IV.ÚS 1528/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1528/21 ze dne 20. 7. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů V. M. a nezletilého L. N. R., zastoupených Mgr. Barborou Gaveau, LL.M., advokátkou, sídlem Stroupežnického 525/20, Praha 5 - Smíchov, proti vyrozumění Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, kanceláře ředitele, ze dne 22. března 2021 č. j. KRPB-33827-3/ČJ-2021-0602KR, sdělení Policie České republiky, Městského ředitelství Brno, 3. oddělení obecné kriminality, ze dne 2. října 2020 č. j. KRPB-106263-19/ČJ-2020-060273-SN, vyrozumění Policie České republiky, Městského ředitelství Brno, 3. oddělení obecné kriminality, ze dne 3. září 2020 č. j. KRPB-106263-12/ČJ-2020-060273-SN, rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 24. listopadu 2020 č. j. 5 ZN 75/2020-16, vyrozumění Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 22. dubna 2021 č. j. 5 ZN 75/2020-34, vyrozuměním Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 20. ledna 2021 č. j. 1 KZN 1132/2020-28 a ze dne 31. května 2021 č. j. 1 KZN 1132/2020-56 a vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 7. května 2021 č. j. 1 VZN 106/2020-308, za účasti Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, kanceláře ředitele, Policie České republiky, Městského ředitelství Brno, 3. oddělení obecné kriminality, Městského státního zastupitelství v Brně, Krajského státního zastupitelství v Brně a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako účastníků řízení, a Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, sídlem Šilingrovo náměstí 257/3, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelé - matka a její nezletilý syn - domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny práva (svobody) a ústavněprávní principy zaručené čl. 6, čl. 7 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 31, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 6 odst. 2, čl. 19 odst. 1, čl. 24 odst. 1 a čl. 37 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatelé tvrdí, že došlo k porušení práva na účinné vyšetřování a práva na nahlížení do spisu. V ústavní stížnosti stěžovatelé požádali o přednostní projednání věci. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí a jejích dalších příloh, se podává, že - souhrnně řečeno - orgány činné v trestním řízení se podle představ stěžovatelů dostatečně nezabývaly podnětem, jímž stěžovatelka oznámila své důvodné podezření ze spáchání následujících trestných činů: "§198 Účastnění se týrání dítěte; §149 Účastnění se Mučení a jiného nelidského a krutého zacházení; §177 Útisk; §145 Účastnění se těžkého ublížení na zdraví dítěte; §201 Účastnění se ohrožení výchovy dítěte; §175 Vydírání a účastnění se na vydírání a §353 Nebezpečné vyhrožování; §361 Účast na organizované zločinecké skupině; §329 Zneužití pravomoci úřední osoby; §180 Neoprávněné nakládání s osobními údaji; §368 Neoznámení trestného činu a §368 Nepřekažení trestného činu; §350 Účastnění se vystavení nepravdivé lékařské zprávy; §184 Pomluva; §347 Maření spravedlnosti" (citováno dle ústavní stížnosti). Této trestné činnosti se měly dopustit jako úřední osoby Z. K., ředitel X (dále jen také "X"), a M. N., zástupkyně ředitele X, když obě úřední osoby (respektive X sám) podle stěžovatelů překračují své pravomoci a podílí se na poškozování zájmů stěžovatelů, podporují obchodování s dítětem a podmiňují styk stěžovatelky se svým synem úhradou částek v řádech milionů korun otci dítěte stěžovatelkou. 3. Orgány činné v trestním řízení opakovaně nevyhověly žádosti stěžovatelky o nahlížení do spisu vedeného policejním orgánem, a to s odůvodněním, že u stěžovatelčina podání označeného jako trestní oznámení nebyly dány důvody pro zahájení úkonů trestního řízení (věc byla policejním orgánem po prošetření odložena). Tento postup policejního orgánu odůvodňuje, že nebylo dovoleno stěžovatelce nahlédnout do spisu, neboť zákon umožňuje nahlížet do spisu jen určeným osobám [srov. k tomu § 65 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů]; stěžovatelka však takovou osobou podle orgánů činných v trestním řízení není. S tímto postupem policejního orgánu se ztotožňovala i jednotlivá státní zastupitelství při výkonu dohledu. Po posouzení shromážděných důkazů bylo konstatováno, že nebylo prokázáno, že by stěžovatelkou zmiňovaným jednáním ředitele X nebo jeho zástupkyně došlo k naplnění jakékoliv skutkové podstaty trestných činů. K tomu jednotlivá státní zastupitelství v napadených rozhodnutích doplnila, že orgány činné v trestním řízení jsou oprávněny se věcně zabývat pouze těmi podáními, která spadají do jejich zákonem daných oprávnění. Nejsou však oprávněny činit šetření týkající se například civilního řízení nebo správního řízení. V nyní posuzovaném případě porušení norem trestního práva shledáno nebylo. II. Argumentace stěžovatelů 4. Stěžovatelé s popsaným postupem orgánů činných v trestním řízení nesouhlasí. Odkazují mimo jiné na nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 1496/18 (N 128/95 SbNU 61) a ze dne 21. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3526/16 (N 48/84 SbNU 559), z nichž dovozují, že právo stěžovatelky - jako matky - nahlížet do spisu plyne minimálně ze souhrnné kategorie tzv. "jiných osob" podle § 65 odst. 1 trestního řádu. Dané zákonné ustanovení je podle stěžovatelů třeba ústavně konformně vyložit tak, aby byla zachována zvláštní podstata rodičovství a ochrana nezletilých dětí. Tím, že orgány činné v trestním řízení brání stěžovatelce v nahlížení do spisu, porušují podle jejich názoru nejen zákon a odkazovanou judikaturu Ústavního soudu, ale sekundárně též porušují právo obou stěžovatelů na efektivní vyšetřování. Tím, že stěžovatelka nemá přístup ke spisovému materiálu policejního orgánu, nemůže efektivně bránit stěžovatele proti rozhodnutí o odložení oznámení o podezření ze spáchání uvedených trestných činů. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 6. Dále Ústavní soud připomíná, že se již mnohokrát zabýval problematikou procesního zastoupení nezletilých stěžovatelů jejich rodiči (respektive zákonnými zástupci) v řízení o ústavní stížnosti, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost podaná rodičem ve jménu svém i ve jménu dítěte bude shledána přípustnou pouze tehdy, nehrozí-li střet zájmů mezi nimi [viz např. nálezy ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 (N 18/72 SbNU 217), bod 28.; a ze dne 13. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 485/10 (N 82/57 SbNU 93), bod 11.]. Vzhledem k tomu, že obsahem ústavní stížnosti jsou námitky proti postupu v řízení, z nichž vzešla napadená rozhodnutí, při hodnocení možného pochybení orgánu veřejné moci jako kolizního opatrovníka nezletilého (a nikoli samotný spor mezi jeho rodiči), nehrozí zde střet zájmů mezi stěžovatelkou jako matkou a jejím synem jako druhým stěžovatelem. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst.