IV.ÚS 1526/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1526/08 ze dne 4. 11. 2008 N 188/51 SbNU 301 K verifikaci důkazů obžalovaným v trestním procesu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 4. listopadu 2008 sp. zn. IV. ÚS 1526/08 ve věci ústavní stížnosti V. Ch. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2008 sp. zn. 10 T 5/2007 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 4. 2008 č. j. 6 To 26/2008-290, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelově vině a trestu za trestné činy loupeže, neoprávněného držení platební karty a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění, za účasti Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Bc. V. L. jako vedlejších účastníků řízení. Výrok I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 4. 2008 č. j. 6 To 26/2008-290 se ruší, neboť jím a postupem, jenž jeho vydání předcházel, bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2008 sp. zn. 10 T 5/2007 se odmítá Odůvodnění I. 1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením o porušení základních práv, jež jsou mu zaručena ustanoveními čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Dle stěžovatelova tvrzení bylo jak v odvolacím řízení, tak i v řízení před nalézacím soudem porušeno jeho právo na obhajobu, rovnost stran a právo na spravedlivý proces tím, že mu byla upřena možnost seznámit se s důkazem, z něhož vychází výrok o vině, a vyjádřit se k němu. 3. Porušení zmíněných ústavně garantovaných práv bylo dle stěžovatele zapříčiněno tím, že nalézací soud neprovedl důkaz přehráním záznamu z bezpečnostní kamery, ani se stěžovatelovým návrhem na jeho provedení blíže nezabýval, ačkoli právě z jednoho snímku kamerového záznamu čerpal soud údaj o době spáchání loupeže. 4. Stěžovatel tuto námitku uplatnil v rámci odvolání. Odvolací soud - podle stěžovatelova mínění zcela správně - v obecné rovině podrobil kritice postup policie a soudu prvního stupně, jelikož stěžovateli nebylo umožněno verifikovat hodnocení důkazu. Poté se však sám zachoval naprosto stejně, neboť se v rámci přípravy na veřejné zasedání sám seznámil s celým pořízeným kamerovým záznamem a následně konstatoval, že nemá smysl formálně tímto záznamem provádět dokazování, protože z něj nelze zjistit žádné relevantní skutečnosti. Odvolací soud - upozorňuje stěžovatel - tedy nenapravil pochybení soudu nalézacího a tím i on porušil jeho ústavně zaručená práva. II. 5. Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 25. 7. 2008 podepsaném předsedou senátu 6 To konstatoval, že nad rámec argumentace obsažené v rozsudku nemá, co by více dodal. 6. Vedlejší účastník Bc. V. L. se k návrhu vyjádřil podáním ze dne 14. 8. 2008, v němž navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Podle jeho názoru je ústavní stížnost pouze prostředkem, pomocí něhož se chce nebezpečný recidivista vyhnout trestu. Vedlejší účastník popírá, že by proces před obecnými soudy nebyl spravedlivý. Poukazuje na fakt, že ústavní stížnost směřuje proti dokazování před obecnými soudy, což je otázka, která podle judikatury Ústavního soudu zásadně nemá ústavněprávní relevanci. Dle mínění vedlejšího účastníka stěžovatel ve skutečnosti nenapadá fakt, že by neměl možnost se k důkazu vyjádřit, nýbrž to, že určitý důkaz nebyl proveden. K důvodům neprovedení důkazu se však soudy obou stupňů vyjádřily dostatečně. 7. Krajský soud v Brně se k podané ústavní stížnosti nevyjádřil. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci rovněž nevyužilo svého práva vyjádřit se k návrhu. Krajské státní zastupitelství v Brně se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo. III. 8. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Jelikož účastníci s upuštěním od ústního jednání souhlasili a Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání další objasnění věci očekávat nelze, bylo od něj upuštěno. IV. 9. Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 10 T 5/2007, z něhož zjistil následující. 10. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2008 sp. zn. 10 T 5/2007 odsouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu § 41 odst. 1 trestního zákona za trestné činy loupeže, neoprávněného držení platební karty a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 a 1/2 roku. 11. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci, v němž mimo jiné namítal, že nalézací soud neprovedl důkaz přehráním záznamu z bezpečnostní kamery a ani se stěžovatelovým návrhem na jeho provedení blíže nezabýval. Stěžovatel dále tvrdil, že s tímto důkazem nebyl seznámen a neměl možnost se k němu vyjádřit, ačkoliv fotografie ze záznamu pořízená byla použita jako důkaz. 12. Vrchní soud v Olomouci se touto námitkou zabýval a - ve vztahu k ní - uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku: "Postup, který zvolila policie a následně soud prvního stupně, je nutno považovat za poněkud nestandardní, neboť skutečně se lze jen těžko smířit s tím, že jedna z procesních stran, tedy v daném případě strana obžaloby, provede jakési svoje vlastní hodnocení určitého důkazu a tento důkaz vyhodnotí jako pro řízení nepoužitelný, resp. nepřinášející žádné výsledky, aniž by dala druhé procesní straně - obhajobě možnost validitu tohoto závěru verifikovat.". Poté konstatoval, že se v rámci přípravy na veřejné zasedání sám seznámil s celým pořízeným kamerovým záznamem, a na základě toho pak uzavřel, že "nemá smysl formálně tímto záznamem provádět dokazování, neboť z něj skutečně nelze zjistit žádných relevantních skutečností, na základě kterých by bylo možno jakýmkoli způsobem upřesnit skutkový děj ustálený soudem prvního stupně.". 13. Vrchní soud v Olomouci poté rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o trestu a sám nově rozhodl tak, že namísto trestu úhrnného uložil stěžovateli trest souhrnný ve stejné výměře. V. 14. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný, avšak jde o návrh částečně nepřípustný. Ústavní soud dále přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že v části, v níž je přípustná, je ústavní stížnost i důvodná. 15. Ústavní soud podotýká, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a nikoliv přezkum činnosti obecných soudů. Do činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li rozhodnutími obecných soudů či postupy, jež jejich vydání předcházely, porušena základní práva či svobody. Pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, představuje porušení základních práv a svobod, zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, jen za určitých - v judikatuře Ústavního soudu vymezených - podmínek. Tyto podmínky jsou nastaveny tak, aby Ústavní soud nadměrně nevstupoval do činnosti obecných soudů, nýbrž spíše korigoval jejich excesy. 16. Jeden ze zásadních principů dokazování byl Ústavním soudem vyjádřen v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/94 ze dne 12. 10. 1994 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.). Ústavní soud v tomto rozhodnutí položil důraz na pravidlo, že obžalovaný musí mít možnost vypovídací hodnotu důkazu kdykoliv verifikovat: "Smyslem práva na veřejné projednání věci, ve spojení s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, je poskytnout obžalovanému v trestním procesu možnost verifikace důkazů směřujících vůči němu, a to před tváří veřejnosti.". 17. Obdobné požadavky je možno vysledovat i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Ačkoliv samotné připuštění a posouzení důkazů není předmětem úpravy v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, mohou být i ony důvodem porušení požadavků na fair proces podle čl. 6 Úmluvy. Jde například o zásadu kontradiktornosti trestního řízení či zásadu rovnosti zbraní, jak bylo vysloveno v rozsudku Evropského soudu ze dne 3. 2. 2004, Laukkanen a Manninen v. Finsko, odst. 34: "Základním aspektem práva na spravedlivý proces je požadavek, aby trestní řízení bylo kontradiktorní a aby existovala rovnost zbraní mezi obžalobou a obhajobou.". Požadavek kontradiktornosti znamená, že strany musí mít možnost seznámit se se všemi důkazy a také možnost vyjádřit se ke všem navrženým důkazům či námitkám obsaženým ve spise tak, a