IV.ÚS 1514/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1514/21 ze dne 31. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, sídlem Revoluční 551/6, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2021 č. j. 5 Tdo 87/2021-1676, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. července 2020 č. j. 4 To 125/2020-1591 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. února 2020 č. j. 5 T 103/2017-1506, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Děčíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv. 2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 2 a odst. 4 písm. a) a b), zločinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 a odst. 3 písm. b) a zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Těch se podle okresního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že se ve 24 případech vydával za osobu oprávněnou uzavírat obchody jménem obchodní společnosti X a z tohoto titulu uzavíral smlouvy a nechával odběratelům vystavovat faktury, které byly hrazeny na jeho bankovní účet a účet jeho bývalé manželky, přičemž tímto způsobem získal částku ve výši 37 458 039,35 Kč. Dále jako osoba jednající za uvedenou společnost nenechal do účetnictví zahrnout faktury vystavené na zdanitelné plnění, čímž neoprávněně snížil daňovou povinnost dané společnosti o celkovou částku 2 034 682 Kč. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šedesáti měsíců, k trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokury v obchodních společnostech a družstvech na dobu desíti let. Dále mu bylo podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku uloženo, aby podle svých možností a sil doplatil způsobenou škodu. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě listinného doznání stěžovatele, které zaslal soudu v průběhu řízení, neboť hlavní líčení se konala v jeho nepřítomnosti, a dále na základě listinných důkazů a obsahu úředních záznamů o výpovědích svědků. Proti právní kvalifikaci neměla žádná ze stran připomínky. Podmíněný trest soud uložil zejména z důvodu stěžovatelova doznání a jeho nepříznivého zdravotního stavu. 3. Proti uvedenému rozsudku podal státní zástupce odvolání, na jehož základě Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu, přičemž sám rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Ve zbytku ponechal napadený rozsudek beze změny. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelem předkládané důkazy o jeho špatném zdravotním stavu (zejména lékařské zprávy), nepotvrzené jinými důkazy, budí podezření o jejich (ne)pravosti, zejména pro významné vnitřní rozpory. Špatný zdravotní stav však nemá mít zásadní vliv na ukládání trestu, nýbrž na jeho výkon. Zároveň nelze přeceňovat písemné (tedy v nepřítomnosti učiněné) doznání stěžovatele, neboť trestná činnost byla bezpečně prokázána i bez jeho součinnosti. Ze způsobené škody stěžovatel uhradil jen marginální částku. 4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel sice svými námitkami zpochybnil rozsudek okresního soudu, avšak nenapadl jej odvoláním. Z toho důvodu byla část dovolacích námitek nepřípustná. Za důvod pro vyhovění stěžovatelovu dovolání nepovažoval Nejvyšší soud ani námitku znemožnění návrhů na doplnění dokazování po seznámení se spisem a neupozornění na změnu právní kvalifikace státním zástupcem. Pochybení v přípravném řízení totiž nemusí zakládat nezákonnost celého řízení před soudem, v němž je takové pochybení napraveno. Řízení před soudem tak naplnilo podle Nejvyššího soudu všechny zásady spravedlivého procesu (sc. řádně vedeného soudního řízení). II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že jeho právo na obhajobu bylo v první řadě porušeno tím, že nebyl před podáním obžaloby státním zástupcem upozorněn na zpřísňující změnu právní kvalifikace. Spolu s tím se státní zástupce v rozporu se svou povinností nepokusil zjistit, zda bude stěžovatel (s ohledem na uvedenou změnu právní kvalifikace) navrhovat doplnění dokazování. V důsledku tohoto pochybení měla být věc státnímu zástupci vrácena k došetření. Závěry Nejvyššího soudu považuje stěžovatel za nepřijatelné, neboť z nich podle jeho názoru vyplývá, že nezákonné postupy orgánů činných v trestním řízení jdou na vrub obviněným, kteří za něj fakticky odpovídají. Takové závěry odporují zásadám spravedlivého procesu (sc. práva na řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). 6. Dále stěžovatel namítá, že soudy protiprávně jako důkaz přečetly úřední záznamy o podání vysvětlení několika osob, a to bez jeho souhlasu. Takový postup je v rozporu s § 211 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Toto pochybení žádný ze soudů vyšších stupňů nenapravil. Dovolací soud se s touto námitkou vypořádal nepřijatelně formalisticky. 7. Odvolací soud navíc provedl masivní doplnění dokazování v rozsahu vymykajícím se možnostem odvolacího soudu. Zároveň se však u některých skutečností spokojil s nedostatečným dokazováním (např. s telefonickou informací lékaře, aniž by vyčkal jeho písemné zprávy). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario) v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku krajského soudu. Proti žádné (tedy ani nezrušené) části rozsudku okresního soudu stěžovatel nebrojil odvoláním, a proto v této části jde o návrh nepřípustný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Skutečnost, že stěžovatel nepodal proti rozsudku okresního soudu odvolání, se promítá i do závěrů Ústavního soudu o opodstatněnosti jeho ústavní stížnosti. De facto totiž stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti tvrzeným pochybením v přípravném řízení (námitka neoznámení změny právní kvalifikace a zjištění návrhu na doplnění dokazování) nebo v řízení před nalézacím soudem (námitka čtení úředních záznamů). 10. Z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti v judikatuře Ústavního soudu [např. nález ze dne 19. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 432/98 (N 160/16 SbNU 181), usnesení ze dne 5. 6. 2000 sp. zn. II. ÚS 242/2000, ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000, ze dne 28. 6. 2004 sp. zn. I. ÚS 269/02, ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 430/05, ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08 a řada dalších; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz] může vůči rozhodnutím soudů nižších stupňů jít o nepřípustný návrh v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita - nevyčerpání obsahu opravných prostředků). Subsidiarita ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tedy nespočívá jen ve formálním vyčerpání procesních prostředků, které má stěžovatel k dispozici, nýbrž i v předestření argumentů s ústavněprávní relevancí v těchto procesních prostředcích, jak to odpovídá roli obecných soudů zakotvené v čl. 4 Ústavy. Je-li ústavním úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze takto chápané pojetí subsidiarity při posuzování vyčerpání procesních prostředků pominout. Ústavní soud nemůže zpravidla zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů v