IV.ÚS 154/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 154/07 ze dne 19. 4. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 19. dubna 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti I. L., zastoupené JUDr. F. Š., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2006, čj. 32 Odo 734/2005-123, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2004, čj. 30 Co 330/2004-103, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 4. 2004, čj. 51 C 129/2002-86, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 17. 1. 2007 se Ivana Latková (dále též "stěžovatelka" nebo "žalobkyně") domáhala, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena její základní práva zaručená v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a tato rozhodnutí zrušil. II. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 24. 6. 1999 u Krajského obchodního soudu v Ostravě proti České podnikatelské pojišťovně, a.s., se sídlem v Praze 4, domáhala zaplacení 1 220 086,- Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o pojistné plnění, na které jí vznikl nárok v důsledku havárie motorového vozidla, jež bylo u žalované pojištěno. Ve věci bylo rozhodováno nalézacím a odvolacím soudem vícekrát. Obvodní soud pro Prahu 4, jemuž byla věc postoupena usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2002, rozsudkem ze dne 27. 4. 2004 žalobu zamítl (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a řízení v rozsahu 220 016,- Kč s přísl. zastavil (výrok III.). Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 23. 9. 2004 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Rozsudek byl právnímu zástupci žalobkyně doručen dne 23. 11. 2004. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 9. 2006 dovolání žalobkyně, jehož přípustnost dovodila z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jako nepřípustné odmítl. Dospěl k závěru, že odvolacímu soudu nelze vytknout nesprávné právní posouzení. Za této situace není oprávněn se zabývat namítanou vadou řízení, spočívající v použití důkazů z trestního řízení v civilním řízení. III. Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti tvrdila, že jí nebyla poskytnuta soudní ochrana, neboť ve věci rozhodující obecné soudy porušily zásady spravedlivého procesu. Uvedla, že obecné soudy prováděly dokazování a hodnocení důkazů formálně. Vycházely pouze z listinných důkazů a obsahu trestního spisu Okresního soudu v Bruntále 3 T 31/99. Nevyslechly účastníky řízení a neprovedly všechny navržené důkazy nutné k posouzení merita věci, zejména výslechy svědků M. L., P. L., Z. P., a to i přesto, že provedení těchto důkazů bylo navrhováno již v žalobě a poté i v průběhu řízení. Obecné soudy se nevypořádaly s návrhem, aby jako důkaz nebyly použity důkazy obsažené v trestním spise Okresního soudu v Bruntále 3 T 31/99, neboť pro soud byl závazný toliko výrok o vině Z. P. vyslovený v rozsudku sp. zn. 3 T 31/99. Ač tedy předložila řadu listinných důkazů a navrhovala provedení důkazů dalších, které by mohly přispět k objasnění sporných otázek, obecné soudy se jimi bez bližšího zdůvodnění odmítly zabývat a v odůvodnění rozhodnutí jen obecně poukázaly na ustanovení § 415 a § 799 odst. 1 obč. zákoníku a na čl. 12 bod d) pojistných podmínek. V takovém postupu obecných soudů spatřuje stěžovatelka porušení zásad hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. a porušení pravidel spravedlivého procesu. Závěrem stěžovatelka poukázala na nepřiměřenou dobu trvání soudního řízení. Žaloba byla podána dne 22. 6. 1999 a rozhodnutí Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího bylo vydáno dne 23. 9. 2004, tedy po více než pěti letech, přičemž svým postupem průtahy nezavinila. Tím byl porušen článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). IV. Obvodní soud pro Prahu 4, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 27. 4. 2004. Je toho názoru, že soudy všech stupňů postupovaly v souladu s občanským soudním řádem a že v řízení před soudem prvního stupně nedošlo k porušení žádného základního práva zaručeného Ústavou nebo Listinou. V. Ústavní soud se seznámil se spisem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 51 C 129/2002, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů. Stěžovatelka především tvrdila porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny nesprávným procesním postupem nalézacího a odvolacího soudu při dokazování a hodnocení důkazů. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že Listina ani Úmluva nestanoví jakákoliv pravidla dokazování. Z toho ovšem nelze dovodit, že lze akceptovat i důkaz získaný v rozporu se zákonem. Je věcí obecných soudů hodnotit provedené důkazy a význam kteréhokoliv důkazu stranou navrženého. Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení posuzované jako celek, včetně způsobu, jakým byly získány důkazy, bylo spravedlivé ve smyslu článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy. Při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy však není jeho úkolem rozhodnout, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat, zda a v jaké míře se obecné soudy dopustily (údajně) právních nebo skutkových omylů, s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé ze základních práv nebo svobod zakotvených v Listině či Úmluvě; k tomu v případě stěžovatelky dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Uvedenému odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.), vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy České republiky, jak se v posuzované věci dle přesvědčení Ústavního soudu stalo, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [nález III.ÚS 23/93, Sb.n.u., sv.1, str. 41 (45-46)]. K tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy neprovedly jí navrhované důkazy, Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu k otázce tzv. opomenutého důkazu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, musí však o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal. V opačném případě zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost [srov. nález I. ÚS 113/02, Sb.n.u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. Stěžovatelka, jak výše již konstatováno, tvrdila, že obecné soudy nevyslechly účastníky řízení, zejména žalobkyni, a jako důkaz neprovedly všechny navržené důkazy nutné k posouzení merita věci, zejména výslechy svědků, M. L., P. L., Z. P. Obecné soudy se také nevypořádaly s jejím návrhem, aby jako důkaz nebyly použity důkazy obsažené v trestním spise Okresního soudu v Bruntále 3 T 31/99, když pro soud je závazný toliko výrok o vině Z. P. vyslovený v rozsudku sp. zn. 3 T 31/99. Z vyžádaného spisu obvodního soudu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 7. 2003, čj. 21 Co 185/2003-53, k odvolání žalované zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 2. 2003 zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu I. stupně k dalšímu řízení; soud I. stupně v intencích tohoto usnesení měl doplnit dokazování, jednotlivé důkazy v souhrnu s ostatními důkazy zhodnotit a své rozhodnutí odůvodnit způsobem dle § 157 odst. 1 o.s.ř. Podle protokolu o jednání před soudem I. stupně dne 23. 10. 2003 (č.l. 57 spisu) návrhy na doplnění dokazování vznesla pouze žalovaná. V podání ze dne 19. 11. 2003 (č.l. 59 spisu) žalobkyně žádné