IV.ÚS 1541/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1541/12 ze dne 1. 11. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti A. H., zastoupeného Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem, AK se sídlem Dvořákova 26, 728 84 Ostrava, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 12. 2009 č. j. 22 C 119/2008-62, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2010 č. j. 35 Co 120/2010-87, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012 č. j. 30 Cdo 4411/2010-108 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2012 č. j. 35 Co 120/2010-115 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 24. 4. 2012, doplněnou návrhem ze dne 24. 8. 2012 podaným téhož dne k poštovní přepravě, se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 8, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení částky 202 330 Kč s příslušenstvím. Z napadených rozsudků připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Obvodní soud pro Prahu 2 po provedeném dokazování zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení shora uvedené částky z titulu náhrady škody ve výši 42 330 Kč a nemajetkové újmy ve výši 160 000 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti. Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně potvrdil, za správný označil závěr obvodního soudu, podle kterého stěžovateli nevznikl nárok na náhradu škody představující ušlý zisk v podobě ztráty na výdělku za 249 dnů strávených ve vazbě (v situaci, kdy byl posléze v trestním řízení zproštěn obžaloby), neboť neprokázal, že by mu konkrétní zisk či výdělek v důsledku výkonu vazby skutečně ušel; stěžovatel nebyl v době vzetí do vazby v pracovním poměru a neměl ani sjednanou žádnou konkrétní budoucí možnost výdělku, o který by v důsledku vzetí do vazby přišel. Ve vztahu k nemajetkové újmě Městský soud v Praze shodně se soudem I. stupně považoval za dostačující, aby zadostiučinění bylo poskytnuto konstatováním porušení práva. Rozsudky soudů I. a II. stupně stěžovatel napadl dovoláním. Řízení o dovolání proti rozsudku nalézacího soudu Nejvyšší soud zastavil (výrok I.) a rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v jakém jím byl potvrzen rozsudek nalézacího soudu ohledně zamítnutí žaloby na zaplacení částky 160 000 Kč, a dále ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak dovolání odmítl (výrok II.). Nejvyšší soud rozlišil, že v řízení šlo o uplatnění nároků se samostatným skutkovým základem, a proto dovolání proti rozsudku v rozsahu, v jakém byl potvrzen rozsudek nalézacího soudu zamítající žalobu na zaplacení částky 42 330 Kč s příslušenstvím, odmítl jako nepřípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v jakém byl potvrzen rozsudek nalézacího soudu zamítající žalobu na zaplacení částky 160 000 Kč, shledal Nejvyšší soud přípustným pro posouzení otázky, zda samotné konstatování porušení práva uvedené toliko v odůvodnění rozsudku je ve stěžovatelově případě dostatečným zadostiučiněním, a zároveň důvodným; podle dovolacího soudu bylo třeba porušení práv poškozeného konstatovat ve výroku rozsudku. Městský soud v Praze vázán právním názorem dovolacího soudu rozsudkem ze dne 29. 5. 2012 rozhodl, že "rozsudek soudu I. stupně se v napadeném zamítavém výroku o věci samé co do částky 160 000 Kč, představující nárok na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé vazebním stíháním mění jen tak, že ohledně tohoto nároku konstatuje porušení práva způsobené žalobci vazebním stíháním v období od 10. 2. 2004 do 15. 10. 2004 nařízeným usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. 2. 2004 sp. zn. Nt 509/2004, jinak se v tomto výroku potvrzuje" (výrok I.). Městský soud dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II. a III.). Dříve, než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy ověřuje, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda je ústavní stížnost přípustná. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odst. 4 téhož ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. II. V projednávané věci stěžovatel napadl ústavní stížností rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 12. 2009, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2010 v části, ve které nebyl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu, a rozsudek Nejvyššího soudu v části, v níž bylo odmítnuto dovolání; shrnutě vyjádřeno, byla napadena rozhodnutí obecných soudů co do výroků týkajících se náhrady škody. Ústavní soud ověřil, že rozsudek Nejvyššího soudu byl doručen stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci, dne 26. 3. 2012, ústavní stížnost proti němu směřující byla tedy podána včas. S ohledem na rozlišení nároků stěžovatele Nejvyšším soudem a jejich odlišný procesní režim při posouzení dovolání musel se Ústavní soud vypořádat též s otázkou, zda závěr o včasném podání ústavní stížnosti lze vztáhnout i na rozhodnutí, která rozsudku Nejvyššího soudu předcházela; tj. nejprve bylo třeba zhodnotit, zda při rozhodování o dovolání nedošlo k nepřípustnému štěpení nároků uplatněných stěžovatelem a tím i k nesprávnému odmítnutí dovolání. Ačkoliv v tomto směru stěžovatel žádnou argumentaci vůči postupu Nejvyššího soudu nepředložil, Ústavní soud věnoval této otázce primární pozornost již s ohledem k zavazujícím nálezům Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 117/04 ze dne 3. 3. 2005, N 37/36 SbNU 413, nález sp. zn. I. ÚS 85/04 ze dne 13. 7. 2006, N 136/42 SbNU 91). Závěry vyložené v citovaných nálezech nejsou však v projednávané věci použitelné. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z napadených rozhodnutí obecných soudů bylo zcela zřetelné, že ke štěpení nároku nepřijatelným procesním postupem soudu nedošlo. Naopak již v žalobě stěžovatel uplatnil zcela zjevně jednak nárok na náhradu škody a jednak nárok na zaplacení zadostiučinění; oba tyto nároky se opírají nejen o jiná zákonná ustanovení, ale i o jiná skutková tvrzení. První z nich, nárok na náhradu škody spočívající v náhradě ušlé mzdy, stěžovatel dovozoval ze samotného faktu vazby, jež mu znemožnila jakéhokoliv výdělku dosáhnout, druhý pak z tvrzené újmy způsobené mu omezením osobní svobody vazbou. Nejvyšší soud proto nepochybil, když stěžovatelovo dovolání zčásti odmítl jakožto nepřípustné podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodoval - pokud jde o náhradu škody - o částce nedosahující částky 50 000 Kč (srov. "dovolání ... není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč ... k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží"). Ostatně i stěžovatel sám - jak již rozvedeno - štěpení nároku nenamítal, naopak i v ústavní stížnosti zřetelně formuloval námitky zpochybňující nikoliv procesní postup Nejvyššího soudu, nýbrž že - z důvodů jím vyložených - mělo být o jeho návrhu na náhradu škody rozhodnuto výrokem žalobě vyhovujícím. Pro uvedené tak lze považovat úvahy Nejvyššího soudu a závěry z nich vyplývající za ústavně zcela souladné. Dovolací soud, jenž jako orgán veřejné (státní) moci je povinen ctít ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy i čl. 2 odst. 2 Listiny, je vázán kogentními ustanoveními občanského soudního řádu, a proto způsob, jakým posoudil naplnění podmínek pro připuštění dovolání proti rozsudku soudu I. stupně a proti rozsudku soudu II. stupně o nároku, jehož výše nedosahovala limitu stanoveného zákonem, jakož i právní závěry z něho vyplývající, Ústavní soud respektoval. V řadě svých rozhodnutí již dříve vyložil, že právo na přístup k soudu není absolutní; tohoto práva je možno se domáh