IV.ÚS 1534/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1534/21 ze dne 20. 7. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Emila Votrubce, zastoupeného JUDr. Jiřím Duchoněm, advokátem, sídlem Antonína Dvořáka 293, Turnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2021 č. j. 30 Cdo 1881/2020-204, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2020 č. j. 72 Co 405/2019-161 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. srpna 2019 č. j. 14 C 86/2018-121, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva zemědělství, sídlem Těšnov 65/17, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud "zavázal soudy obecné soustavy, že při výpočtu náhrady škody za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., bude postupováno podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 271/2005". 3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel jako žalobce se po vedlejší účastnici jako žalované domáhal zaplacení částky ve výši 5 597 161 000 Kč s příslušenstvím, představující škodu, která mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem Státního pozemkového úřadu v souvislosti s privatizačním projektem ev. č. MSNPM ČR 1121, který zahrnoval pozemky, k nimž stěžovatel uplatnil svůj nárok. 4. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem rozhodl, že žaloba s návrhem, aby soud uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 5 597 161 000 Kč s příslušenstvím se zamítá (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Po právní stránce vyšel ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel dne 1. 11. 2017 uplatnil podáním doručeným Ministerstvu zemědělství ČR (dále jen "ministerstvo") svůj nárok na náhradu škody ve výši 6 044 933 000 Kč, představující dle tvrzení stěžovatele ušlý zisk, přičemž škoda měla údajně vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu. Ministerstvo nárok stěžovatele odmítlo svým dopisem ze dne 8. 12. 2017. Předpokladem pro úspěch stěžovatele ve sporu je existence aktivní a pasivní legitimace. Znamená to, že mezi žalobcem (stěžovatelem) a žalovanou existuje právní vztah, kdy jednomu z účastníků svědčí určitá práva a druhému tomu odpovídající povinnosti. Bez existence tohoto právního vztahu neexistuje aktivní nebo pasivní legitimace. Aniž by se soud zabýval výší škody z hlediska jednotlivých důkazů, dospěl k závěru, že stěžovatel není ve sporu aktivně legitimován, přičemž své závěry opřel především o § 19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., podle kterého může oprávněná osoba k vydání věci nebo kupní ceny organizaci vyzvat do 6 měsíců ode dne účinností tohoto zákona, jinak její nárok zaniká. Zákon nabyl účinností dne 1. 11. 1990, jak je uvedeno v jeho § 26. Stěžovatel sám uvedl, že restituční nárok uplatnil dne 21. 2. 1992, tedy po uplynutí šesti měsíční lhůty. Obvodní soud dovodil, že stěžovatel neuplatnil nárok vydání předmětného pozemku v rámci restitučního řízení v zákonem stanovené lhůtě, v důsledku toho jeho nárok zanikl, a proto jej zamítl. Obvodní soud dospěl rovněž k závěru, že stěžovatel je synem závětního dědice Anny Řezníčkové, které byl na základě rozhodnutí národního výboru z roku 1960 odňat pozemek, jehož rozdělením vznikly předmětné nemovitosti, o jejichž vlastnictví stěžovateli šlo. Stěžovatel však není oprávněnou osobou podle § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), proto je nerozhodné, zda stěžovatel naplňuje definiční znaky oprávněné osoby podle § 3 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. 5. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud poukázal na to, že podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), je základní podmínkou pro nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím jeho zrušení nebo změna pro nezákonnost. K tomu, aby uplatněný nárok na náhradu škody mohl být úspěšný, by tedy musela být v tomto rozsudku městského soudu specifikovaná rozhodnutí státních orgánů pro nezákonnost zrušena. To však v řízení nebylo prokázáno, resp. stěžovatel zrušení těchto rozhodnutí ani netvrdil (v závěru odvolání např. navrhl, aby městský soud sám jako předběžnou otázku vyřešil vlastnictví předmětných nemovitostí). Městský soud dovodil, že v této věci není dán odpovědnostní titul, a tudíž stěžovatel nemá nárok na náhradu škody. Městský soud dodal, že stěžovatel ve skutečnosti brojí proti věcné správnosti rozhodnutí státních orgánů, avšak v tomto odškodňovacím řízení není oprávněn správnost napadených rozhodnutí přezkoumávat, když k tomu slouží opravné prostředky. Závěrem městský soud uvedl, že i tvrzená škoda, kterou stěžovatel spatřuje v předpokládaném ušlém zisku, je pouze hypotetickou úvahou, resp. výpočtem ušlého zisku, který by jako vlastník předmětných nemovitostí mohl dosahovat. Městský soud proto uzavřel, že již na základě žalobních tvrzení, kdy stěžovatel netvrdil žádný relevantní nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí podle zákona č. 82/1998 Sb., existenci škody odvozoval od svých ničím nepodložených hypotetických výpočtů, bylo namístě žalobu zamítnout. 6. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, ve kterém nejprve rozebral problematiku náhrady škody za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., dále se zabýval seznamy privatizovaných jednotek vydaných Ministerstvem financí České republiky, Státním pozemkovým úřadem, dále se zabýval usneseními vlády České republiky č. 510/1992 Sb., 568/1993 Sb., č. 212/1997 Sb. a č. 565/2006 Sb., výpočtem náhrady škody, příčinnou souvislostí mezi nesprávným úředním postupem a majetkovou škodou stěžovatele, a konečně stěžovatel poukázal na to, že Ministerstvo financí České republiky nemůže a proiri odmítat dobrovolné plnění v případě zjištění pochybení. Stěžovatel dále uvedl, že rozhodnutím soudu byl porušen zákaz diskriminace a došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, a to zejména práva na soudní a jinou právní ochranu a práva na nárok na náhradu škody a ušlý zisk za nesprávný úřední postup tím, že pozemkový úřad byl v restitučním řízení nečinný, a o restitučním nároku stěžovatele bylo pravomocně rozhodnuto po dvaceti čtyřech letech. 7. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.", dílem jako vadné a dílem jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť stěžovatel nevymezil žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset, ani neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když pouze uvedl, že rozhodnutí městského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že městský soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Vyjádřil-li stěžovatel nesouhlas se závěry soudů o příčinné souvislosti mezi domnělými odpovědnostními tituly a vznikem škody jako ušlého zisku a poukázal-li na to, že vedlejší účastnice nesmí a priori odmítat dobrovolné plnění v případě zjištění pochybení, Nejvyšší soud uvedl, že tato argumentace stěžovatele se míjí se soudy řešenou otázkou existence odpovědnostního titulu, a není tak způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Skutková polemika přípustnost dovolání založit nemůže (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). K tomu Nejvyšší soud připomněl, že povinností dovolatele je, aby způsobem předvídaným v § 241a ve spojení s § 237 o. s. ř., vymezil předpokl