IV.ÚS 1536/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1536/22 ze dne 15. 11. 2022 N 136/115 SbNU 66 Trestný čin křivé výpovědi ve světle zákazu sebeobviňování   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Pavlem Slabým, advokátem, sídlem Riegrova 2668/6c, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2022 č. j. 3 Tdo 53/2022-587, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. září 2021 č. j. 4 To 358/2021-552 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. června 2021 č. j. 32 T 7/2021-470, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2022 č. j. 3 Tdo 53/2022-587, usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. září 2021 č. j. 4 To 358/2021-552 a rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. června 2021 č. j. 32 T 7/2021-470 bylo porušeno stěžovatelovo právo podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2022 č. j. 3 Tdo 53/2022-587 se zrušuje. III. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. září 2021 č. j. 4 To 358/2021-552 a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. června 2021 č. j. 32 T 7/2021-470 se ve výrocích, které se týkají stěžovatele, zrušují. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání jednak zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a) a odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 31. 5. 2015, a přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Prvního z trestných činů se stěžovatel podle okresního soudu dopustil, stručně uvedeno, tak, že vědomě na své bankovní účty přijal částky v celkové výši 47 405 838 Kč z bankovního účtu obchodní společnosti, kterou neoprávněně zastupoval Z. K., ačkoliv byl alespoň srozuměn s tím, že jde o prostředky získané z trestné činnosti. Druhého z trestných činů se podle okresního soudu dopustil, stručně uvedeno, tak, že v trestním řízení vedeném proti uvedenému Z. K. v postavení svědka i přes náležité poučení uvedl nepravdivé informace o povaze jím přijatých prostředků. Za popsané jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání čtyřiceti osmi měsíců, a k peněžitému trestu ve výši 1 000 000 Kč. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě hodnocení listin ze spisu v trestní věci vedené proti Z. K. Podle okresního soudu byla vyloučena obhajoba stěžovatele, že přijaté částky byly vratkami z předchozích půjček. Celkovou obhajobu stěžovatele pak označil okresní soud za nelogickou, nevěrohodnou, a až pohádkově fantastickou. U všech zúčastněných osob lze vypozorovat stejný modus operandi, a sice přeposílání značného množství finančních prostředků mezi jimi ovládanými obchodními společnostmi, a po zahájení finanční kontroly využití tzv. bílých koní ke zbavení se spojení s těmito obchodními společnostmi. Zúčastněné osoby pak prováděly časté výběry hotovosti z těchto účtů, aniž by původ prostředků byl zřejmý (stěžovatelova obhajoba o "zázračném" zbohatnutí je podle soudu nevěrohodná). Výběrem v hotovosti dochází ke ztížení vystopování těchto prostředků. Z krátké "životnosti" některých z těchto účtů je účelovost jednání evidentní. Obhajobou předložené vyjádření svědka Š. bylo podle okresního soudu rovněž nevěrohodné, neboť se bezdůvodně objevuje až po mnoha letech a překvapivě "přesně zapadá" do konstrukce orgánů činných v trestním řízení, aby ji (nepřesvědčivým způsobem) vyvracelo. Dodatečný výslech tohoto svědka považoval soud za nadbytečný a s ohledem na deklarované zdravotní potíže i nepravděpodobný. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Podle krajského soudu napadený rozsudek netrpí žádnými vadami, zejména je dostatečný popis skutku, z jehož spáchání byl stěžovatel obžalován. Ten obsahuje dostatečné vymezení všech znaků skutkové podstaty včetně subjektivní stránky. Popis skutku je navíc dostatečně konkrétní, takže nebylo porušeno ani stěžovatelovo právo na obhajobu. Krajský soud se rovněž ztotožnil s rozsahem provedených důkazů, včetně odmítnutí důkazních návrhů obhajoby. Nově předložené listinné důkazy neprokazují věrohodně žádné nové relevantní skutečnosti. Ve vztahu k deliktu křivé výpovědi stěžovatele krajský soud uvedl, že nelze souhlasit s jeho tvrzením, že byl k výpovědi nucen, neboť měl jako svědek možnost odmítnout vypovídat. Té dobrovolně nevyužil. 4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Podle Nejvyššího soudu nedošlo k porušení stěžovatelova práva na zákonného soudce. Po napadnutí věci senátu 4 To bylo zjištěno, že jeden ze soudců je bratrem obhájce, proto bylo složení senátu změněno v souladu s rozvrhem práce. Za pochybení lze označit to, že nedošlo ke změně soudce jeho formálním vyloučením z projednávání věci. Nelze však dovodit, že by stěžovatel byl tímto pochybením zkrácen na jakýchkoliv svých právech. Soudy se rovněž velmi pečlivě zabývaly důkazními návrhy obhajoby. Skutková věta rozsudku obsahuje dostatečný popis rozhodujících skutečností. Porušení stěžovatelových práv Nejvyšší soud neshledal ani v odsouzení za trestný čin křivé výpovědi. Stěžovatel v předchozí trestní věci vypovídal jako svědek a byl řádně poučen o svém právu odepřít výpověď. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že soudy řádně neodůvodnily neprovedení obhajobou navržených důkazů. Úvahy nalézacího soudu o účelovosti a zpětném vyhotovení navržených důkazů nebyly ničím podloženy. To považuje stěžovatel za projev libovůle. O některých jeho důkazních návrzích pak soudy nerozhodly vůbec. 6. Dále stěžovatel namítá, že soudy nedostatečně popsaly jednání, které podle nich naplňuje uvedené skutkové podstaty trestných činů. Stěžovateli je vytýkáno přijetí peněžních prostředků na bankovní účet, což však nelze hodnotit jako trestné jednání, neboť k němu dochází bez jakéhokoliv projevu vůle vlastníka účtu (ať již jednání, či opomenutí). Rovněž nelze hovořit o zastření původu věci, neboť celá bankovní transakce byla i s výrazným časovým odstupem snadno identifikovatelná. Soudy se tak vůbec nezabývaly společenskou škodlivostí popsaného jednání. Výrok odsuzujícího rozsudku podle stěžovatele obsahuje pouze formální výčet znaků trestného činu, aniž by pojmenoval konkrétní stěžovatelovo jednání. Tím spíše není z rozhodnutí zřejmé, zda došlo k naplnění kvalifikované skutkové podstaty. Stěžovatelova vina byla navíc nepřijatelně prokázána pouze skutečností, že v souvisejícím trestním řízení soudy neuvěřily obhajobě jiného obžalovaného, který se ani řádně nehájil. Vyjádření soudů na mnoha místech napadených rozhodnutí pak svědčí o jejich neobjektivnosti. Některé okolnosti, které soud označuje za nepravděpodobné, jsou hodnoceny jen soudům vlastní a omezenou perspektivou (např. uchovávání peněz v hotovosti). Za naprosto nedostatečné považuje stěžovatel prokázání viny v části týkající se křivé výpovědi. V ní soudy vychází pouze z obsahu jiného soudního rozhodnutí, což je v rozporu s ustálenou judikaturou. Zároveň stěžovatel namítá, že tatáž osoba nemůže být odsouzena za podíl na trestné činnosti a zároveň za křivou výpověď o této trestné činnosti. Trestný čin křivé výpovědi je v zákoně začleněn nepochybně proto, aby svědek nevypovídal nepravdivě s cílem prospět nebo uškodit obviněnému. Nevypovídá-li tedy pravdivě v úmyslu nezpůsobit si trestní stíhání, měl by být zájem na ochraně jeho práv, vyplývající z ústavní zásady zákazu sebeobviňování, nadřazen zájmu společnosti jej za toto jednání potrestat. 7. Konečně stěžovatel namítá, že soudy porušily jeho právo na zákonného soudce, neboť došlo ke změně člena odvolacího senátu, o čemž nebylo řádně procesně rozhodnuto,