IV.ÚS 1539/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1539/07 ze dne 31. 1. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2007 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti P. L. - DixEl, zastoupeného JUDr. Zuzanou Mayerovou, advokátkou, AK se sídlem V Luhu 18, 140 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 4. 2007, čj. 29 Odo 1555/2005-116, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 2005, čj. 6 Cmo 78/2005-55, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 22. 1. 2005, čj. 55 Sm 6/2003-45 a směnečnému platebnímu rozkazu Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 19. 9. 2003, čj. 55 Sm 6/2003-30, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností ze dne 14. 6. 2007, doplněnou podáním ze dne 12. 11. 2007, se stěžovatel s tvrzením o porušení práv ústavně mu zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o zaplacení částky 389 594,- Kč. Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, sp. zn. 55Sm 6/2003, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že k návrhu žalobce, obchodní společnosti S MORAVA Leasing, a. s., Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 389 594,- Kč s příslušenstvím a uhradit mu náklady řízení. Směnečný platební rozkaz byl stěžovateli doručován do vlastních rukou a krajský soud měl za to, že byl doručen dne 13. 10. 2003 tzv. náhradním doručením. Stěžovatel tvrdil, že se o existenci příkazu dověděl až v září 2004 v souvislosti s exekucí na majetek a dne 7. 10. 2004 proti němu podal odvolání (správně námitky), ve kterém mimo jiné namítl, že k náhradnímu doručení nemohlo dojít, neboť v době doručování, tj. od 3. 10. do 20. 10. 2003 pobýval služebně v Itálii a v místě svého bydliště se nezdržoval. K výzvě soudu, aby svá tvrzení prokázal důkazy, stěžovatel předložil fakturu za pobyt v hotelu v Itálii; tento důkaz krajský soud nepovažoval za průkazný s odůvodněním, že z faktury nebylo možno jednoznačně dovodit, že se stěžovatel v příslušném hotelu v rozhodné době sám zdržoval. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením námitky stěžovatele proti směnečnému platebnímu rozkazu odmítl jako pozdě podané. Odvolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Vrchní soud v Praze označil za nedůvodné a usnesení krajského soudu ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil. Vrchní soud se ztotožnil s právním názorem krajského soudu a podotkl, že stěžovatel sice navrhl provedení svědeckých výpovědí, jména svědků a jejich adresy však krajskému soudu nesdělil, ač tak ve smyslu výzvy soudu byl povinen učinit. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že soudy všech stupňů postupovaly formálně a řádně se jeho podáními nezabývaly. Tím porušily svoji povinnost hodnotit každý důkaz jednotlivě a ve vzájemné souvislosti a přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, což svědčí o jejich libovůli v rozhodování. Nejvyššímu soudu ČR stěžovatel vytkl, že nerozhodl o dovolání meritorně, ale vytvořil si vlastní konstrukci pro jeho odmítnutí, kterou nikterak neodůvodnil. II. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR je zjevně neopodstatněná. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítl, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. V projednávané věci je tento postup upraven v hlavě třetí části čtvrté občanského soudního řádu, který stanoví pravidla pro řízení před dovolacím soudem při podání dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku; přípustnost dovolání je upravená v ustanoveních § 236 až § 239. V projednávaném případě Nejvyšší soud ČR uvedl, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu pro opožděnost není podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2001, přípustné, a proto je odmítl. Výklad norem upravujících podmínky přípustnosti dovolání je zcela věcí dovolacího soudu a zásah Ústavního soudu by byl dán jen ve zcela výjimečných případech, např. tehdy, kdyby výklad zákona byl natolik extrémní, že by vybočil z mezí ústavnosti [srov. IV.ÚS 188/94 (I.ÚS 12/95), publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 39]. K takovému případu však ve stěžovatelově věci nedošlo. Ústavní soud rovněž nemohl přisvědčit stěžovatelově námitce, že rozhodnutí dovolacího soudu nebylo řádně odůvodněno. Podle Ústavního soudu je z odůvodnění usnesení dovolacího soudu evidentní, proč Nejvyšší soud ČR neshledal dovolání přípustným a pro bližší rozvedení odkázal na jiné, veřejně dostupné, rozhodnutí, kterým je usnesení sp. zn. 29 Odo 56/2002, publikované pod č. 86/2003 se Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Ústavní soud tedy uzavřel, že Nejvyšší soud ČR postupoval ve stěžovatelově věci v souladu s příslušnými ustanovením občanského soudního řádu, které interpretoval způsobem, jenž nevybočil z mezí ústavnosti, a svůj postup rovněž přiměřeně odůvodnil; za takové situace nebyl dán prostor pro zjištění, že proces před dovolacím soudem byl veden způsobem porušujícím základní práva stěžovatele. III. Ústavním soudem verifikovaný právní závěr dovolacího soudu o tom, že stěžovatelovo dovolání bylo nepřípustné, neboť je nebylo možno podřadit pod žádné z ustanovení občanského soudního řádu, jež zakládají přípustnost dovolání, byl významný pro posouzení lhůty k podání ústavní stížnosti směřující proti usnesením Vrchního soudu v Praze a usnesení a směnečnému platebnímu rozkazu Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu upravuje zvláštní způsob zachování šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti a míří především na tzv. nenárokové dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které je přípustné, jen pokud Nejvyšší soud ČR dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Beneficium zachování lhůty k podání ústavní stížností proti rozhodnutí odvolacího soudu však platí jen v případě, že Nejvyšší soud ČR podané dovolání odmítl pro nepřípustnost z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pokud je odmítl z jiných důvodů, např. pro opožděnost, pro vady nebo - jako ve stěžovatelově případě - pro jeho zjevnou (zákonnou) nepřípustnost, je třeba mít za to, že lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu již uplynula (srov. i usnesení IV.ÚS 45/04, Sb. n. u., sv. 33, str. 523, usnesení III.ÚS 10/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, podání mimořádných opravných prostředků nelze vnímat jako automatický filtr, kterým stěžovatel musí před podáním ústavní stížnosti nutně a vždy projít. Diferenciačním kritériem při posouzení jejich čerpání je spíše skutečnost, zda podání příslušného prostředku je v procesní dispozici stěžovatele a zda jeho podáním dochází k zahájení příslušného právního řízení, ve kterém stěžovatel může účelně hájit svá ústavně zaručená práva (srov. Filip J., Holländer P., Šimíček V.: Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 2. vydání, Praha, C.H. Beck, 2007, str. 504 a násl.). V projednávaném případě stěžovatel, resp. jeho tehdejší právní zástupkyně JUDr. L. L., pochybil, pokud proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal ex lege nepřípustné dovolání, nota bene v situaci, kdy byl o jeho nepřípustnosti soudem výslovně poučen (č.l. 57). Nešlo totiž o tzv. nenárokové dovolání, o kterém by dovolací soud