IV.ÚS 1538/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1538/24 ze dne 7. 8. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Jeřábka, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, sídlem Anenská 8/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2024 č. j. 30 Cdo 3951/2023-169, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. srpna 2023 č. j. 44 Co 5/2021-149 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. listopadu 2020 č. j. 235 C 19/2019-65, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, resp. podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel se u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") domáhal zaplacení peněžité částky jakožto zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem městského soudu ve věci sp. zn. 213 C 3/2015 spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. Následně usnesením ze dne 24. 11. 2020 č. j. 235 C 19/2019-64 připustil soud na návrh stěžovatele rozšíření žaloby o peněžitou částku jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou probíhajícího kompenzačního řízení. Městský soud napadeným rozsudkem o nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení sp. zn. 213 C 3/2015 rozhodl tak, že nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení sp. zn. 213 C 3/2015 stěžovateli přiznal (výrok I.) a částečně jej zamítl (výrok II.), dále zamítl nárok stěžovatele na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou za probíhající řízení (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení. Pokud jde o kritérium významu předmětu řízení poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), uvedl, že civilní řízení nepatří mezi významná řízení a vzhledem k výši požadované částky neměl za to, že by se nejistota stěžovatele ohledně jejího získání mohla zásadněji projevit na ekonomickém fungování, či psychice stěžovatele. Soud tak neshledal žádné okolnosti, které by na základě tohoto kritéria měly vést ke zvýšení či snížení základní přiznávané částky. Délku probíhajícího řízení městský soud za nepřiměřenou nepovažoval. 3. Po prvním, částečně Nejvyšším soudem zrušeném usnesení, rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že rozsudek městského soudu ve výroku I. v části potvrdil a částečně žalobu zamítl (výrok II.) a ve výroku II. jej potvrdil (výrok III.). Stěžovateli dále o 30 % navýšil zadostiučinění stanovené podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. za nepřiměřeně dlouhé probíhající kompenzační řízení (výrok IV.) a rozhodl o nákladech. Vzhledem k délce právě probíhajícího řízení je zřejmé, že jeho délka není přiměřená a z toho důvodu považoval 30 % navýšení jako adekvátní. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl. Pouhý nesouhlas s konkrétní formou či výší přisouzeného zadostiučinění přípustnost dovolání založit nemůže. Zvolenou formou se Nejvyšší soud zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci § 31a zákona č. 82/1998 Sb. zcela zjevně nepřiměřená, což v posuzované věci dáno není. Pro posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení platí zásadně stejná pravidla, jako pro posouzení přiměřenosti délky jiných řízení. Krajský soud se neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, pokud přiměřenost délky probíhajícího řízení zhodnotil za pomocí všech kritérií upravených v § 31a odst. 3 a v návaznosti na závěr, že tato délka přiměřená není, navýšil požadované zadostiučinění za řízení sp. zn. 213 C 3/2015 o procentní podíl. Zadostiučinění, které je navyšováno z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení, je stále zadostiučiněním ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení a nejde o uplatnění nového, dalšího nároku. Stejně tak se krajský soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud při úvaze o navýšení kompenzace z důvodu délky probíhajícího řízení zohlednil skutečnost, že stěžovatel nevyužil možnosti požadovat navýšení kompenzace v kompenzačním řízení sp. zn. 213 C 3/2015. Zohledněním této skutečnosti se krajský soud nedopustil nepřípustného aktivismu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel směřoval své výhrady primárně proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu. Dovolání jím bylo posouzeno jako nepřípustné mimo jiné s argumentem, že pouhý nesouhlas stěžovatele s konkrétní formou či výší přisouzeného zadostiučinění přípustnost nezakládá. Stěžovatel však napadal způsob, jakým krajský soud k přiznanému zadostiučinění dospěl. 6. Nejvyšší soud nerespektuje judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Poměřování kritérií podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. má probíhat odlišně, přísněji, při posuzování délky kompenzačního řízení s ohledem na rozsudek ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, č. 10092/13 a praxi Nejvyššího soudu. Kdykoliv se vyskytnou průtahy v řízení o náhradě újmy způsobené v důsledku nepřiměřené délky běžných řízení, je od státu vyžadována zvláštní pečlivost a v případě průtahů by měl orgán, který posuzuje výši kompenzace, uznat vlastní průtahy a přiznat poměrně vysokou výši náhrady škody. Řízení by v zásadě nemělo trvat déle než rok a půl na jednom soudním stupni a déle než dva roky na obou stupních (srov. rozsudky ze dne 27. 9. 2011 ve věci CE.DI.SA Fortore S.N.C. Diagnostica Medica Chirurgica proti Itálii, č. 41107/02, § 39 a 22405/03 a ze dne 26. 11. 2013 ve věci Francesco Quattrone proti Itálii, č. 13431/07, § 33). Nelze vycházet pouze ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2021 sp. zn. Cpjn 206/2010, ale je třeba použít kritéria tvrdší. Otázka rozdílů posuzování újmy způsobené kompenzačním řízením oproti tzv. běžným řízením v rozhodování Nejvyššího soudu dosud vyřešena nebyla. 7. Nejvyšší soud se odchýlil i od nálezu ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 1565/23. Volba prostředků nemůže jít žalobci nijak k tíži, pokud v původním řízení nepodá návrh na navýšení kompenzace a místo toho vede na sebe navazující řízení. 8. Nejvyšší soud se navíc nevypořádal s námitkou týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, když stěžovatel vytýkal, že "odvolací soud vůbec neuvedl, v co ono údajné zhodnocení předmětného kritéria vyústilo a jak se promítlo do konečného rozhodnutí o věci samé". K této otázce stěžovatel v dovolání navíc uvedl argument o nepřípustném aktivismu soudu, přičemž v konkrétním řízení se neuplatní zásada, že soud je povinen pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo. Nejvyšší soud dále uvedl, že stěžovatel v dovolání neformuloval samostatnou procesně právní otázku, u níž by též specifikoval příslušný důvod přípustnosti podaného dovolání. Stěžovatel však v dovolání formuloval hned dvě rozhodné otázky i s odkazem na relevantní judikaturu. Další námitky stěžovatele Nejvyšší soud neřešil nebo zcela pominul. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Napadá-li stěžovatel rozsudek městského soudu i co do výroku I., dále v části potvrzujícího výroku II. a v části výroku IV. rozsudku krajského soudu, kterou mu byla přiznána částka 14 398 Kč s příslušenstvím, je zjevně neoprávněným stěžovatelem. Jde totiž o rozhodnutí v jeho prospěch. Ve zbytku je Ústavní soud k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústav