IV.ÚS 1522/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1522/22 ze dne 26. 7. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Yvony Pospíšilové, zastoupené JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem Jiráskova 614/11, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2022 č. j. 28 Cdo 367/2022-494 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2020 č. j. 28 Co 23/2020-432, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Romany Ondřejové a 2) MVDr. Richarda Pospíšila, DrSc., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje 2. Okresní soud v Kolíně (dále jen "nalézací soud") rozsudkem ze dne 11. 10. 2019 č. j. 19 C 78/2018-291 zrušil spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejší účastnice k tam specifikovaným pozemkům (výrok I), nařídil jejich prodej ve veřejné dražbě s tím, že jeho výtěžek bude rozdělen mezi stěžovatelku a vedlejší účastnici rovným dílem (výrok II.), zrušil spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejšího účastníka k tam specifikovanému pozemku (výrok III.), nařídil jeho prodej ve veřejné dražbě s tím, že jeho výtěžek bude rozdělen mezi stěžovatelku a vedlejšího účastníka rovným dílem (výrok IV.), uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce 2 510,50 Kč (výrok V.), zamítl žalobu o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovatelce 1 398 Kč (výrok VI.), vedlejšímu účastníku uložil povinnost zaplatit stěžovatelce 28 701,80 Kč (výrok VII.), zamítl žalobu o povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit 3 209,70 Kč (výrok VIII.), zamítl vzájemnou žalobu o povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejší účastnici 126 000 Kč (výrok IX.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky X.-XV.). 3. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem odvoláním napadený výrok IX. rozsudku nalézacího soudu změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 80 603,33 Kč odpovídající bezdůvodnému obohacení vzniklému užíváním společné nemovité věci nad rámec spoluvlastnického podílu, daný výrok potvrdil v části, v níž byla vzájemná žaloba vedlejší účastnice co do částky 45 396,67 Kč zamítnuta, a potvrdil výrok XII. rozsudku nalézacího soudu (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II.-V.). Odvolací soud se neztotožnil s důvodem nalézacího soudu pro nepřiznání vedlejší účastnici přisouzené částky 80 603,33 Kč, tj. že stěžovatelka v řízení před nalézacím soudem netvrdila, že by byla z užívání společných věcí vyloučena. Současně odvolací soud neshledal ve stěžovatelkou tvrzených skutečnostech rozpor s dobrými mravy. Vysvětlil, že na oprávněnost nároku vedlejší účastnice nemůže mít vliv, že nemovité věci získala darem od vedlejšího účastníka a ten na ní současně nepřevedl svůj závazek splácet spolu se stěžovatelkou hypoteční úvěr. Bez významu je i to, že vedlejší účastník převedl svůj spoluvlastnický podíl bez souhlasu stěžovatelky, protože z žádného právního předpisu taková povinnost nevyplývá. Není ani podstatné, že náklady spojené s užíváním nemovitých věcí výlučně hradí stěžovatelka, neboť je se svou rodinou skutečně užívá. Rovněž je nerozhodné, že vedlejší účastnice nejeví o užívání nemovitostí zájem. Stejný závěr odvolací soud učinil ve vztahu ke skutečnostem, že vedlejší účastník byl v minulosti ze společných nemovitých věcí vykázán a že neplatí výživné své dceři. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jež odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné. V něm vyložil, že aplikace korektivu dobrých mravů si žádá, aby byly doloženy takové mimořádné okolnosti, v jejichž světle by se jevilo namístě popřít dopady zákonné úpravy, a narušit tak právní jistotu dotčených osob. Odpovídající úsudek musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovoluji v konkrétním případě přijmout závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu. Závěr odvolacího soudu o tom, že nárok vedlejší účastnice na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním společné věci stěžovatelkou nad rámec spoluvlastnického podílu bez právního důvodu neodporuje dobrým mravům, přitom není zjevně nepřiměřený individuálním skutkovým okolnostem posuzovaného případu. Konkluze odvolacího soudu současně odpovídají judikatuře Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit. III. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že obecné soudy při svém rozhodování o otázce nároku vedlejší účastnice na vydání bezdůvodného obohacení nerozhodovaly podle zásad spravedlnosti, kdy byl nepřiměřeně zúžen výklad korektivu dobrých mravů. 6. Podle stěžovatelky jsou podstatou skutkového základu věci především vztahy mezi ní a vedlejšími účastníky, a to jak v rovině osobní, tak právní. Následně tyto vztahy rekapituluje, počínaje žádostí o rozvod jejího manželství s vedlejším účastníkem (jenž byl vykázán z jejich společného bydlení a následně nehradil výživné na jejich společnou dceru). Vedlejší účastník společným postupem s vedlejší účastnicí (coby jeho družkou) vyvedli majetek z podílového spoluvlastnictví tak, aby bylo zmařeno vypořádání mezi manželi, čímž jednak došlo k maximalizování nákladů stěžovatelky, a zejména tak byl vedlejšími účastníky účelově založen nárok nabyvatelky nemovitostí (vedlejší účastnice) na vydání bezdůvodného obohacení za "nadužívání" nemovitých věcí. Odvolací i Nejvyšší soud zcela chybně oddělují osoby vedlejších účastníků, avšak porušení dobrých mravů spočívá právě ve faktické provázanosti těchto vztahů, jejichž komplikovanost byla zneužita k založení nemravného nároku a založení velké majetkové nerovnováhy k tíži stěžovatelky. 7. S ohledem na společný postup vedlejších účastníků stěžovatelce nezbylo, než se domáhat zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitým věcem, přičemž zároveň po celou dobu výlučně na své náklady nemovité věci udržovala, hradila hypoteční úvěr i veškeré náklady spojené s vlastnictvím nemovitých věcí. Nadto nemovité věci užívala pouze z části. Vedlejší účastnice nikdy nebyla vyloučena z možnosti nemovité věci užívat. Ta naopak sama uvedla, že nikdy neměla v úmyslu nemovité věci užívat ani se podílet na jejich údržbě. Přiznal-li odvolací soud nárok vedlejší účastnici na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu užívání nemovitých věcí stěžovatelkou a následně bylo toto rozhodnutí aprobováno Nejvyšším soudem, aniž byly vztahy účastníků zkoumány v širších souvislostech a aniž bylo přihlédnuto ke skutečnosti, že předmětný nárok je ve skutečnosti zneužitím práva, jež má fakticky vést k obohacení vedlejších účastníků, jde o zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky. IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu 9. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. O takovou vadu jde zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Taková pochybení Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. 10. Argumentace stěžovatelky představuje pouze pokračující polemiku s právními závěry obecných soudů v rovině podústavního práva stran ne/ap