IV.ÚS 1540/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1540/17 ze dne 6. 3. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti DF STAVBY, s. r. o., se sídlem Plzeňská 165, 326 00 Letkov, IČ: 27989518, zastoupené JUDr. Pavlem Šímou, advokátem, se sídlem Radobyčická 830/8, 301 00 Plzeň, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 14. prosince 2016 č. j. 1 Afs 302/2016-34 a ze dne 16. března 2016 č. j. 1 Afs 8/2016-57, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. února 2017 č. j. 57 Af 33/2014-170, a proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 16. června 2014 č. j. 15037/14/5000-14203-711413, za účasti 1. Nejvyššího správního soudu, 2. Krajského soudu v Plzni a 3. Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, jako účastníků řízení, a za účasti Finančního úřadu pro Plzeňský kraj, Územní pracoviště v Plzni, se sídlem nám. Českých bratří 8, 306 16 Plzeň 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 18. května 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se obchodní společnost DF STAVBY, s. r. o. (dále také jen "stěžovatelka" nebo "žalobkyně") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů a Odvolacího finančního ředitelství, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná článkem 11 odst. 1, článkem 36 odst. 1, jakož i články 2 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně stěžovatelka namítá porušení článku 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). II. Z obsahu ústavní stížnosti, ze spisů vedených u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 Afs 8/2016 a 1 Afs 302/2016, ze spisu vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 57 Af 33/2014 a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil: 1) Dne 9. listopadu 2010 zahájil Finanční úřad pro Plzeňský kraj, Územní pracoviště v Plzni (dále jen "správce daně") u stěžovatelky daňovou kontrolu na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2008 a 2009. V průběhu daňové kontroly byla stěžovatelka seznámena s výsledky kontrolních zjištění a to 8. července 2013 a 23. října 2013. Dne 23. října 2013 podala stěžovatelka vyjádření k výsledkům kontrolních zjištění, na jehož základě však správce daně neshledal důvod pro změnu výsledků kontrolních zjištění. Z tohoto důvodu pozval stěžovatelku k projednání a podpisu zprávy o daňové kontrole dne 20. listopadu 2013. K tomuto projednání se však stěžovatelka nedostavila. 2) Dne 19. listopadu 2013 bylo správci daně doručeno podání stěžovatelky, které vyhodnotil jako stížnost na postup správce daně dle § 261 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "d. ř."). Dne 9. prosince 2013 bylo právnímu zástupci stěžovatelky doručeno vyrozumění o vyřízení stížnosti s tím, že stížnost byla správcem daně shledána jako nepřípustná. Současně stěžovatelka obdržela zprávu o daňové kontrole. 3) Na základě výsledků daňové kontroly vydal správce daně dne 11. prosince 2013 dva dodatečné platební výměry (č. j. 1648106/13/2301-24903-400595 a 1648111/13/2301-24903-400595), jimiž stěžovatelce doměřil daňovou povinnost vyšší o 3 385 200 Kč, včetně penále ve výši 677 040 Kč (za zdaňovací období roku 2008) a o 4 982 200 Kč, včetně penále ve výši 996 440 Kč (za zdaňovací období roku 2009). 4) Dne 18. prosince 2013 byla správci daně doručena žádost žalobkyně o prošetření způsobu vyřízení stížnosti na jeho postup při daňové kontrole. Odvolací finanční ředitelství (dále jen "odvolací správní orgán") dne 29. ledna 2014 vyrozumělo stěžovatelku o výsledku prošetření způsobu vyřízení stížnosti; odvolací správní orgán shledal žádost žalobkyně jako nedůvodnou. Stran námitek týkajících se údajných procesních pochybení správce daně odvolací správní orgán uvedl, že těmito námitkami se nemohl v dané fázi daňového řízení zabývat, s ohledem na nezbytnost zachování dvojinstančnosti správy daně. 5) Následně podala stěžovatelka proti oběma dodatečným platebním výměrům odvolání, které odvolací správní orgán rozhodnutím ze dne 16. června 2014 č. j. 15037/14/5000-14203-711413 zamítl a oba dodatečné platební výměry potvrdil. 6) Proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu podala stěžovatelka (žalobkyně) správní žalobu. Zde namítala uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření daně z příjmů právnických osob za roky 2008 a 2009, podjatost zaměstnanců správce daně, nesprávný postup úředních osob při daňové kontrole a nesprávné vyřízení stížnosti. 7) Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") na základě provedeného dokazování shledal jako důvodnou námitku žalobkyně, podle které při přezkoumání dodatečných platebních výměrů vyšly najevo nesprávnosti nebo nezákonnosti v odvolání sice neuplatněné, ale jež by mohly mít vliv na výrok rozhodnutí o odvolání. Dle krajského soudu byl odvolací správní orgán povinen v rámci odvolacího řízení - mimo jedinou námitku vznesenou žalobkyní v odvolání - přezkoumat také námitky jí uplatněné v žádosti ze dne 17. prosince 2013 o prošetření způsobu vyřízení stížnosti na postup správce daně při daňové kontrole (a to na základě § 114 odst. 3 d. ř.). 8) Krajský soud proto v pořadí prvním rozsudkem ze dne 11. prosince 2015 č. j. 57 Af 33/2014-61 rozhodnutí odvolacího správního orgánu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 9) Proti rozsudku krajského soudu podal odvolací správní orgán kasační stížnost, již Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") shledal jako důvodnou. Dle jeho názoru odvolací správní orgán nepochybil, jestliže se v rámci rozhodování o odvolání žalobkyně nezabýval námitkami, které v odvolání žalobkyně neuplatnila. 10) Kasační soud proto rozsudkem ze dne 16. března 2016 č. j. 1 Afs 8/2016-57 v pořadí první rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 11) Krajský soud ve svém následném rozhodnutí setrval na závěru, že odvolací správní orgán byl povinen se s námitkami, které žalobkyně uplatnila v rámci své žádosti ze dne 17. prosince 2013, vypořádat v odvolacím řízení. 12) Krajský soud proto v pořadí druhým rozsudkem ze dne 11. října 2016 č. j. 57 Af 33/2014-114 rozhodnutí odvolacího správního orgánu zrušil. 13) Proti rozsudku krajského soudu podal odvolací správní orgán opětovně kasační stížnost, jíž kasační soud vyhověl z důvodu, že krajský soud v předchozím řízení nepostupoval v souladu s jeho závazným právním názorem. Zároveň připomenul, že výsledek daňové kontroly, vtělený do zprávy o daňové kontrole, byl žalobkyni sdělen, zpráva jí byla doručena a v jejím rámci se správce daně vypořádal i s námitkami žalobkyně ve vztahu k dokazování (jehož průběh měl prý trpět nesprávností či nezákonností). Kasační soud proto nemohl akceptovat závěr krajského soudu, že předmětné námitky žalobkyně zůstaly nevypořádány, neboť těmto se věnoval správce daně ve zprávě o daňové kontrole. Odvolací správní orgán dle kasačního soudu nepochybil, nezabýval-li se v odvolacím řízení námitkami, které žalobkyně v odvolání neuplatnila. 14) Kasační soud proto rozsudkem ze dne 14. prosince 2016 č. j. 1 Afs 302/2016-34 zrušil v pořadí druhý rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 15) V pořadí třetím rozsudkem ze dne 28. února 2017 č. j. 57 Af 33/2014-170 krajský soud zamítl žalobu žalobkyně. Proti takovému rozhodnutí krajského soudu dle § 104 odst. 2 písm. a) části věty před středníkem s. ř. s. není kasační stížnost přípustná. III. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že správní orgány nepostupovaly při správě daní v souladu se zákonem. Zvláště postup správce daně při daňové kontrole označuje za nesprávný a nezákonný, přičemž daná pochybení nebyla ze strany odvolacího správního orgánu napravena. Stěžovatelka je přesvědčena, že v průběhu daňové kontroly byla zkrácena na svých procesních právech a daňové řízení bylo stiženo značnými procesními vadami. Následně stěžovatelka podrobně předestírá průběh daňové kontroly a poukazuje na jednotlivá domnělá pochybení správce daně a dotčených úředních osob, z nichž dovozuje podjatost osob, které se daňové kontroly účastnily. Stran napadených rozhodnutí správních soudů má stěžovatelka za to, že právní závěry kasačního soudu, které byl krajský soud nucen převzít, jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a postrádají náležité odůvodnění. Stěžovatelka je přesvědčena, že závěr kasačního soudu o tom, že její námitky uplatněné v rámci stížnosti z 19. listopadu 2013 a žádosti ze 17. prosince 2013, byly vypořádány, nemá oporu v provedeném dokazování. Hodnocení kasačního soudu má za nepochopitelné, nesrozumitelné a nepřezkoumatelné a v konečném důsledku vedoucí k odepření jejího práva na soudní ochranu. V neposlední řadě stěžovatelka r