IV.ÚS 153/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 153/22 ze dne 15. 2. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Martince, zastoupeného Mgr. Janem Matznerem, advokátem, sídlem 8. března 21/13, Liberec, proti III. výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 12. října 2021 č. j. 83 Co 11/2021-169, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a Ireny Glatzové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost účastníků řízení před soudy podle čl. 37 odst. 3 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v řízení, předcházejícím vydání napadeného rozsudku Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud"), nejprve vyhověl žalobě stěžovatele rozsudkem ze dne 19. 10. 2018 č. j. 29 C 53/2018-51. Ten však Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") k odvolání vedlejší účastnice usnesením ze dne 28. 5. 2019 č. j. 83 Co 294/2018-66 zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Poté okresní soud rozsudkem ze dne 22. 7. 2020 č. j. 29 C 53/2018-105 určil, že vlastníkem pozemku p. č. X v katastrálním území Žibřidice podle geometrického plánu č. 498-53/2017, který je nedílnou součástí daného rozhodnutí, je stěžovatel (jako žalobce), a vedlejší účastnici (jako žalované) uložil nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 49 020 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala vedlejší účastnice znovu odvolání. V průběhu odvolacího řízení (stěžovatel) podal návrh na změnu žaloby, který byl připuštěn usnesením ze dne 4. 10. 2021 č. j. 83 Co 11/2021-138, takže se pak domáhal určení, že je vlastníkem pozemku p. č. X, a pro případ, že by tomuto návrhu nebylo vyhověno, že je vlastníkem pozemku p. č. Y, jakožto části dříve odděleného pozemku p. č. X, která nezahrnuje díl, kde se nachází původní sklípek. S ohledem na stejný skutkový základ nejde o uplatnění nového nároku. Krajský soud pak neshledal na jeho straně dobrou víru jako podmínku pro vydržení pozemku p. č. X, naopak u pozemku p. č. Y posoudil jeho omyl jako omluvitelný, a proto rozhodl, jak výše uvedeno. 3. K odvolání vedlejší účastnice krajský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že se zamítá žaloba v požadavku na určení, že stěžovatel je vlastníkem pozemku p. č. X v katastrálním území Žibřidice (výrok I), a dále rozhodl, že se určuje, že stěžovatel je vlastníkem pozemku p. č. Y v katastrálním území Žibřidice a který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok II). Dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 74 785 Kč (výrok III). Posledně uvedený výrok krajský soud odůvodnil tak, že stěžovatel byl neúspěšný s primárním petitem, a tudíž vedlejší účastnici náleží náhrada nákladů řízení ve výši 83 013 Kč, byl však úspěšný s eventuálním petitem, takže má podle § 142 odst. 1 za použití § 224 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), právo na náhradu nákladů řízení vynaložených s uplatněním daného nároku, a to ve výši 8 228 Kč. Vzhledem k tomu krajský soud uložil stěžovateli uhradit vedlejší účastnici rozdíl mezi těmito částkami. II. Stěžovatelova argumentace 4. Stěžovatel poukazuje na to, že okresní soud nejprve jeho žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 19. 10. 2018 č. j. 29 C 53/2018-51, který však krajský soud k odvolání vedlejší účastnice usnesením ze dne 28. 5. 2019 č. j. 83 Co 294/2018-66 zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Poté okresní soud znovu rozhodl, jak je výše uvedeno (viz sub 2). Proti tomuto rozhodnutí podala vedlejší účastnice znovu odvolání. V průběhu odvolacího řízení (stěžovatel) podal návrh na změnu žaloby, který byl připuštěn usnesením ze dne 4. 10. 2021 č. j. 83 Co 11/2021-138, takže se pak domáhal určení, že je vlastníkem pozemku p. č. X, a pro případ, že by tomuto návrhu nebylo vyhověno, že je vlastníkem pozemku p. č.Y, jakožto části dříve odděleného pozemku p. č. X, která nezahrnuje díl, kde se nachází původní sklípek. S ohledem na stejný skutkový základ nejde o uplatnění nového nároku. Krajský soud však neshledal na jeho straně dobrou víru jako podmínku pro vydržení pozemku p. č. X, naopak u pozemku p. č. Y posoudil jeho omyl jako omluvitelný, a proto rozhodl, jak výše uvedeno. 5. Stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3918/2015, podle něhož žalobce má plný úspěch, i když soud uznal za opodstatněný eventuální petit, a usnesení ze dne 10. 9. 2014 sp. zn. 22 Cdo 3389/2014, kterým byla přiznána plná náhrada nákladů řízení žalobci ve věci, v níž byl eventuální petit navržen až po zahájení řízení, přičemž tvrdí, že se tato rozhodnutí použijí analogicky v dané věci. 6. K tomu stěžovatel doplňuje, že mu výhrada krajského soudu, která vedla k provádění místního šetření v pořadí druhém odvolacím řízení, nebyla naznačena v jeho kasačním rozhodnutí, a tudíž nemohl jeho právní názor předvídat, a měl-li pochybnosti, místní šetření měl (krajský soud) provést již při projednávání prvního odvolání, a nezvyšovat tak náklady řízení. 7. Stěžovatel je názoru, že krajský soud rozhodl nepředvídatelně, když vykročil s výkladových a aplikačních standardů, které plynou z nálezů Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 1/04 (N 8/36 SbNU 75), ze dne 20. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 257/05 (N 231/39 SbNU 449), ze dne 2. 5. 2002 sp. zn. III. ÚS 455/01 (N 57/26 SbNU 113) a ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189), což zdůvodňuje tím, že i když měl ve věci plný úspěch, neboť bylo rozhodnuto podle navrženého eventuálního petitu, krajský soud mu přiznal toliko částečnou náhradu nákladů (ohledně části řízení). Přístup uvedeného soudu podle stěžovatele de facto vylučuje možnost přiznání náhrady nákladů, i kdyby eventuální petit navrhl hned při podání žaloby. Bez významu podle něj není ani to, že pozemek definovaný eventuálním petitem (93 m2) byl součástí pozemku definovaného primárním petitem (187 m2); nahlíželo-li by se totiž na předmět řízení jako na vlastnictví části zemského povrchu, měl by ve věci poloviční úspěch podobně, jako kdyby předmětem řízení bylo peněžité plnění a on by uspěl co do poloviny žalované částky. Úprava petitu na eventuální představuje v daném případě kvalitativně totéž, pouze musel dodat geometrický plán, na jehož základě soud eventuálnímu petitu vyhověl. S ohledem na tyto skutečnosti měl podle stěžovatele krajský soud (např. s odkazem na § 42 odst. 2 o. s. ř. per analogiam nebo za aplikace § 150 o. s. ř.) přinejmenším nepřiznat právo na náhradu nákladů žádné ze stran. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí žádné takové prostředky neměl k dispozici. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení úst