IV.ÚS 1521/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1521/10 ze dne 9. 2. 2011 N 15/60 SbNU 153 Odpovědnost státu za škodu způsobenou porušením evropského práva   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 9. února 2011 sp. zn. IV. ÚS 1521/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. Š. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010 č. j. 25 Cdo 1715/2008-118 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2007 č. j. 51 Co 44/2007-99, ve sporu o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Výrok I. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010 č. j. 25 Cdo 1715/2008-118 se ruší. II. V rozsahu žádajícím zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2007 č. j. 51 Co 44/2007-99 se ústavní stížnost odmítá. III. Návrh na náhradu nákladů řízení se odmítá. Odůvodnění I. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Opírá se zejména o následující důvody: Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo podle stěžovatelky porušeno její základní právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a v důsledku toho bylo též porušeno její právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Právo na náhradu škody, resp. právo na spravedlivý proces bylo podle stěžovatelky porušeno též v záhlaví citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze. V ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve brojí proti způsobu, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s jejím rozborem o použitelnosti komunitárního práva na posuzovaný případ a jejím návrhem na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropských společenství (resp. Soudnímu dvoru Evropské unie - dále jen "ESD"). Stěžovatelka má totiž za to, že se s jejími námitkami a návrhy Nejvyšší soud nevypořádal vůbec, což je třeba považovat za nepřípustný projev svévole soudního rozhodování. Nejvyšší soud totiž bez jakéhokoli odůvodnění nepovažoval otázku použitelnosti a výkladu komunitárního práva za otázku zásadního právního významu. Poukázal přitom pouze na svůj rozsudek ze dne 24. 2. 2010 sp. zn. 25 Cdo 3556/2007 (poznámka pod čarou č. 1). V tomto odkazovaném rozsudku Nejvyšší soud uvádí, že otázku, zda čl. 4 směrnice Rady 80/155/EHS o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti porodních asistentek a jejího výkonu (dále jen "směrnice 80/155/EHS") obsahuje či neobsahuje povinnost členského státu napojit porodní asistentky na systém veřejného pojištění, řešit nebude, neboť její zodpovězení nemá zásadní význam pro rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody a rozsudek odvolacího soudu na ní nespočívá. Dále v odkazovaném rozsudku vyslovuje, že nárok na náhradu škody pro nesprávné provedení směrnice má jiný skutkový a právní základ, než na jakém stojí nárok na náhradu pro nesprávný úřední postup. Evropský soudní dvůr v rámci řízení o předběžné otázce má dále podle náhledu Nejvyššího soudu pravomoc vykládat komunitární (nikoliv vnitrostátní) právo. Stěžovatelka však tomuto odůvodnění Nejvyššího soudu, jež platí i pro její spor, vytýká několik pochybení. (1) Přestože totiž soud konstatuje samostatnost nároku z neprovedení směrnice oproti nároku z nesprávného úředního postupu, nepotřebnost řešení výkladu směrnice je odůvodněna právě zamítnutím nároku z nesprávného úředního postupu. (2) Stěžovatelka přitom ale podle svého tvrzení založila žalovaný nárok jak na tvrzení nesprávného úředního postupu, tak alternativně na tvrzeních o porušení komunitárního práva včetně tvrzení o nastoupení ostatních předpokladů pro vznik práva na náhradu škody z tohoto alternativního titulu - otázka porušení komunitárního práva je totiž zcela zásadní pro posouzení předpokladů pro vznik odpovědnosti státu z tohoto titulu. Tyto výhrady uplatňované proti rozsudku, na který odkazuje stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu, platí tím spíše i pro stížností napadené usnesení. Stěžovatelka zejména zdůrazňuje, že absence odůvodnění k nepoložení předběžné otázky představuje ze strany Nejvyššího soudu svévoli vedoucí k porušení jejího práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 2 Listiny [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57)]. Nejvyšší soud přitom vyřídil námitky stěžovatelky ohledně nesprávného právního posouzení odpovědnosti státu za škodu způsobenou porušením komunitárního práva, obsažené v jejím dovolání, pouhým konstatováním, že zodpovězení otázky, jaké povinnosti má stát podle směrnice 80/155/EHS, je pro posouzení věci nevýznamné, a to i přesto, že stěžovatelka jasně namítala, že ze směrnice 80/155/EHS státu vyplývá dostatečně určitá povinnost, že tato směrnice není provedena řádně a že v příčinné souvislosti s tím vznikla stěžovatelce škoda. Opomenutí celého nároku stěžovatelky na základě paušalizujícího tvrzení o nadbytečnosti výkladu komunitární směrnice, který je přitom potřebný pro posouzení, zda právo na náhradu škody typu "Francovich" [srov. rozhodnutí ESD ve spojených věcech Francovich a Bonifaci v. Italský stát (C 6 a 9/90) - dále jen "Francovich"] vůbec vzniklo, nelze považovat než za odmítnutí spravedlnosti. Absencí jakéhokoli přezkoumatelného odůvodnění, proč problematika odpovědnosti typu Francovich nezakládá otázku zásadního právního významu, tedy porušil Nejvyšší soud právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Nejvyšší soud rovněž nedostatečně odůvodnil, respektive nevyvrátil tvrzení stěžovatelky obsažené v dovolání, a sice že v případě vyhlášení výsledků dohodovacího řízení se nejedná o volnou úvahu, jakou má například zákonodárce, ale o správní postup, který je zákonem rozdělen do několika fází, z nichž každá se vyznačuje určitými alternativami. Nejvyšší soud v tomto ohledu podle stěžovatelky odkázal opět na svůj dřívější rozsudek ze dne 24. 2. 2010 sp. zn. 25 Cdo 3556/2007, kde ale nevysvětlil, proč charakter výsledku přibral jako kritérium pro to, zda o úřední postup jde nebo nikoli. Porušení práva na spravedlivý proces se podle stěžovatelky dopustil i Městský soud v Praze. Odůvodnění jeho rozhodnutí se totiž omezilo pouze na dvě konstatování. Za prvé byl učiněn závěr o normativní povaze zveřejnění výsledku dohodovacího řízení a za druhé byl vysloven názor, že za normativní právní akty stát neodpovídá. Stěžovatelka se ale domáhala vyslovení odpovědnosti moci výkonné. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal "náhradu nákladů řízení, tzn. nákladů právního zastoupení, postupem podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu", a to ve výši 5 760 Kč (takto stanovenou částku stěžovatelka v ústavní stížnosti dokládá odkazem na ustanovení relevantních právních předpisů). Stěžovatelka považuje svůj návrh za důvodný vzhledem k tomu, že je povinností soudů svá rozhodnutí náležitě odůvodňovat a tato povinnost byla mnohokrát zdůrazněna v nálezech Ústavního soudu. Takto koncipovanou ústavní stížnost pak stěžovatelka doplnila ještě podáním doručeným Ústavnímu soudu 5. 8. 2010. Odkázala zejména na nález sp. zn. Pl. ÚS 36/08 ze dne 8. 7. 2010 (N 138/58 SbNU 131; 253/2010 Sb.), kde se Ústavní soud v bodě 17 dle citace stěžovatelky vyslovil tak, že "nesprávným úředním postupem je každý postup orgánu veřejné moci, který při jejím výkonu postupuje v rozporu s obecně závaznými právními předpisy či v rozporu se zásadami jejího výkonu". Ve světle právě citovaného nálezu Ústavního soudu se tak dosavadní judikatura Nejvyššího soudu, která postup při vydávání normativních aktů moci výkonné za úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nepovažuje, jeví podle stěžovatelky jako překonaná. Na základě výše uvedeného se stěžovatelka domnívá, že citovaným rozsudkem Městského soudu Praze bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo na náhradu škody (čl. 36 odst. 3 Listiny). Citovaným usnesením Nejvyššího soudu pak bylo porušeno, vedle práva na spravedlivý proces a práva na náhradu škody, ještě její právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). II. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 evidovaný pod sp. zn. 18 C 142/2005. Zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též "obvodní soud" nebo "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 18. 9. 2006 č. j. 18 C 142/2005-55 rozhodl tak, že zamítl žalobu, že žalovaná Česká republika - Ministerstvo zdravotnictví (dále jen "žalovaná" nebo "vedlejší účastnice") je povinna zaplatit stěžovatelce částku 82 125,25 Kč a zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodl tak o žalobě, kterou se stěžovatelka dom