IV.ÚS 1543/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1543/18 ze dne 6. 11. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti J. V., zastoupeného Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem, se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2018 č. j. 6 Tdo 142/2018-34, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. dubna 2017 č. j. 4 To 186/2017-344, a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. listopadu 2016 č. j. 3 T 52/2014-314, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Českých Budějovicích a 3. Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 3. května 2018 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se J. V. (dále také jen "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i "právo být trestán jen za jednání, které zákon označuje za trestný čin" ve smyslu článku 39 Listiny. Současně stěžovatel namítá i porušení článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil: 1) Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 23. listopadu 2016 č. j. 3 T 52/2014-314, byl stěžovatel (obviněný) uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování dle § 354 odst. 1 písm. b) a c) tr. zákoníku, za což mu okresní soud uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvanácti měsíců. Zároveň okresní soud rozhodl o povinnosti obviněného uhradit E. R. (dále jen "poškozená") 15 077 Kč, jakožto náhradu nemajetkové újmy způsobené uvedeným přečinem. Jde již v pořadí o druhé rozhodnutí okresního soudu v této věci, neboť jeho předchozí rozsudek ze dne 14. prosince 2015 č. j. 3 T 52/2014-264 Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 3. června 2016 č. j. 4 To 382/2016-289, v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 2) Shora označeného trestného činu se obviněný dopustil (stručně řečeno) tím, že od počátku ledna 2014 do 11. února 2014 na různých místech České republiky bezdůvodně vyhledával kontakt se svou bývalou přítelkyní - poškozenou. Ten měl spočívat především v opakovaných telefonátech poškozené, v zasílání 30 až 50 SMS zpráv denně (v rámci nichž ji obviněný opakovaně přesvědčoval o potřebě znovuobnovení jejich vztahu), jakož i ve vyhledávání osobního kontaktu s poškozenou proti její vůli (obviněný na ni čekal na místech, která pravidelně navštěvuje). Dne 24. ledna 2014 pak obviněný svým vozem mezi obcemi L. a Z. zabránil poškozené v odjezdu, načež během vzájemné rozmluvy kopnul do vozu poškozené, čímž způsobil poškození rámečku registrační značky, a poté poškozenou proti její vůli pronásledoval do autoservisu, kde opravu poškozeného rámečku uhradil. Popsaným jednáním přitom obviněný vzbudil v poškozené důvodnou obavu o život a zdraví. Navíc poškozená v důsledku jednání obviněného začala trpět duševní chorobou - poruchou přizpůsobení. 3) Proti rozsudku okresního soudu podal obviněný odvolání, které krajský soud usnesením ze dne 20. dubna 2017 č. j. 4 To 186/2017-344, zamítl jako nedůvodné, neboť se plně ztotožnil s právními i skutkovými závěry okresního soudu. 4) Obviněný posléze napadl usnesení krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 15. února 2018 č. j. 6 Tdo 142/2018-34 odmítl jako zjevně neopodstatněné. III. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve podrobně rekapituloval svoji argumentaci uplatněnou v dovolání, jejímž prostřednictvím se snažil zpochybnit správnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů, neboť tyto dle něj zcela nedostatečným způsobem reagovaly na provedené důkazy, a v návaznosti na to zpochybňuje i závěr o vině daným přečinem. Odůvodnění krajského soudu vytýká jeho nepřezkoumatelnost, neboť jím vznesené námitky stran skutkových zjištění okresního soudu ve svém usnesení vypořádal toliko jednou větou. Co se týče usnesení soudu dovolacího, stěžovatel rozporuje jeho závěry stran naplnění znaku dlouhodobosti, který je součástí objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu nebezpečného pronásledování a předkládá vlastní posouzení svého jednání, resp. vztahu s poškozenou. Za nepodložené má dále stěžovatel závěry dovolacího soudu o tom, že v důsledku jeho jednání měla mít poškozená obavu o svůj život a zdraví, k čemuž opět poukazuje na specifický charakter jejich vztahu (ten označuje za velmi bouřlivý a neharmonický), jakož i o zavinění duševní poruchy, která byla následně u poškozené zjištěna. V neposlední řadě stěžovatel odmítá závěr odvolacího soudu, dle něhož není namístě v dané věci aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. Stěžovatel shrnuje, že postup obecných soudů při hodnocení důkazů je mezerovitý, nepřezkoumatelný, nelogický a odporující skutečnosti. Obecnými soudy aplikovanou právní kvalifikaci pokládá stěžovatel za vadnou, neboť jeho jednání prý lze kvalifikovat nejvýše jako přestupek. IV. Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/). Podstatou ústavní stížnosti je jednak rozporování závěru obecných soudů o naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování, dále výhrady ohledně procesu hodnocení důkazů a výše uloženého trestu a konečně akcent na zásadu subsidiarity trestní represe. Jinými slovy stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že jeho jednání nelze hodnotit jako trestné. Ústavní soud již na úvod připomíná, že není v zásadě oprávněn přezkoumávat skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2005 sp. zn. I. ÚS 301/02), nejde-li o případy tzv. opomenutých důkazů, důkazů nezákonných, anebo případy extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 nebo ze dne 23. září 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05). Stran procesu hodnocení důkazů je dále třeba zdůraznit, že podle článku 90 Ústavy jen soud (který je součástí soustavy obecných soudů) rozhoduje o otázce viny a trestu, tzn., že hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. Zásada volného hodnocení důkazů je přitom výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu, jakož i ustanovení § 125 tr. řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval. Stěžovateli sice lze přitakat v tom směru, že odůvodnění usnesení krajského soudu je poměrně povšechné, nicméně po seznámení se s obsahem a důvody všech napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že řízení před obecnými soudy jako celku nelze z hlediska ochrany dotčených základních práv a svobod stěžovatele ničeho vytknout. Poukazoval-li stěžovatel v ústavní stížnosti na nedostatečná skutková zjištění a jednostranné hodnocení důkazů okresním soudem, je třeba říci, že okresní soud se v odůvodnění svého rozsudku vypořádal s veškerými skutečnostmi, které z provedeného dokazování vyplynuly, tak i s navazující obhajobou stěžovatele (viz strany 7 až 10 jeho rozsudku). Uvádí-li stěžovatel znovu ty samé výhrady, jimiž se již obecné soudy opakovaně za