IV.ÚS 1532/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1532/20 ze dne 14. 7. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Dalibora Hanuse, zastoupeného Mgr. Filipem Jakovidisem, advokátem, sídlem Bohumínská 1553, Rychvald, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2020 č. j. 23 Cdo 4306/2019-272, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2019 č. j. 21 Co 59/2019-237, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. srpna 2018 č. j. 64 C 42/2016-203, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, s tvrzením, že jimi podle něj došlo k porušení čl. 90 Ústavy a jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel utrpěl dne 27. 12. 2008 úraz s trvalými následky. Dne 12. 5. 2014 se žalobou domáhal u Okresního soudu v Ostravě po vedlejší účastnici zaplacení pojistného plnění ve výši 1 080 000 Kč s příslušenstvím jako pojistného plnění s tvrzením, že s vedlejší účastnicí uzavřel dne 21. 3. 2007 smlouvu o pojištění mezi jiným na pojistnou událost - úraz s trvalými následky. Vedlejší účastnice tvrdila, že existuje rozpor ve smluvní dokumentaci, kterou eviduje ona a kterou stěžovatel a vyplatila mu jen část pojistného plnění, na které měl stěžovatel podle ní nárok. 3. Věc byla postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), který na den 6. 8. 2018 nařídil jednání, předvolání bylo stěžovateli doručeno dne 27. 3. 2018. V den konání jednání ve 2:04 hodin obvodní soud obdržel stěžovatelovo podání, ve kterém žádal o odročení jednání ze zdravotních důvodů. Uvedl, že předchozí den byl ošetřen v nemocnici v Praze a v den konání jednání ráno se vrací do O. Obvodní soud konal jednání v nepřítomnosti stěžovatele. 4. Obvodní soud žalobu stěžovatele zamítl napadeným rozsudkem, neboť přisvědčil námitce vedlejší účastnice o promlčení stěžovatelova nároku, uplynula-li promlčecí lhůta dne 27. 12. 2012. Ke konání jednání v nepřítomnosti stěžovatele obvodní soud uvedl, že postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť stěžovatel zaprvé nedoložil důvod své nepřítomnosti, přestože mu v tom nic nebránilo, a zadruhé obvodní soud návštěvu pohotovosti v Praze nepovažoval za významnou okolnost, byl-li stěžovatel schopen v den jednání cestovat z Prahy do O. 5. Rozsudek obvodního soudu potvrdil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") svým napadeným rozsudkem. Ke stěžovatelově výhradě o námitce promlčení vedlejší účastnice v rozporu s dobrými mravy pro úmyslné průtahy při šetření pojistné události městský soud uvedl, že stěžovateli nic nebránilo žalobu podat v promlčecí lhůtě. K námitce o nesprávném konání jednání v nepřítomnosti stěžovatele městský soud uvedl, že z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že o nevyhovění žádosti o odročení jednání není soud povinen účastníka řízení vyrozumět. 6. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V části směřující proti postupu obvodního soudu při jednání v nepřítomnosti stěžovatele Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání jako jeho obligatorní náležitosti. V části směřující proti posouzení námitky promlčení vedlejší účastnice Nejvyšší soud uvedl, že neshledal závěry soudů nižšího stupně rozpornými se svou ustálenou rozhodovací praxí, neboť z jejich skutkových zjištění neplynou výjimečné okolnosti pro odepření práva uplatnit námitku promlčení, městský soud se s námitkami stěžovatele vypořádal dostatečně a stěžovatelem uvedená judikatura není přiléhavá. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel zaprvé nesouhlasí s tím, že jednání ve věci před obvodním soudem proběhlo v jeho nepřítomnosti a považuje tento postup za nepřiměřeně tvrdý. Z jednání se omluvil řádně, obvodnímu soudu byl znám stěžovatelův kolísavý zdravotní stav z žalobních tvrzení. Přitom v jiných věcech není problém se telefonicky omluvit v den jednání. Stěžovatel nadto nebyl v dané době právně zastoupen, což obvodnímu soudu bylo rovněž známo. Uvádí, že si neumí představit závažnější důvod pro odročení jednání podle § 101 odst. 3 o. s. ř, než náhlou zdravotní indispozici v den jednání. 8. Zadruhé, stěžovatel nesouhlasí s tím, že obecné soudy přisvědčily námitce promlčení vedlejší účastnice, neboť ji uplatnila v rozporu s dobrými mravy. Tvrdí, že vedlejší účastnice úmyslně protahovala šetření pojistné události s cílem nechat uplynout promlčecí lhůtu. Vedlejší účastnice až dne 27. 5. 2011 stěžovateli sdělila, že jednu ze smluv neeviduje, nesplnila svou povinnost podle § 16 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), ukončit šetření pojistné události do tří měsíců od jejího oznámení. Je proto nepřípustné, že se vedlejší účastnice dovolává zákona, avšak sama jej porušuje. Uvedené tvrzení obecné soudy nadto ignorovaly. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 10. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany ústavně zaručených práv jednotlivce, který lze uplatnit jen, neexistují-li v právním řádu jiné prostředky ochrany práva, nebo kdy tvrzený zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých ústavně zaručených práv jiným zákonným způsobem (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 615/03 ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 1179/10 ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. I. ÚS 3304/10 ze dne 13. 7. 2011, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). 11. V nyní posuzované věci podal stěžovatel proti napadeným rozhodnutím obvodního soudu a městského soudu dovolání, ve kterém mj. namítal, že obvodní soud nesprávně postupoval, jednal-li v jeho nepřítomnosti. Uvedl-li Nejvyšší soud v napadeném usnesení, že stěžovatel v tomto směru nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání a nesplnil jeho obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), odmítl je Nejvyšší soud v uvedené části pro vady. 12. Ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) vyplývá, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. 13. Stěžovatel uvedený procesní prostředek v části směřující proti napadeným rozhodnutím obvodního soudu a městského soudu co do námitky nesprávně konaného jednání ve své nepřítomnosti neuplatnil řádně. Svým přičiněním proto způsobil, že jeho dovolání bylo v uvedené části odmítnuto. Ústavní stížnost je proto v uvedené části nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 14. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti v její zbývající části a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 15. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydané