IV.ÚS 1532/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1532/09 ze dne 23. 11. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 23. listopadu 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti K. K., zastoupeného JUDr. Václavem Stříbným, advokátem, AK se sídlem Ostrožná 40, 746 01 Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009 čj. 29 Cdo 5149/2008-326 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2008 čj. 12 Cmo 359/2007-283, spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a na přednostní projednání věci mimo stanovené pořadí, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení 48 044 035,58 Kč s příslušenstvím. I. Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 50 Cm 300/2002, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že k návrhu žalobkyně obchodní společnosti CDV-1, Ltd. vydal Městský soud v Praze dne 18. 6. 2002 směnečný platební rozkaz čj. Sm 589/2002-10, kterým uložil žalovaným obchodní společnosti BREDA HOLDING, a.s., a stěžovateli zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 48 044 035,58 Kč s 6 % úrokem od 16. 5. 2002 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 160 146,78 Kč. K námitkám obou žalovaných a po provedeném dokazování Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2003 čj. 50 Cm 300/2002-81 ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podali oba žalovaní odvolání. V průběhu odvolacího řízení došlo k přerušení řízení v důsledku prohlášení konkursu na žalovanou obchodní společnost BREDA HOLDING, a.s., a Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 8. 2006 čj. 50 Cm 300/2002-181 návrh proti ní uplatněný vyloučil k samostatnému řízení. Vrchní soud v Praze poté ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvého stupně ve vztahu ke žalovanému stěžovateli potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. II. V ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval průběh a výsledky řízení před obecnými soudy a jejich postup zpochybnil. Uvedl, že v souladu s ustanovením § 205 odst. 3 o. s. ř. doplnil odvolání podáním ze dne 4. 4. 2008, na které však Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí nereagoval, stejně jako nereagoval na podání ze dne 14. 5. 2008, kterým stěžovatel protestoval proti ustanovení opatrovnice pro řízení. Stěžovatel podrobně vyložil, z jakých důvodů má za to, že pro ustanovení opatrovníka nebyly dány podmínky, čímž mu odvolací soud znemožnil osobně se zúčastnit jednání soudu a přednést vlastní argumenty. Stěžovatel zdůraznil, že opatrovnicí byla ustanovena zaměstnankyně téhož soudu, který v jeho věci rozhodoval, tato však o ochranu jeho práv nikterak neusilovala, neboť se jednání odvolacího soudu, byť s omluvou, nezúčastnila; po tomto jednání odvolací soud rozhodl ve věci samé. Přestože obdobný postup obecných soudů Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně kritizoval a označil ho za porušení ústavních procesních práv účastníka řízení, Nejvyšší soud se postupem Vrchního soudu v Praze nezabýval a nevyvodil z něho žádné závěry. Stěžovatel dále oponoval právnímu závěru Vrchního soudu v Praze o platebním místu (a tím i místní příslušnosti Městského soudu v Praze) a tvrdil jeho rozpor se skutkovým zjištěním plynoucím z provedených důkazů. Dále upozornil, že popsaný postup odvolacího soudu označil za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud ji však zcela formálně přešel, čímž dal stejně jako odvolací soud najevo, že judikaturu Ústavního soudu v tomto směru nerespektuje. S návrhem na zrušení shora označených rozhodnutí stěžovatel spojil návrh na odklad jejich vykonatelnosti (zahrnující i odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze a směnečného platebního rozsahu Městského soudu v Praze) podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") s odůvodněním, že výkonem napadených rozhodnutí ještě před rozhodnutím Ústavního soudu by mohla být stěžovateli a jeho rodině způsobena škoda velkého rozsahu. Tato újma by byla nepoměrně větší, než by při odložení vykonatelnosti mohla vzniknout žalobci, společnosti CDV-1, Ltd., která je kapitálově velmi silná a odkladem vykonatelnosti jí podstatná újma nevznikne. Stěžovatel rovněž požádal Ústavní soud, aby jeho ústavní stížnost projednal mimo pořadí jako naléhavou ve smyslu ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu. III. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 10. 7. 2009 konstatoval výsledek řízení ve věci sp. zn. 50 Cm 300/2002 s tím, že rozhodnutí v něm učiněná nabyla právní moci. Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 8. 7. 2009 uvedl, že při své rozhodovací činnosti věnoval dostatek pozornosti hmotnému právu, své rozhodnutí řádně odůvodnil a vypořádal se všemi námitkami stěžovatele uplatněnými v zákonné lhůtě proti směnečnému platebnímu rozkazu, včetně námitek v odvolání a jeho doplnění uplatněnými zároveň ve lhůtě pro podání námitek, neboť podle ustanovení § 175 odst. 4 o. s. ř. platí zásada koncentrace námitkového řízení i pro odvolací řízení. K odůvodnění postupu soudu v odvolacím řízení předsedkyně senátu odkázala v podrobnostech na odůvodnění napadeného rozsudku a zároveň se ohradila proti nepravdivému tvrzení, že sama telefonovala stěžovateli. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 22. 7. 2009 odkázal na argumentaci obsaženou v odůvodnění napadeného usnesení a nad jeho rámec zdůraznil, že ústavní stížnost neobsahuje nic, co by zpochybnilo správnost závěru o nepřípustnosti dovolání. Dovolací soud vyjádřil přesvědčení, že předmětem ústavní stížnosti není výhrada denegatio iustitiae ve smyslu porušení práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, případně zamítnuta. Obchodní společnost BREDA HOLDING, a. s., se sídlem Mlýnská 326/13, 602 00 Brno, se podáním ze dne 9. 7. 2009 vzdala postavení vedlejšího účastníka. Obchodní společnost CDV-1, Ltd., se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, London EC4A 2BB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupená JUDr. P. B., advokátem, ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 25. 8. 2009 uvedla, že Vrchní soud v Praze se mohl zabývat pouze námitkami a jejich posouzením soudem prvého stupně, které byly vzneseny ve lhůtě tří dnů ode dne doručení směnečného platebního rozkazu. S těmito se pak hodnověrně a racionálně logickým způsobem vypořádal a odůvodnil, proč je neshledává opodstatněnými. K žádným jiným námitkám soud nemohl v rámci koncentrace řízení o námitkách přihlížet. Odůvodnění napadené rozsudku vedlejší účastník považuje za správné, tentýž závěr sdílí i ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. K poukazu stěžovatele na zjištění Vrchního soudu v Praze o platebním místu v Praze 1, vedlejší účastník uvedl, že tento údaj je skutečně nesprávný, neboť za místo platby byla zvolena Olomouc. Toto nesprávné konstatování Vrchního soudu v Praze však nemělo vliv na správnost rozhodnutí o místní příslušnosti Městského soudu v Praze jako takového. Vedlejší účastník upozornil, že byla dána místní příslušnost dvou soudů (Městského soudu v Praze a Krajského soudu v Ostravě) a on byl oprávněn si vybrat soud, u kterého se bude řízení konat. Soud, který si zvolil, byl Městský soud v Praze, který byl soudem podle místa sídla výstavce směnky vlastní, obchodní společnosti BREDA HOLDING, a. s., tehdy sídlící v Praze. V souvislosti s námitkou o projednání a rozhodnutí věci Vrchním soudem v Praze v nepřítomnosti stěžovatele vedlejší účastník opakovaně zdůraznil charakter směnečného řízení, ve kterém platí zásada koncentrace námitek, a poukázal na to, že stěžovatel a jeho právní zástupce se účastnili dvou jednání před soudem prvého stupně. Vedlejší účastník zrekapituloval chování stěžovatele v odvolacím řízení (návrh na osvobození od soudního poplatku za odvolání, odročení jednání k žádosti právního zástupce stěžovatele nejprve z důvodu jeho dovolené, poté z důvodu nemoci, odvolání plné moci právnímu zástupci, další odročení jednání k žádosti stěžovatele z důvodu zhoršení jeho zdravotního stavu, ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu o ustanovení opatrovníka, opakovaná omluva z jednání odvolacího soudu pro zdravotní potíže) a kriticky je hodnotil. Vedlejší účastník připomněl právní zásadu "práva náležejí bdělým" (vigilantibus iura), podle které lze očekávat, že účastník řízení se sám vlastními úkony aktivně zapříčiní o prosazení a ochranu svých prá