IV.ÚS 1511/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1511/20 ze dne 15. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti V. G., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Karolem Hrádelou, advokátem, sídlem Pod Beránkou 2469/1, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2020 sp. zn. 61 To 3/2020 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. prosince 2019 sp. zn. 43 Nt 108/2019, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 4 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Stěžovatel je trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, jehož se měl dopustit spolu s dalšími spoluobviněnými způsobem podrobně popsaným v usnesení o zahájení trestního stíhání. 3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") nadepsaným usnesením rozhodl, že podle § 73b odst. 1, § 68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), se z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) trestního řádu stěžovatel bere do vazby a podle § 72a odst. 4 trestního řádu se doba trvání vazby počítá od 2. 12. 2019 od 11:25 hodin. 4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 7. 1. 2020 sp. zn. 61 To 3/2020 podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení zamítl. 5. Ústavní soud k ústavní stížnosti stěžovatele nálezem ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 329/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) uvedené usnesení městského soudu zrušil, neboť dospěl k závěru, že takovýmto rozhodnutím bylo porušeno stěžovatelovo právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny a právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. 6. V návaznosti na tento nález Ústavního soudu městský soud opětovně přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení obvodního soudu vztahujícího se ke stěžovateli a řízení jemu předcházející, přičemž podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení zamítl. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel namítá, že ačkoli městský soud v nyní posuzované ústavní stížnosti konstatoval, že usnesení mělo být přeloženo do jazyka rumunského, a přestože uvěřil stěžovateli, že se tak nestalo, rozhodl 16. 4. 2020 o zamítnutí stížnosti, aniž by do rumunského jazyka usnesení bylo přeloženo a jako takové doručeno stěžovateli. Podle stěžovatele městský soud nerespektoval pokyn Ústavního soudu obsažený v jeho nálezu. K odstranění nedostatku v doručování vůči obhájci došlo 14. 4. 2020, kdy bylo usnesení nalézacího soudu doručeno obhájci stěžovatele. Lhůta obhájci k podání stížnosti tak uplynula až 17. 4. 2020. 8. Stěžovateli uplynula lhůta pro podání stížnosti do usnesení o vzetí do vazby nejdříve až po vynuceném vzdání se jeho práv v podání soudu dne 17. 4. 2020. Ve snaze, aby již konečně se mohlo v jeho věci konat, stěžovatel se raději vzdal prostřednictvím svého obhájce svého práva na překlad usnesení. 9. Se stížností podanou po předčasném rozhodnutí městského soudu naložil tento soud tak, že ji zaslal nalézacímu soudu jako podnět k propuštění z vazby. 10. Stěžovatel s přihlédnutím k "neuvěřitelnému množství pochybení" podal námitky podjatosti vůči všem soudcům a státní zástupkyni, které dle jeho očekávání nebyly akceptované a jeho argumenty a důkazy se nikdo nezabýval. O těchto stížnostech nebylo v době vydání ústavní stížností napadených usnesení pravomocně rozhodnuto. 11. Stěžovatel vytýká, že mu není kýmkoli vysvětleno, proč je zapojován do skupiny páchající trestnou činnost, přičemž situace je pro něj "psychicky strašná". Na spoluobviněné bez přítomnosti obhájců působili představitelé státní moci a rovněž v jejich případě je trestní řízení zatížené nezákonnými, či dokonce neústavními postupy. 12. Protože se stěžovatel před rozhodnutím městského soudu nevzdal práva stížnost podat, je jeho rozhodnutí vydané dříve, než bylo stěžovateli doručeno písemné vyhotovení rozhodnutí o uvalení vazby přeložené do rumunského jazyka, porušením jeho základních práv na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 a čl. 8 odst. 2 Listiny. 13. Podle stěžovatele je právní situace v nyní posuzované věci identická se stavem v době, kdy Ústavní soud nálezem ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 329/20 vyhověl jeho první ústavní stížnosti, neboť městský soud opět rozhodl dříve, než neuplynula lhůta pro podání stížnosti stěžovateli a jeho obhájci. Městský soud nereagoval na námitky uvedené ve stěžovatelově stížnosti, zejména o zahájení trestního stíhání, z nichž vyplývá neexistence důkazů odůvodňujících podezření, že se stěžovatel dopustil trestného činu, ale nejpodstatnějšími námitkami vůči předčasnému rozhodování se vůbec nezabýval. Usnesení městského soudu je ryze formalistické a neobsahuje jakoukoli věcnou argumentaci. 14. Stěžovatel si je vědom limitů ústavněprávního přezkumu. Současně však namítá, že proporcionalita nebyla při rozhodování soudů vůbec hodnocena. Stěžovatel dále namítá, že městský soud nerozhodoval o písemném slibu stěžovatele a zárukách, které nabídl spolu se svými rodiči, jednak proto, že rozhodování v této rovině je doménou soudu prvního stupně, a dále proto, že rozhodl-li by, bylo by jeho rozhodnutí konečné, čímž by krátil stěžovatele, potažmo státního zástupce či jiné subjekty, v možnosti podání opravného prostředku proti němu. Městský soud přitom nezohlednil ve prospěch stěžovatele, že nebyl obvodním soudem poučen o délce trvání vazby či například o možnosti nahradit vazbu předběžným opatřením. Městský soud toto pochybení sice výslovně připustil, nicméně uzavřel, že takovéto opomenutí nečiní řízení nezákonným, neboť práva stěžovatele u vazebního zasedání byla obvodním soudem plně respektována, přičemž vazebnímu zasedání byl přítomen soudem ustanovený obhájce, který zde dbal na zachování jeho zákonných práv. Soudy podle stěžovatele nedocenily ani jeho právo na účinnou obhajobu, neboť mu byl ustanoven obhájce neovládající rumunský jazyk. Odkaz na § 39 odst. 2 trestního řádu, který uvedené kritérium nezohledňuje, nemůže převážit nad požadavky ústavního práva. 15. Všechny výše uvedené otázky (princip proporcionality, důvodnost obavy z útěku, důvodnost trestního stíhání, uvalení vazby a dalšího trvání vazby) představují základní úkoly, které městskému soudu Ústavní soud uložil v bodě 19. svého nálezu. 16. Městský soud ve svém usnesení tvrdil, že řízení bylo vůči stěžovateli u obvodního soudu vedeno v jazyce rumunském, přičemž vycházel z vyúčtování tlumočníka, nikoli ze zvukové nahrávky, která by mohla výhradu stěžovatele potvrdit či vyvrátit. 17. Městský soud důvod vazby dle § 67 písm. a) trestního řádu spatřoval v údajné "neukotvenosti" stěžovatele na území České republiky, aniž by se vypořádal s argumenty nasvědčujícími opaku, včetně prokazatelné snahy stěžovatele o koupi nemovité věci k bydlení ještě před jeho zadržením, úmrtí tchána při hledání vhodné nemovité věci v České republice doloženým úmrtním listem z Brna, a dokonce i skutečnosti, že má stěžovatel pronajatý byt v České republice (byť tento argument byl přiložen až k podání dne 17. 4. 2020). 18. Dále městský soud důvod vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu shledal v sofistikovanosti údajné trestné činnosti, aniž by tento závěr jakkoliv odůvodnil. Městský soud ani nehodnotil, že i když by teoreticky stěžovatel páchal trestnou činnost v minulosti, že prakticky odpadla takováto možnost pokračování v trestné činnosti po identifikaci "výrobny", zajištění strojů, automobilu, materiálů k výrobě atd. Ani z rozhodnutí městského soudu pak stěžovatel nedovodil, jaké konkrétní důvody vedou k tomu, že je spojován s trestnou činností. 19. Stěžovatel odkazuje též na čl. 5 odst. 4 Úmluvy a dovozuje, že městský soud nevzal v potaz veškerou jeho argumentaci, kterou mu předložil. Učinit tak dokonce a