IV.ÚS 1546/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1546/07 ze dne 3. 6. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 3. června 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti společnosti DETAX, a. s., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 802/56, zastoupené Mgr. et Mgr. Romanou Hiklovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Růžová 17/1416, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Ko 465/2006-2355 ze dne 30. 3. 2007 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 38 K 8/2001-2297 ze dne 5. 9. 2006, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva financí se sídlem v Praze, Letenská 15, jako vedlejšího účastníka, zastoupeného Mgr. Radkou Šimkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vejvodova 6, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Stěžovatel napadá, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 a 3 Listiny, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti, obsahu napadených usnesení a spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 38 K 8/2001 byl dne 9. 5. 2001 k návrhu věřitele Charouz Holding a. s prohlášen konkurs na majetek stěžovatele. V průběhu řízení vzala většina věřitelů, kteří se přihlásili se svými přihláškami do konkursního řízení, své přihlášky zpět a došlo tak k situaci, kdy předmětného konkursního řízení se účastní jediný věřitel a to Česká konsolidační agentura, nyní po jejím zániku její právní nástupce Česká republika - Ministerstvo financí. Za této situace stěžovatel podal návrh na přezkoumání podmínek řízení podle § 103 a násl. o. s. ř. a s oznámením o překonání úpadku podal návrh na vydání rozhodnutí o zrušení konkursu podle ustanovení § 44 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV). Na to Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 20. 7. 2005 č. j. 38 K 8/2001-2105 konkurs na majetek stěžovatele zrušil a vrchní soud jeho rozhodnutí svým usnesením ze dne 21. 12. 2005 č. j. 2 Ko 57/2005-2169 potvrdil. V souladu s názorem soudu I. stupně dovodil, že došlo k naplnění podmínek pro zrušení konkursu, když se řízení účastní pouze jediný konkursní věřitel, a to Česká konsolidační agentura, a chybí tak pluralita věřitelů dle ustanovení § 1 odst. 2 a 3 ZKV. Právě tento zbývající konkursní věřitel však podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, jemuž Nejvyšší soud ČR vyhověl. Svým usnesením č. j. 29 Odo 551/2006-2271 ze dne 27. 4. 2006 obě usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, výrokem pod bodem II. svého rozhodnutí zrušil také další usnesení obou soudů ve výroku označená a všechna další rozhodnutí soudů ve sporech vyvolaných konkursem, v nichž bylo řízení zastaveno nebo jinak skončeno jen na základě toho, že byl konkurs v dané věci zrušen. Nařídil zároveň, aby věc v dalším řízení projednal a rozhodl jiný senát. Učinil tak v podstatě s odkazem na bod XXXIX. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998 sp. zn. Cpj 19/98 (dále jen "stanovisko"), uveřejněného pod č. 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval závěr, podle kterého soud zruší konkurs podle § 44 odst. 1 písm. a) ZKV, jestliže po prohlášení konkursu na majetek dlužníka nepřihlásil u soudu ve stanovené lhůtě alespoň jeden věřitel své nároky a jestliže tu nejsou ani jiné pohledávky, které by mohly být uspokojeny při rozvrhu částky získané zpeněžením majetku patřícího do konkursní podstaty (pohledávky, které není potřebné v konkursu přihlásit a které tudíž nepodléhají přezkumu). Podle dovolacího soudu sice neobstojí argumentace dovolatele, podle níž mělo být, při úvaze, zda nadále jsou předpoklady pro konkurs, přihlédnuto i k pohledávkám konkursních věřitelů, které nebyly uspokojeny, ale jejichž přihlášky vzali konkursní věřitelé zpět, nicméně z citovaného stanoviska plyne, že dovolatel má pravdu, tvrdí-li, že důvod ke zrušení konkursu podle § 44 odst. 1 písm. a) ZKV pro absenci věřitelů není dán, jestliže po prohlášení konkursu přihlásil svou pohledávku do konkursu alespoň jeden věřitel (který v konkursním řízení přihlášenou pohledávku nadále uplatňuje a jímž je v posuzované věci odvolatel). Od uvedeného závěru dovolací soud neviděl důvodu se odchylovat ani v posuzované věci a odvolacímu soudu zároveň vytkl, že se též nevypořádal s námitkou, kterou dovolatel opakoval v dovolání, totiž s tvrzením, že zde ke dni, kdy bylo rozhodnuto o zrušení konkursu, byly neuspokojené pohledávky za podstatou a pracovní nároky. Z citovaného stanoviska přitom v daném ohledu plyne, že důvod ke zrušení konkursu podle § 44 odst. 1 písm. a) ZKV pro absenci věřitelů není dán ani tehdy, jsou-li tu jiné pohledávky, které by mohly být uspokojeny při rozvrhu částky získané zpeněžením majetku patřícího do konkursní podstaty coby pohledávky, které není potřebné v konkursu přihlásit a které tudíž nepodléhají přezkumu. Pracovní nároky podle § 31 odst. 3 a 4 ZKV do kategorie nároků, které nepodléhají přezkumu (a v případě pracovních nároků vzniklých po prohlášení konkursu ani přihlašovacímu režimu), patří. Ve stanovisku je také řečeno, že ke zrušení konkursu pro absenci věřitelů lze přistoupit, jen jsou-li uspokojeny také pohledávky za podstatou. Nejvyšší soud proto z uvedených důvodů, pro rozpor se svou judikaturou, dovolání vyhověl a zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a ze stejných důvodů i rozhodnutí soudu I. stupně. Zároveň uvedl, že obecně platí, že právní mocí usnesení o zrušení konkursu odpadá důvod k dalšímu vedení sporů vyvolaných konkursem; přitom z obsahu spisu se podává, že nejméně v 5 případech již byla jen proto pravomocně zastavena řízení o vylučovacích žalobách a zrušením konkursu bylo odůvodněno i usnesení ze dne 21. 2. 2006, jímž byl správce konkursní podstaty zproštěn výkonu funkce. Všechna tato rozhodnutí jsou podle dovolacího soudu závislá na existenci dovoláním napadeného usnesení a po jeho zrušení musí být, s přihlédnutím k § 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zrušena rovněž. Vzhledem k tomu, že nejsou vyloučeny i jiné spory vyvolané konkursem, o jejichž existenci Nejvyšší soud ani s přihlédnutím k dalšímu obsahu konkursního spisu povědomost nemá, přijal ohledně těchto mezitímní usnesení, kterým je zrušil, s tím, že konkrétně budou označena v samostatném rozhodnutí dovolacího soudu (jakmile jejich existence vyjde najevo). Jiný postup by podle dovolacího soudu mohl účastníkům těchto incidenčních sporů způsobit nereparovatelnou újmu. Soud I. stupně na to, vázán právním názorem dovolacího soudu, po zjištění učiněném z vyjádření správce konkursní podstaty, že v dané věci jsou věřitelé pohledávek za podstatou a věřitelé z pracovněprávních vztahů, jejichž pohledávky dosud nebyly uspokojeny pro nedostatek finančních prostředků, se kterými správce mohl disponovat, návrh úpadce - stěžovatele na zrušení konkursu zamítl a odvolací soud jeho rozhodnutí jako věcně správné, ústavní stížností napadeným rozhodnutím, potvrdil. Proti těmto dvěma rozhodnutím soudů obou stupňů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel, s ohledem na skutečnost, že tato rozhodnutí v odůvodnění zcela odkazují na předchozí rozhodnutí dovolacího soudu, se zaměřil a vypořádává se zejména s argumentací Nejvyššího soudu. Nejprve zdůrazňuje veřejnoprávní povahu konkursního řízení a dovozuje, že státní moc prezentovaná konkursním soudem, jež je uplatňována vůči dlužníkovi, jehož subjektivní práva jsou zákonem omezena, by měla postupovat velmi citlivě a dbát, aby základní práva byla v maximální míře šetřena. Porušení článku 2 odst. 2 Listiny odůvodňuje v podstatě tím, že vést konkursní řízení za situace, kdy jeho účastníkem je jediný věřitel, jehož pohledávku by bylo možné v rozvrhu uspokojovat, neumožňuje dosáhnout cíle řízení dle § 2 odst. 3 ZKV a je tedy uplatněním státní moci mimo meze stanovené zákonem. Omezení a povinnosti, které dlužníkovi (úpadci) za probíhajícího řízení vznikají, jsou mu pak uloženy v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny a dochází tak k založení nerovnosti před zákonem v rozporu s čl. 4 odst. 3 Listiny a to ve smyslu "negativním" pro dlužníka (úpadce), který je nucen nést břímě konkursu, ačkoli jiní dlužníci s jediným věřitelem totéž snášet nemusí a ve smyslu "pozitivním" pro jediného zbylého věřitele, který se ocitá v postavení "primi inter pares", ačkoliv jiní věřitelé jiných dlužníků této výhody požívat nemohou. Vedení konkursního řízení v rozporu se zákonem za účelem uspokojení jediného věřitele by tak znamenalo postup v příkrém rozporu se zásadou stanovenou v čl. 11 odst. 1 Listiny, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Usnesení dovolacího soudu podle stěžovatele také narušuje ústavně zaručené právo vlastnit majetek a p