IV.ÚS 151/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 151/17 ze dne 26. 10. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 26. října 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Mgr. Bc. Rozálie Lankašové, zastoupené Mgr. Monikou Hoffmannovou, advokátkou, se sídlem Jeseniova 51, 130 00 Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2016 č. j. 33 Cdo 948/2016-163, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a za účasti 1. Obvodního soudu pro Prahu 5, 2. Městského soudu v Praze a 3. Václava Petra, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 16. ledna 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Mgr. Bc. Rozálie Lankašová (dále také jen "stěžovatelka") domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil: 1) Před Obvodním soudem pro Prahu 5 (dále jen "soud prvního stupně") probíhal pod sp. zn. 34 C 137/2014 soukromoprávní spor, v němž se Václav Petr (žalobce) domáhal vůči stěžovatelce (žalované) zaplacení částky 339 000 Kč s příslušenstvím, z titulu nároku z bezdůvodného obohacení. 2) Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce, žalovaná a pan Jiří Zuska uzavřeli dne 27. srpna 2013 smlouvu o rezervaci prodeje nemovitosti (dále jen "rezervační smlouva"), jíž se žalobce a pan Zuska zavázali nejpozději do 30. září 2013 uzavřít smlouvu o koupi dané nemovitosti za cenu 11 300 000 Kč (dále jen "smlouva o koupi"). Žalované měla za zprostředkování koupě náležet provize ve výši 339 000 Kč, přičemž tuto částku žalobce složil po uzavření rezervační smlouvy na účet žalované jako tzv. rezervační poplatek. Protože smlouva o koupi ve sjednané lhůtě nebyla uzavřena, byla žalovaná povinna žalobci částku 339 000 Kč vrátit, což však neučinila. Soud prvního stupně se následně zabýval posouzením, zda si žalovaná mohla složenou částku ponechat z titulu smluvní pokuty sjednané v rámci rezervační smlouvy, jejíž výše odpovídala výši rezervačního poplatku. Předpokladem vzniku povinnosti žalobce zaplatit žalované smluvní pokutu by bylo, že žalobce bezdůvodně nesplní svoji povinnost uzavřít smlouvu o koupi ve sjednané lhůtě. 3) Po provedeném dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o koupi měla být uzavřena až dne 3. října 2013, přičemž tato změna byla důsledkem jednání mezi jednotlivými účastníky smluvních vztahů. Z tohoto důvodu soud prvního stupně nevyvodil výlučné zavinění žalobce za neuzavření smlouvy o koupi ve sjednané lhůtě a tato podmínka vzniku povinnosti žalobce zaplatit smluvní pokutu tak nebyla splněna. Soud prvního stupně dále doplnil, že nebyla splněna ani další z podmínek vzniku povinnosti žalobce uhradit žalované smluvní pokutu, totiž bezdůvodné nesplnění povinnosti žalobce uzavřít smlouvu o koupi ve sjednané lhůtě. Dle zjištění soudu prvního stupně v minulosti minimálně jednou došlo k zaplavení předmětného pozemku vodou, přičemž takové zjištění žalobce představovalo důvod pro neuzavření smlouvy o koupi. 4) Z těchto důvodů soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. ledna 2015 č. j. 34 C 137/2014-94 žalobě vyhověl a uložil žalované zaplatit žalobci částku 339 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. 5) K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 9. září 2015 č. j. 11 Co 203/2015-126 rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud po doplnění dokazování konstatoval, že nebyly splněny podmínky předpokládané rezervační smlouvou pro propadnutí rezervačního poplatku jako smluvní pokuty ve prospěch žalované. Současně však odvolací soud dospěl k závěru, že samotné ujednání o smluvní pokutě v rámci rezervační smlouvy bylo neplatné dle § 39 obč. zák., ve znění do 31. prosince 2013, tedy pro rozpor se zákonem. 6) Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 25. října 2016 č. j. 33 Cdo 948/2016-163 odmítl jako nepřípustné. K závěru o nepřípustnosti dovolání žalované dovolací soud dospěl poukazem na svou předchozí judikaturu, konkrétně na rozsudek ze dne 27. října 2005 sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, podle něhož "[s]počívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé." Dovolací soud přitom konstatoval, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vystavěn celkem na třech právních závěrech (posouzení důvodnosti neuzavření smlouvy o koupi žalobcem, otázka uplynutí lhůty pro uzavření smlouvy o koupi a otázka platnosti ujednání o smluvní pokutě), z nichž žalovaná prostřednictvím svého dovolání napadla pouze druhý a třetí závěr. Jestliže žalovaná nijak nezpochybnila správnost závěru soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soudu ztotožnil, že žalovaný nepřistoupil k uzavření smlouvy o koupi nikoliv bezdůvodně, nemohly být splněny předpoklady přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. III. Stěžovatelka svou ústavní stížnost směřuje výlučně proti usnesení dovolacího soudu. Dle stěžovatelky dovolací soud zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces, neboť její dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl bezdůvodně a své usnesení náležitým způsobem neodůvodnil. Stěžovatelka především nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, podle něhož měla zpochybnit i závěr o "důvodnosti" odepření uzavření smlouvy o koupi žalobcem. V tomto ohledu stěžovatelka dle svého přesvědčení napadla veškeré (dvě) hmotněprávní otázky, na nichž spočíval rozsudek odvolacího soudu, a k těmto vymezila konkrétní dovolací důvod. Stěžovatelka je přesvědčena, že nebylo nutné zvlášť napadat správnost závěru, že žalobce měl k neuzavření smlouvy o koupi "objektivní důvod". Vzhledem k formulaci příslušeného ujednání o smluvní pokutě je dle stěžovatelky nemožné napadnout správnost závěru o splnění podmínek vzniku nároku na smluvní pokutu, aniž by tím současně stěžovatelka nenapadala správnost závěru, že žalobce odmítl smlouvu o koupi uzavřít bezdůvodně. V tomto ohledu stěžovatelka rovněž namítá, že dovolací soud poukazoval na existenci "objektivních důvodů" pro odepření uzavření smlouvy o koupi, jimiž zjevně mínil zaplavování, resp. vlhnutí pozemku, což však představuje závěr skutkový, nikoliv právní. Skutkové závěry však nelze úspěšně napadat prostřednictvím dovolání, jež je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě vad právních. Z tohoto důvodu stěžovatelka odmítnutí svého dovolání považuje za odmítnutí pro vady, jimiž však dovolání netrpí. Jestliže dovolací soud i přesto dovolání stěžovatelky odmítl, zasáhl tím do jejího práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka usnesení dovolacího soudu dále považuje za nedostatečně odůvodněné, neboť z jeho obsahu prý není zřejmé, zda jí dovolací soud vytýká nenapadení skutkového závěru soudu prvního stupně, či nikoliv (a vytýká jí toliko nenapadení všech relevantních právních otázek). Z tohoto důvodu stěžovatelka označuje napadené usnesení za nejednoznačné, zavádějící a nepřesvědčivé. V neposlední řadě stěžovatelka uvádí, že dovolací soud rozhodl o jejím dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2013, ačkoliv měl správně postupovat dle znění občanského soudního řádu účinného od 1. ledna 2014. IV. Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, vyžádal si dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyjádření dovolacího soudu k ústavní stížnosti. V přípisu ze dne 16. října 2017 dovolací soud odkázal na svoji ustálenou rozhodovací praxi představovanou rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 663/2003. Následně dovolací soud připomenul, že stěžovatelka nenapadá právní závěr odvolacího soudu, dle něhož jí nevznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty z důvodu bezdůvodného nesplnění povinnosti žalobce uzavřít smlouvu o koupi. Samotnou skutečnost, že na straně žalobce zde byly objektivní důvody, pro které nepřistoupil k uzavření smlouvy o koupi, stěžovatelka prostřednictvím dovolání napadnout nemohla. Ústavní soud s ohledem na obsa