IV.ÚS 1515/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1515/23 ze dne 20. 2. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného Mgr. Ondřejem Líbalem, advokátem, sídlem Kostelní 172, Štětí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2023 č. j. 7 Tdo 195/2023-400, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. června 2022 č. j. 5 To 135/2022-368 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. února 2022 č. j. 6 T 59/2021-317, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práv ve smyslu čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 2. 2022 č. j. 6 T 59/2021-317 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že po slovním a fyzickém incidentu hodil skleněný půllitr po F. G. (dále jen "svědek"), který mu uhnul a půllitr tak zasáhl do obličeje poškozeného, který utrpěl vážné zranění oka blíže specifikované ve výroku tohoto rozsudku, s omezením v obvyklém způsobu života a dobou léčení přesahující 6 týdnů, přičemž není možné vyloučit trvalé následky. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatel a poškozený odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 28. 6. 2022 č. j. 5 To 135/2022-368 z podnětu obou odvolání zrušil rozsudek okresního soudu toliko ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy poškozenému. Výroky o vině a trestu ponechal beze změny. Stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 21. 3. 2023 č. j. 7 Tdo 195/2023-400. 3. Stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy namítal, že půllitr nehodil a poukazoval na to, že jeho obvinění a následné odsouzení je založeno na výpovědi jediného svědka, se kterým byl zároveň v potyčce. Obecné soudy však na jeho obhajobu nepřistoupily. Nejvyšší soud shrnul, že s ohledem na provedené důkazy lze učinit skutkový závěr, že to byl právě stěžovatel, kdo hodil půllitrem, což zapříčinilo těžkou újmu na zdraví poškozeného. Výpověď svědka nestojí osamoceně, nýbrž je podpořena řadou dalších důkazů. Tento svědek označil stěžovatele jako osobu, která hodila půllitr. Svědkyně Z., ač neviděla, kdo půllitr hodil, uvedla, že to byl stěžovatel, kdo měl půllitr v ruce a dále i to, že jí svědek na otázku, proč volal policii, když byl účastníkem rvačky, řekl, že on je v tom hodu půllitrem nevinně. I znalecký posudek potvrdil, že mechanismus vzniku poranění poškozeného odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Svědek navíc incident oznámil na tísňovou linku policie, přestože se ho sám zúčastnil, přičemž sdělil, že "někdo někoho nechtěně trefil", což odpovídá i jeho pozdější výpovědi. Vypovídal shodně v přípravném řízení i při hlavním líčení. Stěžovatele jako pachatele označil ihned na místě ještě před příjezdem policejní hlídky svědkyni Z. a později i policejní hlídce. Jeho trestní minulost nemůže způsobit jeho absolutní nevěrohodnost, neboť není pochyb o tom, že v průběhu večera došlo k opakovaným potyčkám mezi ním a stěžovatelem, nicméně šlo o vzájemné potyčky. Ani z výpovědi stěžovatele přitom neplyne, že by půllitrem hodil svědek. Stěžovatel uváděl, že si incident moc nepamatuje. 4. Nejvyšší soud konstatoval, že skutková zjištění se opírají zejména o výpověď svědka, která koresponduje s dalšími ve věci provedenými důkazy, a to zejména dalšími výpověďmi svědků, oznámením na tísňovou linku svědkem a znaleckým posudkem. Jde o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se stěžovatel dopustil stíhaného jednání. Existence zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předloží vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry. Okresní soud a krajský soud hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů. Protože ve věci nevznikly pochybnosti o průběhu skutkového děje, nemohlo být ani porušeno pravidlo in dubio pro reo. Nedošlo tak k porušení presumpce neviny a nemohlo být zasaženo do základního práva stěžovatele na spravedlivé řízení. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že jediným přímým zdrojem informací o jeho vině je svědek, s nímž byl ve fyzické potyčce, během níž došlo k poranění poškozeného. Svědek byl v minulosti několikrát odsouzen, mimo jiné za trestný čin výtržnictví a měl zájem na odvedení pozornosti od sebe, neboť připadal v úvahu jako pachatel. Ostatní svědci potyčku přímo neviděli a informace získali zprostředkovaně od něj. Tito svědci tak nemohli posléze usvědčit stěžovatele. Z definice svědka má jít o osoby, které přímo vnímaly okolnosti trestného činu svými smysly, a nelze se spokojit s tím, že uvedené osoby pouze pasivně předávají informace získané od jiné osoby. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu k posuzování svědecké výpovědi v případech "tvrzení proti tvrzení", k rozhodování soudu za situace, kdy existuje několik možných verzí skutkového děje a k zásadě presumpce neviny za situace, kdy existuje pouze jediný usvědčující důkaz. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Při svém rozhodování přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. 8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů. Zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jen on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Ústavní soud posuzuje, zda řízení jako celek, bylo řádně vedené a přihlíží k závažnosti případných pochybení v postupu soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, přičemž až velmi vážné vady vyvolávají potřebu vyvodit ústavněprávní důsledky. 9. Základním předpokladem přezkumu ústavní konformity právního názoru obecného soudu, a současně podmínkou řádně vedeného soudního řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, je existence řádného odůvodnění soudem vydaného rozhodnutí. Z odůvodnění musí vyplývat v