve lhůtě tří měsíců, která počne běžet "dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku", a uložil stěžovatelce povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat vedlejšímu účastníkovi do 15 dnů od uplynutí výpovědní doby. Předmětný výrok nabyl právní moci dne 13. 3. 2001. Dne 12. 7. 2005 bylo obvodnímu soudu doručeno podání stěžovatelky, datované dne 9. 7. 2005, nadepsané jako "odvolání pro zmatečnost řízení", v němž stěžovatelka mimo jiné namítala, že s ní nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, a požádala o "prominutí zmeškání lhůty". Obvodní soud posoudil podání stěžovatelky jako odvolání, přičemž usnesením č. j. 27 C 137/97-227 ze dne 13. 12. 2007 návrh na prominutí zmeškání lhůty zamítl a usnesením č. j. 27 C 137/97-255 ze dne 19. 6. 2008 odvolání stěžovatelky jako opožděné odmítl. Stěžovatelka napadla posledně uvedené usnesení obvodního soudu odvoláním, nicméně Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením č. j. 19 Co 438/2008-291 ze dne 22. 10. 2008 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dne 23. 2. 2009 podala stěžovatelka u obvodního soudu žalobu pro zmatečnost a žalobu na obnovu řízení, která, po jejím doplnění podáním doručeným soudu dne 11. 10. 2010, směřovala proti rozsudku obvodního soudu č. j. 27 C 137/97-68 ze dne 12. 9. 2000, usnesením obvodního soudu č. j. 27 C 137/97-227 ze dne 13. 12. 2007 a č. j. 27 C 137/97-255 ze dne 19. 6. 2008 a proti usnesení městského soudu č. j. 19 Co 438/2008-291 ze dne 22. 10. 2008. Žaloba na obnovu řízení byla podána z důvodů uvedených v § 228 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a žaloba pro zmatečnost z důvodů uvedených v § 229 odst. 1 písm. c) a h) o. s. ř. Obvodní soud usnesením č. j. 27 C 137/97-376 ze dne 19. 10. 2010 obě žaloby zamítl a městský soud usnesením č. j. 19 Co 517/2010-431 ze dne 23. 3. 2011 jeho rozhodnutí potvrdil. Oba soudy dospěly k závěru, že usnesení obvodního soudu č. j. 27 C 137/97-227 ze dne 13. 12. 2007 a č. j. 27 C 137/97-255 ze dne 19. 6. 2008 ani usnesení městského soudu č. j. 19 Co 438/2008-291 nejsou rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 228 odst. 1 o. s. ř., resp. rozhodnutím, kterým se řízení končí ve smyslu § 229 odst. 1 o. s. ř., a proto žaloba na obnovu řízení ani žaloba pro zmatečnost není ve vztahu k nim přípustná. Pokud šlo o rozsudek obvodního soudu č. j. 27 C 137/97-68 ze dne 12. 9. 2000, obecné soudy konstatovaly, že se stěžovatelka o tomto rozhodnutí, resp. o důvodech obnovy, dozvěděla nejpozději dne 9. 7. 2005, přičemž žalobu proti němu podala až dne 23. 2. 2009 (dle názoru odvolacího soudu až dne 11. 10. 2010), tedy po uplynutí zákonné lhůty; proto v této části bylo nutno považovat obě žaloby za opožděné. Stěžovatelka následně podala proti usnesení městského soudu č. j. 19 Co 517/2010-431 ze dne 23. 3. 2011 dovolání, jímž brojila současně proti rozsudku obvodního soudu č. j. 27 C 137/97-68 ze dne 12. 9. 2000, usnesení obvodního soudu č. j. 27 C 137/97-255 ze dne 19. 6. 2008 a usnesení městského soudu č. j. 19 Co 438/2008-291 ze dne 22. 10. 2008. Nejvyšší soud usnesením č. j. 21 Cdo 3305/2012-523 ze dne 30. 10. 2013 dovolací řízení v rozsahu, v němž směřovalo proti rozsudku obvodního soudu č. j. 27 C 137/97-68 ze dne 12. 9. 2000 a usnesení obvodního soudu č. j. 27 C 137/97-255 ze dne 19. 6. 2008, pro nedostatek funkční příslušnosti zastavil. Dovolání proti usnesením městského soudu č. j. 19 Co 438/2008-291 ze dne 22. 10. 2008 a č. j. 19 Co 517/2010-431 ze dne 23. 3. 2011 Nejvyšší soud odmítl, a to v prvém případě pro opožděnost, pročež podotkl, že i kdyby bylo dovolání podáno včas, bylo by ze zákona nepřípustné, a v druhém případě pro nepřípustnost, neboť neshledal, že by dané rozhodnutí záviselo na řešení otázky zásadního právního významu. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry obvodního a městského soudu o opožděnosti žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost proti rozsudku obvodního soudu č. j. 27 C 137/97-68 ze dne 12. 9. 2000, přičemž zdůraznil, že podání označené jako "odvolání pro zmatečnost řízení", ani podání doručené obvodnímu soudu dne 23. 2. 2009, ani další písemná podání, předcházející podání doručenému dne 11. 10. 2010, neměla náležitosti žaloby na obnovu řízení nebo žaloby pro zmatečnost. Stěžovatelka napadla usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3305/2012-523 ze dne 30. 10. 2013 a usnesení městského soudu č. j. 19 Co 517/2010-431 ze dne 23. 3. 2011 ústavní stížností, v níž namítala, že v důsledku nezákonného ustanovení opatrovníka, jakož i nesprávného procesního postupu soudu v řízení o jejím podání ze dne 12. 7. 2005, jí byla odňata možnost uplatnit svá práva před soudem, což vedlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení a v konečném důsledku i k popření jejího vlastnického práva. Stěžovatelka nejprve zrekapitulovala průběh řízení, který glosovala následovně: stěžovatelka připustila, že byt skutečně neužívala, neboť se přechodně zdržovala ve Švýcarsku, a to ze zdravotních důvodů, proto nebyl výpovědní důvod dán; tuto skutečnost by stěžovatelka prokázala, jestliže by jí nebylo znemožněno před soudem jednat. Soud se sice pokusil doručit stěžovatelce žalobu na adresu jejího místa pobytu ve Švýcarsku, nicméně učinil tak v době, kdy stěžovatelka na této adrese nebyla krátkodobě přítomna. Ve Švýcarsku se doporučené zásilky ukládají na poště pouze po dobu 5 dnů, poté se jako nevyzvednuté vrací odesílateli. Soud pak na základě vrácené zásilky nesprávně usoudil, že se stěžovatelka na dané adrese nezdržuje. Na zásilce přitom bylo uvedeno pouze, že nebyla vyzvednuta, nikoliv že by byla stěžovatelka na této adrese neznámá. Pokus soudu vyhledat stěžovatelku ve Švýcarsku prostřednictvím Spolkového úřadu pro cizinecké záležitosti byl neúspěšný, jelikož soud v žádosti uvedl nesprávné datum narození stěžovatelky. V řízení tedy došlo k zásadnímu pochybení, neboť jednak nebyly splněny zákonné předpoklady pro ustanovení opatrovníka, když nebylo prokázáno, že stěžovatelka je neznámého pobytu, a kromě toho se ustanovený opatrovník řízení účastnil ryze formálně a neučinil žádný úkon, jímž by se pokusil hájit stěžovatelčina práva. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu reprezentované např. rozhodnutími ve věcech sp. zn. II. ÚS 536/08, I. ÚS 322/2000, III. ÚS 1400/09 nebo II. ÚS 629/04, zakládají obě výše uvedené skutečnosti rozpor s principy spravedlivého procesu. Stěžovatelka dále obecným soudům vytkla, že její podání ze dne 12. 7. 2005, označené jako "odvolání pro zmatečnost" bez dalšího posoudily jako odvolání, které jako opožděné odmítly. Dle stěžovatelky jí měly obecné soudy, vzhledem k neurčitosti předmětného podání, vyzvat postupem dle § 43 odst. 1 o. s. ř. k doplnění podání tak, aby bylo zřejmé, čeho se domáhá. Ovšem i kdyby bylo její podání bez dalšího posouzeno jako odvolání, mělo být považováno za včasné. Rozsudek obvodního soudu č. j. 27 C 137/97-68 ze dne 12. 9. 2000 totiž nebyl stěžovatelce nikdy řádně doručen, a tedy ni