IV.ÚS 1539/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1539/19 ze dne 10. 12. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Nikoly Koukolské, zastoupené JUDr. Milanem Janíčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Slovanská 21, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 131/2019-348 ze dne 26. 2. 2019, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 69 Co 507/2017-323 ze dne 30. 8. 2018, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Milana Bakalíka, zastoupeného Mgr. Petrou Bláhovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Šumperku, Dr. E. Beneše 12, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutková rekapitulace věci 1. Stěžovatelka nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 8. 8. 2012, uzavřené mezi ní a manželi Horákovými, pozemek p. č. X1 o výměře 1 655 m2, zahrada, v k. ú. Dolní Studénky. V říjnu 2013 koupil vedlejší účastník sousední pozemek p. č. X2 o výměře 612 m2, následně stěžovatelku vyzval k vyklizení části pozemku a odstranění dělícího plotu, který do jeho pozemku p. č. X2 oproti hranici zaměřené podle katastrálního operátu zasahoval v pásu širokém cca 11 m. Stěžovatelka na výzvu reagovala sdělením, že je řádným vlastníkem sporné části pozemku a nabídla vedlejšímu účastníku možnost vyřešit chybné zaměření v katastru nemovitostí souhlasným prohlášením vlastníků. Vedlejší účastník bezprostředně poté svépomocí odstranil plot a odstranil porost, který se na předmětné části pozemku nacházel. 2. Stěžovatelka nechala vypracovat geometrický plán, podle kterého je hranice pozemků p. č. X1 a X2 v katastru nemovitostí evidována nesprávně. Geometrickým plánem proto zpracovatel navrhl vytvořit nové pozemky, které odrazí realitu zaužívanou od roku 1979 - z pozemku p. č. X2 měl být oddělen nový pozemek p. č. X3 o výměře 453 m2 a z dále sousedícího pozemku p. č. X4 (podle katastru nemovitostí též ve vlastnictví vedlejšího účastníka) měl být oddělen nový pozemek p. č. X5 o výměře 1 m2. Určení vlastnictví k takto nově definovaným pozemkům p. č. X6 a X5 o celkové výměře 454 m2 se stěžovatelka žalobou v posuzovaném řízení domáhala. II. Řízení před obecnými soudy 3. Okresní soud v Šumperku (dále jen "nalézací soud") v pořadí druhým rozsudkem ve věci č. j. 17 C 202/2013-266 ze dne 15. 6. 2017 znovu určil, že stěžovatelka je vlastnicí nově definovaných pozemků p. č. X6 a X5, k nimž je jako k dosavadním součástem pozemků p. č. X2 a X4 v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo vedlejšího účastníka, a přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení. Podle nalézacího soudu (zkráceně řečeno) bylo v řízení prokázáno, že při původním dělení zahrady z jednoho celku v roce 1979 byla hranice nejprve vytyčena v terénu a až následně byl vyhotoven geometrický plán, na jehož základě měla být změna zanesena v tehdejší pozemkové evidenci. Nalézací soud vyhodnotil, že vydržecí doba počala běžet od 1. 4. 1984 (dříve to právní úprava neumožňovala) a běžela nepřetržitě až do září 2013, neboť právní předchůdci vedlejšího účastníka umístění plotu nerozporovali, hranici akceptovali a katastrální úřad v roce 2005 ubezpečil všechny zúčastněné, včetně právních předchůdců stěžovatelky, že odchylka je v toleranci a opravy katastrálního operátu není třeba. Právním předchůdcům stěžovatelky nemohlo jít v návaznosti na ujištění katastrálního úřadu podle nalézacího soudu k tíži, že si v roce 1993, kdy vznikly pochybnosti o souladu vytyčení hranic v terénu a v evidenci, nenechali pozemek přeměřit - neporušili obvyklou míru opatrnosti a jejich omyl byl s ohledem na 1/4 celkové výměry a tvar pozemku omluvitelný. 4. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "odvolací soud") uvedený rozsudek k odvolání vedlejšího účastníka změnil - napadeným rozsudkem rozhodl, že se žaloba zamítá, a zavázal stěžovatelku k náhradě nákladů řízení. Nalézací soud podle soudu odvolacího nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (dále též "dovolací soud"), podle které se oprávněná držba předchůdce může započíst pouze tehdy, nevydržel-li věc ještě předchůdce sám, jinak běží nástupci vlastní, nová vydržecí doba, která v případě stěžovatelky do okamžiku, kdy byla vedlejším účastníkem upozorněna na nesrovnalost, neuplynula. Odvolací soud odmítl argumentaci, že stěžovatelka sporné části pozemků nabyla kupní smlouvou s tím, že vůli smluvních stran bylo převést pozemek podle terénu, neboť ve smlouvě byl řádně označen podle katastru nemovitostí a z takového vymezení je třeba v případě převodu nemovitých věci, evidovaných v katastru nemovitostí, vycházet. 5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu odmítl. Námitku nesprávného posouzení plynutí a účinku uplynutí vydržecí doby shledal dovolací soud nepřípustnou, neboť odvolací soud věc posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a dovolací soud neshledal důvod se od ní odchýlit. Ve vztahu k posouzení obsahu kupní smlouvy a skutečné vůle smluvních stran, kterým se odvolací soud podle stěžovatelky nezabýval, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nebyl vymezen důvod přípustnosti dovolání a nemohl se tak k přednesené námitce vyjádřit. III. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka se domáhá zrušení nadepsaných rozhodnutí pro rozpor s právem na ochranu vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny; vytýká obecným soudům především nesprávné posouzení otázky vydržení. Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že stěžovatelka vlastnictví k dotčeným částem sousedních pozemků nevydržela, neboť sama jejich oprávněnou držitelkou po dobu 10 let nebyla a nemohla započíst dobu, po kterou části pozemku drželi její právní předchůdci, jelikož ti již vlastnické právo sami nabyli vydržením. Obecné soudy tak neumožnily napravit rozpor mezi faktickou držbou a stavem evidovaným v katastru nemovitostí, kde je v současnosti u dotčených pozemků zapsán vedlejší účastník, přestože vlastnické právo k nim vydrželi již právní předchůdci stěžovatelky. 7. Odůvodnění napadených rozhodnutí neodpovídá případu stěžovatelky, neboť vůlí stran bylo převést pozemek podle plotů, nikoliv podle špatné evidence v katastru. Pro stěžovatelku nyní nastala absurdní situace - soud jí odpírá vlastnické právo ke sporným částem pozemků, které podle něj svědčí manželům Horákovým - ti jsou ale přesvědčeni, že pozemek p. č. X1 včetně sporných částí platně převedli stěžovatelce a nehodlají se ve věci nijak angažovat. V katastru nemovitostí je vlastnické právo chybně evidováno ve prospěch vedlejšího účastníka, což vytváří právní nejistotu. Stěžovatelka proto vyjadřuje přesvědčení, že výklad zákona i obsahu kupní smlouvy, na jejímž základě byly předmětné pozemky na stěžovatelku převedeny jejími právními předchůdci, je přehnaně formalistický a fakticky vede k odepření spravedlnosti a nastolení stavu právní nejistoty. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 9. K přípustnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu bylo nutno zohlednit, že podle petitu ústavní stížnosti je stěžovatelkou napaden pouze rozsudek odvolacího soudu. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti nicméně Ústavní soud považuje za napadené rovněž v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto její dovolání a jehož kopii stěžovatelka taktéž přiložila k ústavní stížnosti, neboť argumentace stěžovatelky směřuje primárně ke zpochybnění aplikace ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu na případ stěžovatelky. Ústavní soud proto v souladu se svou ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 256/08 ze dne 6. 8. 2008, či usnesení sp. zn. II. ÚS 2816/14 ze dne 28. 4. 2015; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. jeho rozsudek ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena proti České republice, č. 57567/00) zahrnul do okruhu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci rovněž uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu (od jehož doručení ostatně stěžovatelka odvíjí zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti), aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jejího podání, a shledal tak ústavní stížnost přípustnou. V. Vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení 10. Ústavní soud připojil spis a vyžádal vyjádření účastníků řízení i vedlejšího účastníka řízení; krajský soud na výzvu Ústavního soudu nereagoval. 11. Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení, v němž j