IV.ÚS 1539/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1539/23 ze dne 31. 7. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Culbertson, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2023 č. j. 30 Cdo 1488/2023-551 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2021 č. j. 23 Co 296/2019-442, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala zadostiučinění ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 9 C 137/2010, které trvalo 7 let a 9 měsíců. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 24. 5. 2019 č. j. 43 C 103/2018-264 žalobu stěžovatelky zamítl. Stěžovatelka podala odvolání. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") odvolání stěžovatelky částečně vyhověl a rozsudek obvodního soudu ve výroku I. změnil tak, že vedlejší účastnice byla stěžovatelce povinna zaplatit 91 125 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Ve zbytku rozsudek obvodního soudu potvrdil. 3. Podle městského soudu obvodní soud při posouzení věci nevzal v potaz, že na délku řízení měla zásadní vliv skutečnost, že okresní soud si neujasnil právní problematiku sporu a pominul existující ustálenou judikaturu o stanovení výše bezdůvodného obohacení. Městský soud vycházel ze základní částky 15 000 Kč za jeden rok řízení. Základní částku snížil o 30 % za skutkovou, procesní a právní složitost věci. Okresní soud se musel vypořádat jak s podáními účastníků, která v průběhu řízení doplňovali, tak s četnými procesními návrhy. Ve věci také bylo provedeno dokazování listinami a výslechy svědků a znalců. Po právní stránce se soud musel zabývat nejen stanovením výše bezdůvodného obohacení, ale i s postupně vznášenými námitkami započtení a námitkou promlčení. 4. Městský soud ale zároveň základní částku navýšil o 20 %, neboť kvůli postupu okresního soudu se řízení stalo složitějším. Jeho lavírování mezi právními názory účastníků na způsob zjištění výše bezdůvodného obohacení se odrazilo jak v zadání znaleckých úkolů prvním třem znalcům, tak v ustanovení čtvrtého znalce. Okresní soud tak nadbytečně řešil rozdílné závěry znaleckého posudku a revizního znaleckého posudku a musel zadat vypracování super revizního znaleckého posudku znaleckému ústavu. Po řízení vedeném téměř čtyři a půl roku okresní soud změnil názor a ustanovil dalšího znalce k vypracování znaleckého posudku s odlišným zadáním znaleckého úkolu, což se ukázalo být nadbytečným, jak posléze vyplynulo z odůvodnění zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu. U posledního znalce navíc došlo k období nečinnosti v délce šesti měsíců. V důsledku vypracování tohoto posudku se délka řízení prodloužila celkem o sedm měsíců. 5. Stěžovatelka proti rozsudku městského soudu podala dovolání. Nejvyšší soud je odmítl jako nepřípustné. Námitka stěžovatelky, že poměr mezi kritérii složitosti řízení a postupu orgánu veřejné moci, jak je při modifikaci základní částky zohlednil městský soud, je nepřiměřený, nemůže sama o sobě založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Tedy například to, zda byly splněny podmínky pro zvýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu významu řízení pro poškozeného, nikoli již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění zvýšit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %. Výslednou částkou se Nejvyšší soud zabývá až tehdy, pokud by, vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ, byla zcela zjevně nepřiměřená. Účinné zpochybnění proporcionality hodnocení jednotlivých kritérií vedoucích k závěru o nepřiměřené délce řízení a případně i k závěru o formě a výši zadostiučinění pojmově předpokládá, že dovolatel současně v dovolacím řízení úspěšně napadne způsob hodnocení nejméně jednoho ze zákonných kritérií, k čemuž ve věci stěžovatelky nedošlo. 6. Nejvyšší soud dále konstatoval, že jeho judikatura připouští, aby soud přihlédl k tomu, že délka řízení byla prodlužována o dobu řízení před další instancí. Ke kritériu složitosti řízení Nejvyšší soud uvedl, že jeho ustálená judikatura považuje potřebu vyhotovení znaleckého posudku za okolnost vedoucí k závěru o větší složitosti řízení. Pokud však v posuzovaném řízení bylo nutné vyhotovit tři znalecké posudky se shodně položenou otázkou a následně čtvrtý znalecký posudek, při jehož vyhotovení došlo k prodlevám a který se ukázal jako nadbytečný, je již třeba tuto okolnost posoudit k tíži soudu, neboť stát nese primární odpovědnost za průtahy způsobené prodlevami při vypracování znaleckého posudku a též za výběr kvalifikovaných znalců. Městský soud se od tohoto závěru neodchýlil, když shledal, že v důsledku chybného postupu při zadávání znaleckých posudků a jejich vyhodnocení k celkové délce řízení zásadně přispěl postup okresního soudu. 7. Přípustnost dovolání nezaložila ani otázka valorizace základních částek, vyčíslených ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2012, kterou stěžovatelka odůvodnila poukazem na podstatnou změnu životní úrovně společnosti, inflaci či požadavek přiměřenosti zadostiučinění, neboť ani v této otázce se městský soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž platí, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny. Neexistuje ani důvod pro odchýlení se od této judikatury, k čemuž se přiklonil i Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1303/21. II. Argumentace stěžovatelky 8. Stěžovatelka namítá, že postup orgánů veřejné moci přispěl k délce řízení výrazně vyšší měrou než složitost řízení. Pokud by byla aplikována přiléhavá judikatura Nejvyššího soudu, pak by nemohla platit rovnice stanovená městským soudem, který kvůli složitosti řízení snížil základní částku zadostiučinění o 30 % a postup rozhodujícího orgánu ohodnotil zvýšením o 20 %. Stěžovatelka rovněž namítá, že soudy, v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, zohlednily počet instancí, v nichž byl posuzovaný případ projednáván, a kladly toto kritérium k její tíži. Stěžovatelka konečně namítá, že současná aplikace rozpětí odškodnění ve výši 15 000 Kč až 20 000 Kč za každý rok je formalistická a nereflektuje podstatnou změnu okolností, která je dána plynutím času (od stanovení této částky uplynulo již dvanáct let) a extrémní inflací. Životní úroveň se zvýšila a základní částka odškodnění by měla podléhat valorizaci. K tomu poukazuje na vývoj průměrného platu soudců Nejvyššího soudu a na to, že odmítnutím kandidatury JUDr. Pavla Simona na ústavního soudce se Senát Parlamentu České republiky politicky vymezil vůči výši náhrad, k čemuž by Ústavní soud měl přihlédnout. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů,