IV.ÚS 1538/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1538/20 ze dne 18. 8. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti Z. K., zastoupeného Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti IV. výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2020 č. j. 101 Co 348/2019-912 a proti VI. výroku rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. července 2019 č. j. 29 Nc 67/2017-745, ve znění opravného usnesení ze dne 12. srpna 2019 č. j. 29 Nc 67/2017-754, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a 1) nezletilé V. K. a 2) S. H., zastoupené JUDr. Klárou A. Samkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Španělská 742/6, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků ve výrocích, jimiž byl nahrazen jeho souhlas s očkováním vedlejší účastnice 1) (dále též "dcera") a s podáním žádosti o přijetí k její docházce do mateřské školy, s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na svobodu myšlení a svědomí zaručené v čl. 15 odst. 1 Listiny a právo rodiče pečovat o zdraví a výchovu svého dítěte zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. 2. Z předložených podkladů se podává, že Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 16. 7. 2019 č. j. 29 Nc 67/2017-745 ve znění opravného usnesení ze dne 12. 8. 2019 č. j. 29 Nc 67/2017-754 rozhodl o styku stěžovatele se svou dcerou, vedlejší účastnicí 1) a o jeho vyživovací povinnosti k ní (I. až V. výrok). Výrokem VI. rozsudku nahradil jeho souhlas s očkováním dcery proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám látkou Priorix a rovněž jeho souhlas k podání žádosti o její přijetí k docházce do mateřské školy. O nákladech řízení před okresním soudem bylo rozhodnuto VII. a VIII. výrokem rozsudku. 3. Stěžovatel podal proti rozsudku okresního soudu, mimo jiné proti VI. výroku, odvolání. V něm v prvé řadě namítal, že nemá k mateřské škole vybrané vedlejší účastnicí 2), matkou vedlejší účastnice 1), žádnou důvěru, neboť nerespektovala jeho dřívější nesouhlas s přijetím z důvodu nesouhlasu s provedením povinného očkování dcery. Dále obsáhle rozebíral svůj nesouhlas s povinným očkováním, přičemž vycházel z informací o nežádoucích účincích vakcín a nezajištěním optimální ochrany očkovaného. V této souvislosti poukazoval na možnost docházky do soukromé mateřské školy, v níž povinné očkování není vyžadováno a která je pro dceru vhodná. V následném podání stěžovatel zdůraznil svůj postoj k odmítání očkování svým svědomím, světonázorem a smýšlením, založeným na obavách o dceřino zdraví. K povinnému očkování doplnil, že i přes úpravu v právním řádu nemusí být jeho provedení v nejlepším zájmu dítěte. 4. Výrokem IV. rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 1. 2020 č. j. 101 Co 348/2019-912 byl VI. výrok rozsudku okresního soudu potvrzen. Krajský soud při rozhodování vycházel z § 877 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), podle nějž rozhoduje soud tehdy, nedohodnou-li se rodiče v záležitosti, jež je pro dítě významná. Mezi ně občanský zákoník řadí rovněž nikoliv běžné léčebné a obdobné zákroky a volbu vzdělání dítěte. Rovněž § 46 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon o ochraně veřejného zdraví"), ukládá specifikovaným fyzickým osobám povinnost podrobit se pravidelným očkováním upraveným v prováděcím předpisu. U osob mladších 15 let odpovídá za splnění této povinnosti zásadně zákonný zástupce. Při posouzení rozumové vyspělosti nezletilého dítěte je rovněž třeba postupovat podle § 100 občanského zákoníku. V nyní posuzované situaci krajský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice 1) nebyla způsobilá k poskytnutí souhlasu s očkováním, proto bylo nezbytné o tomto zákroku rozhodnout podle § 877 odst. 1 občanského zákoníku. Při tomto rozhodování je podle krajského soudu třeba posoudit všechna kritéria, a to tak, jak stěžovatel vymezil v odvolání. V nyní posuzované věci je však třeba přihlédnout k omezení zákonných zástupců rozhodovat o péči o zdraví svého dítěte, a to s ohledem na § 46 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví. S přihlédnutím k vyhlášce č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, ve znění pozdějších předpisů, bylo povinností vedlejší účastnice 1) se nejdříve první den třináctého měsíce po narození a nejpozději do dovršení osmnáctého měsíce věku podrobit základnímu očkování proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám. Podání druhé dávky očkovací látky se provádí od dovršení pátého do dovršení šestého roku věku dítěte. Krajský soud při rozhodování dále vycházel z dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu, zejména z nálezů ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 16/14 (pozn. N 15/76 SbNU 197; 99/2015 Sb.) a ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 19/14 (pozn. N 16/76 SbNU 231; 97/2015 Sb.), jimiž byla zákonná úprava povinného očkování shledána souladnou s ústavním pořádkem. Z dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu [např. nález ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1253/14 (pozn. N 220/79 SbNU 527)] však vyplývá i připuštění možnosti odmítnout povinné očkování na základě uplatnění náboženské či světské výhrady svědomí při dodržení čtyř podmínek její akceptace. V nyní posuzované věci však krajský soud u stěžovatele neshledal naplnění tří ze čtyř těchto podmínek, neboť neuvedl důvod svědčící o naléhavosti odmítnutí zákroku, jím uváděné další důvody nebyly ústavně relevantní a jeho tvrzení nebylo možné považovat za přesvědčivá, jelikož se opírala pouze o obecné názorové přesvědčení. Krajský soud rovněž velmi podrobně analyzoval nejlepší zájem vedlejší účastnice 1), jde-li o docházku do mateřské školy, kdy zejména uzavřel, že jakákoliv další změna by mohla destabilizovat její křehkou psychiku, a to zvláště za situace, kdy se musí vyrovnávat s neustálými konflikty svých rodičů. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel k zásahu do práva na soudní ochranu uvádí, že obecné soudy se v odůvodnění napadených rozhodnutí nedostatečně zabývaly konkrétními klady a zápory povinného očkování, a to i přesto, že v odvolacím řízení navrhl doplnění dokazování. Krajský soud se naopak soustředil na závěr, že je věcí ošetřujícího lékaře, aby posoudil zdravotní stav vedlejší účastnice 1) a vhodnost očkování, na druhou stranu je však podle stěžovatele z odůvodnění napadaného rozsudku krajského soudu zřejmé, že si byl vědom nevhodnosti očkování při jejím aktuálním zdravotním stavu. Stěžovatel rovněž uvádí, že obecné soudy se příliš zabývaly výhradou jeho svědomí a jejím zpochybněním, aniž by se dostatečně zaměřily na nejlepší zájem vedlejší účastnice 1) na očkování. V této souvislosti upozorňuje, že nejlepší zájem dítěte musí být posuzován ve všech případech, které se nezletilého dotýkají a nemají být vztaženy výlučně k uplatněné výhradě svědomí jednoho z rodičů. V nyní posuzované věci se obecné soudy pouze odvolaly na vyjádření dětské lékařky, přičemž správně měly zjistit názor i dalších odborníků, popř. doplnit dokazování, jak stěžovatel požadoval. 6. Jde-li o zásah do práva na svobodu myšlení a svědomí, stěžovatel uvádí, že je na základě svých poznatků přesvědčen o možnosti následného oslabení imunitního systému vedlejší účastnice 1). K možné neústavnosti současného systému povinného očkování odkazuje na odlišná stanoviska obsažená v dřívějších nálezech Ústavního soudu. Stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že jako jeden z rodičů má právo své dítě vychovávat a pečovat o něj v souladu se svým přesvědčením, myšlením a svědomím, a to včetně zdraví. V této souvislosti odkazuje na právo projevit výhradu svědomí, která má být zkoumána k uplatnitelnosti či vynutitelnosti právní normy. Skutečnost, že očkování je pro určitý věk stanoveno vyhláškou, podle stěžovatele neznamená, že jeho podstoupení je bez dalšího v zájmu dítěte. Autonomie jednotlivce by naopak měla být před zájmem společnosti, přičemž povinností státu je tuto autonomii chránit. Jde-li o nyní posuzovanou věc, stěžovatel doplňuje, že skutečným důvodem očkování vedlejší účastnice 1) nebyla ochrana jejího zdraví, nýbrž umožnění zápisu k docházce do nově vybrané mateřské školy. 7. Stěžovatel se v ústavní stížnosti zaměřuje rovněž na zásah do práva na péči a výchovu svého dítěte. Uvádí, že z čl. 32 odst. 4 Listiny vyplývá primát rodinných vztahů před státní ingerencí do nich. Případný zásah státu musí být vždy chápán jako výjimka, přičemž možnost nahrazení s