IV.ÚS 1533/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1533/23 ze dne 8. 8. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. Janem Bučkem, advokátem, sídlem Vítězslava Nezvala 604, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. dubna 2023 č. j. 1 As 3/2023-28 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. prosince 2022 č. j. 22 A 14/2022-44, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), podanou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), domáhala zrušení správního rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 8. 12. 2021 č. j. MSK 90073/2021. Tím vedlejší účastník zamítl její odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu města X ze dne 10. 5. 2021 sp. zn. MUFO 15031/2021, kterým byla v opakovaném stavebním řízení povolena novostavba rodinného domu, včetně souvisejících přípojek, přívodů, kanalizace a zpevnění příjezdové cesty. Opakované stavební řízení bylo vedeno v návaznosti na předchozí rozsudek krajského soudu, kterým byl zrušen společný územní souhlas a souhlas s provedením ohlášeného stavebního záměru, neboť v předcházejícím správním řízení došlo k porušení procesních práv stěžovatelky. Ve správní žalobě stěžovatelka namítla, že rozhodnutí vedlejšího účastníka nemá oporu v § 129 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, neboť opakované stavební řízení mělo být vedeno toliko za účelem nápravy nerespektování jejích procesních práv, nikoliv za účelem úpravy v části dešťové kanalizace z důvodu odstranění rozporu s obecnými požadavky na výstavbu. V omluvě z nařízeného jednání před krajským soudem stěžovatelka vznesla další žalobní námitku, že vedlejší účastník nereagoval na pochybení prvostupňového správního orgánu, který postupoval v rozporu s § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, když ji nevyzval k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí. 3. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl. K její námitce, že nebyla vyzvána k seznámení se s podklady pro vydání správního rozhodnutí, resp. že vedlejší účastník ignoroval porušení § 36 odst. 3 správního řádu, krajský soud nepřihlédl, neboť byla uplatněna až po uplynutí lhůty pro podání žaloby. Nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že opakované stavební řízení mělo být vedeno toliko za účelem nápravy nerespektování jejích procesních práv. Zdůraznil, že "opakované stavební řízení se vede za situace, kdy stavba byla provedena či je prováděna podle (v souladu) s povolením či opatřením vyžadovaným podle stavebního zákona, avšak uvedené povolení či opatření bylo pravomocně zrušeno... Účelem vedení opakovaného řízení tak je náprava nezákonného stavu vyvolaného zrušením povolení či opatření, na jehož základě je provedena či prováděna stavba... V opakovaném řízení se postupuje podle § 109 až § 115 stavebního zákona. To mimo jiné znamená, že i v opakovaném stavebním řízení musí stavební úřad přezkoumat ve smyslu § 111 stavebního zákona podanou žádost a připojené podklady z toho hlediska, zda stavbu lze podle nich provést, zejména pak, zda je projektová dokumentace zpracována v souladu s územním rozhodnutím nebo regulačním plánem nebo veřejnoprávní smlouvou územní rozhodnutí nahrazující anebo územním souhlasem, a v případě stavebních úprav podmiňujících změnu v užívání stavby její soulad s územně plánovací dokumentací, a dále zda je úplná, přehledná a zda jsou v odpovídající míře řešeny obecné požadavky na výstavbu." K námitce stěžovatelky, že "dešťová kanalizace nemá oporu ve vodním zákoně", krajský soud uvedl, že je obecná a nijak z ní nevyplývá rozsah a způsob dotčení jejích práv. Poukázal na závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyjádřené v rozsudku ze dne 24. 8. 2010 č. j. 4 As 3/2008-78, podle něhož "míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod - byť i vyhovující - obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej." 4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který ji jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud podle něj k námitce o porušení § 36 odst. 3 správního řádu správně nepřihlížel, neboť byla uplatněna opožděně až po uplynutí lhůty podle § 71 odst. 2, resp. § 72 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud si přitom ověřil, že správní žaloba stěžovatelky neobsahovala ani zárodek žalobního bodu vztahujícího se k opomenutí ji vyzvat k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí. Stěžovatelka v kasační stížnosti dále namítala nepřiléhavost odkazu na závěry v předchozím bodu citovaného rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Nijak konkrétně však neuvedla, z jakých důvodů by tyto závěry neměly být použitelné. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že úvahy uvedené v tomto rozsudku o obecnosti žalobních námitek, lze vztáhnout také na žalobní bod uplatněný stěžovatelkou. Námitka stěžovatelky uplatněná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu byla natolik obecná, že se s ní krajský soud nemohl blíže vypořádat. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, resp. jejím doplnění, stručně rekapituluje průběh řízení před správními soudy a namítá porušení svých shora uvedených základních práv (bod 1 výše). Uvedla, že "až ze správních spisů přiložených k soudnímu spisu o její žalobě" zjistila, že součástí spisu má být i nové "opatření", které jí nebylo doručeno a s nímž nebyla před vydáním rozhodnutí seznámena, neboť ji správní orgán v rozporu s § 36 odst. 3 správního řádu nevyrozuměl o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí. Stěžovatelka dále s odkazem na judikaturu Ústavního soudu poznamenává, že porušení § 36 odst. 3 správního řádu má za následek nezákonnost správního rozhodnutí, neboť představuje vážnou procesní vadu v řízení před správním orgánem. I přes formální opožděnost této námitky má stěžovatelka za to, že by k této vadě měl správní soud přihlédnout z moci úřední. 6. Tvrzení Nejvyššího správního soudu o obecnosti její druhé kasační námitky se podle stěžovatelky "nezakládá zcela na pravdě", neboť uvedla, že odkaz na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu je nepřiléhavý a týká se odmítnutí žaloby. Rozsudek Nejvyššího správního soudu byl podle stěžovatelky nepřezkoumatelný, pročež Nejvyšší správní soud "nebyl vázán kasačními důvody" a byl povinen jej zrušit, což neučinil. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv další revizní instancí v systému obecného soudnictví [srov. např. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96 (N 26/7 SbNU 165)]. Do rozhodovací činnosti soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastnicí, k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. 9. Úsporná ústavní stížnost neobsahuje žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci a jejím prostřednictvím se stěžovatelka zjevně snaží "zhojit" nedostatky své správní žaloby. Již to zakládá důvod pro použití § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, který dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním s