IV.ÚS 1518/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1518/20 ze dne 30. 11. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů: a) D. Ch., b) J. G., c) M. T. a d) J. T., zastoupených JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou, sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020 č. j. 25 Cdo 2986/2019-521 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2019 č. j. 29 Co 422/2018-492, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, sídlem Šrobárova 1150/50, Praha 10 - Vinohrady, a 2) obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a z vyžádaného policejního spisu vedeného Policií České republiky, Služby kriminální policie a vyšetřování, druhého oddělení odboru obecné kriminality, Praha 4, pod sp. zn. ORIV-27483-79/TČ-2008 a soudního spisu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 17 C 181/2011, se podává, že stěžovatelé se jako pozůstalí domáhali odškodnění podle § 444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen ,,občanský zákoník"), za úmrtí nezletilé dcery stěžovatelky a), sestry stěžovatele b) a vnučky stěžovatelů c) a d) (dále jen "nezletilé" nebo "zemřelé nezletilé"), která zemřela dne 24. 12. 2008 po operaci na pracovišti první vedlejší účastnice jako první žalované. 3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 26. 7. 2018 č. j. 17 C 181/2011-453 [v pořadí třetím, neboť jeho předchozí rozsudky ze dne 11. 11. 2013 č. j. 17 C 181/2011-106 a ze dne 8. 4. 2016 č. j. 17 C 181/2011-254 zrušil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud")] uložil první vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce a) 240 000 Kč, stěžovateli b) 175 000 Kč, stěžovatelce c) 240 000 Kč a stěžovateli d) 240 000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že nezletilá zemřela dne 24. 12. 2008 po operaci slepého střeva, kterou podstoupila u první vedlejší účastnice. Při operaci došlo k poklesu tlaku a zástavě srdce, proběhla resuscitace, avšak následně na jednotce intenzivní péče došlo opět k zástavě srdce, přičemž resuscitace se již nezdařila. Příčinou smrti byla maligní hypertermie. Na základě obsáhlého znaleckého dokazování soud uzavřel, že postup anesteziologa při operaci i léčebný postup na jednotce intenzivní péče byl non lege artis a byl příčinou úmrtí nezletilé; při správném postupu zdravotnického zařízení by bylo možné jejímu úmrtí zabránit. Dovodil proto, že první vedlejší účastnice odpovídá za škodu podle § 420 občanského zákoníku a přiznal stěžovatelům odškodnění podle § 444 odst. 3 občanského zákoníku. Námitku promlčení neshledal důvodnou. 4. K odvolání první vedlejší účastnice městský soud rozsudkem ze dne 21. 2. 2019 č. j. 29 Co 422/2018-492 změnil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl, žádnému z účastníků řízení ani státu nepřiznal náhradu nákladů řízení a změnil jej ve výroku o povinnosti první vedlejší účastnice zaplatit soudní poplatek. Vyšel ze skutkových závěrů obvodního soudu, které doplnil, a uzavřel, že stěžovatelé uplatnili své nároky až poté, kdy marně uplynula dvouletá tzv. subjektivní promlčecí doba, která počala běžet okamžikem, kdy se stěžovatelé dozvěděli o úmrtí nezletilé, tedy dne 24. 12. 2008. Jelikož podání trestního oznámení stěžovatelkou a) dne 26. 12. 2008 nelze považovat za řádně uplatněný nárok poškozených na náhradu škody, neboť neobsahovalo žádný požadavek na odškodnění, byla žaloba, podaná dne 22. 8. 2011, uplatněna opožděně. Městský soud rovněž dovodil, že námitka promlčení nebyla vznesena v rozporu s dobrými mravy, neboť i přes bolestivou ztrátu, stěžovatelům v podání žaloby nebránila žádná objektivní překážka. 5. K počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby městský soud uvedl, že o újmě [tj. v daném případě o úmrtí nezletilé] se stěžovatelé dozvěděli prakticky bezprostředně poté, co tato tragická událost nastala. V zásadě ve stejnou dobu se pak stěžovatelé dozvěděli i o tom, kdo za škodu odpovídá, když k úmrtí nezletilé došlo v zařízení první vedlejší účastnice v souvislosti s lékařským zákrokem provedeným jejími lékaři tj. jejími zaměstnanci. Tato skutečnost je ostatně zřejmá již z trestního oznámení učiněného dne 26. 12. 2008 stěžovatelkou a), jež sice směřovalo proti neznámému pachateli, avšak oznamovatelka v něm sama uvedla, že tento pachatel měl porušit důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání při léčbě a následné operaci nezletilé, která po operaci ve zdravotnickém zařízení první vedlejší účastnice dne 24. 12. 2008 zemřela. Žádný jiný viník nebyl v průběhu následného policejního vyšetřování označen a stěžovatelé první vedlejší účastnici, kterou z porušení právní povinnosti podezírali již v trestním oznámení, označili jako odpovědný subjekt i v projednávané žalobě. Městský soud poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 24. 5. 2015 sp. zn. 25 Cdo 3584/2015) dovozující, že z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 občanského zákoníku není rozhodující, kdy se pozůstalí dozvěděli (např. na základě znaleckého posudku) o tom, jakým konkrétním úkonem či opomenutím došlo k poškození zdraví vedoucímu následně k úmrtí jejich příbuzného, jelikož postačí odůvodněná vědomost, že příčina poškození zdraví zemřelého spočívá na straně poskytovatele zdravotní péče. Je tedy zřejmé, že počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby pro uplatnění nároku na náhradu škody v daném případě víceméně splývá s okamžikem, kdy se stěžovatelé o úmrtí nezletilé dozvěděli. 6. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatelé dovolání, v němž poukazovali na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť městský soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby a rozpornosti uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy. Odkázali na judikaturu týkající se namítaných sporných otázek. 7. Stěžovatelé v dovolání namítali, že až do seznámení se se závěry znaleckého posudku MUDr. Zimana, CSc., neměli k dispozici žádný odborný důkaz prokazující zavinění první vedlejší účastnice, nevěděli tedy, kdo za škodu odpovídá, a proto subjektivní promlčecí doba začala běžet až poté. 8. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 2. 2020 č. j. 25 Cdo 2986/2019-521 dovolání stěžovatelů podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl, když dospěl k závěru, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a není ani důvodu, aby rozhodné právní otázky byly za daných skutkových okolností posouzeny jinak. Přitom poukázal na to, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je pro běh subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 občanského zákoníku rozhodující taková vědomost o skutkových okolnostech, na jejímž základě si lze učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce. Nemusí jít přitom o zjištění (nezpochybnitelnou jistotu), postačuje, aby skutkové okolnosti, které poškozený zná, byly způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit. Podle Nejvyššího soudu nelze dovodit, že stěžovatelé si závěr o tom, kdo za škodu odpovídá, mohli učinit až na základě znaleckého posudku, protože není rozhodující, kdy se dozvěděli, jakým konkrétním úkonem či opomenutím došlo k poškození zdraví vedoucímu následně k úmrtí jejich příbuzné, tedy kdy bylo po odborné stránce objasněno, jaké konkrétní pochybení způsobilo škodlivý následek, za nějž je požadována náhrada. Stačila odůvodněná vědomost, že příčina poškození zdraví zemřelé nezletilé spočívá u poskytovatele zdravotní péče. Skutečnost, že právě takovou vědomost stěžovatelé měli, se podává nejen ze skutkového stavu, neboť nezletilá zemřela ve zdravotnickém zařízení první vedlejší účastnice krátce po operaci, kterou tam podstoupila, a nelze se proto domnívat, že by se případného protiprávního jednání dopustil jiný subjekt, ale i z toho, že již 26. 12. 2008 podala stěžovatelka a) trestní oznámení na neznámého pachatele, ve kterém podrobně popsala právě průběh hospitalizace své dcery. Také z něj se podává, že za skutkově rozh