IV.ÚS 1547/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1547/21 ze dne 24. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného Mgr. Michaelem Škurkou, advokátem, sídlem Zámečnická 497/3a, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2021 č. j. 30 Cdo 2151/2020-474, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2019 č. j. 51 Co 291/2019-391 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. února 2019 č. j. 19 C 175/2015-325, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 22. 12. 2006 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro podezření ze spáchání trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon. Bylo mu kladeno za vinu, že jako jednatel společnosti nesložil do úschovy konkrétně určenou částku. Dne 22. 12. 2006 bylo vydáno předběžné opatření spočívající v zákazu nakládat s majetkem jednatelem společnosti, přičemž majetek byl zablokován do 2. 5. 2012. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2011 č. j. 72 T 127/2008-1906 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2012 sp. zn. 3 To 569/2011 byl stěžovatel zproštěn obžaloby. Dne 2. 4. 2012 stěžovatel podepsal smlouvu o spolupráci při realizaci projektu výstavby fotovoltaické elektrárny v Srbsku, podle které měl opatřit finanční prostředky ve výši 3 000 000 Kč s tím, že opatřená finanční částka mu bude v plné výši vrácena a dále mu bude vyplacena odměna ve výši 3 000 000 Kč. Stěžovatel hodlal zajistit uvedené finanční prostředky prostřednictvím půjčky ve výši 3 000 000 Kč, která mu však nebyla poskytnuta z důvodu trvajícího omezení jeho vlastnického práva k nemovitým věcem předběžným opatřením ke dni 15. 4. 2012. K zamýšlené investici tak nedošlo. 3. Žalobou o zaplacení náhrady majetkové i nemajetkové újmy stěžovatel uplatňoval dílčí nároky spočívající v nákladech na obhajobu (dále i jen "obhajné") ve výši 107 802 Kč, dále v ušlém zisku ve výši 3 000 000 Kč, přičemž nárok odvozoval z uzavřené smlouvy na výstavbu fotovoltaické elektrárny v Srbsku, a poslední nárok představoval částku 300 000 Kč jako nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví specifikovaným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 23. 6. 2015 do zaplacení (výrok I.), dále zamítl žalobu, aby vedlejší účastnice byla povinna zaplatit stěžovateli částku 3 387 802 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 23. 6. 2015 do zaplacení (výrok II.), stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 4 500 Kč (výrok III.) a povinnost zaplatit České republice - obvodnímu soudu náhradu nákladů svědečného ve výši 1 271 Kč (výrok IV.). 4. Obvodní soud na základě rozsáhlého dokazování o nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí ve výši 300 000 Kč uzavřel, že nárok je promlčen, neboť byl u vedlejší účastnice uplatněn až dne 22. 12. 2014, přičemž zprošťující rozhodnutí bylo vydáno dne 4. 1. 2012 (resp. k tomuto datu bylo potvrzeno odvolacím soudem). Šestiměsíční promlčecí lhůta k uplatnění nároku uplynula dne 4. 7. 2012. Šlo-li o zaplacení částky 107 802 Kč jakožto nároku na náhradu uhrazeného obhajného, obvodní soud dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že stěžovatel uhradil částku 20 000 Kč coby první splátku na náklady obhajoby v trestním řízení. U ostatních plateb nebylo prokázáno, že by je hradil přímo stěžovatel. Obvodní soud nárok na ušlý zisk ve výši 3 000 000 Kč nepřiznal, neboť jej shledal nedůvodným, když stěžovatel neprokázal nesprávný úřední postup ani příčinnou souvislost, v důsledku čehož by mu měla škoda vzniknout. Stěžovatel nečinil kroky ke zrušení předběžného opatření, kterým státní zástupce zablokoval jeho nemovitosti. O nákladech řízení rozhodl obvodní soud podle poměru úspěchu a neúspěchu. 5. Obvodní soud zamítl návrhy na další doplnění dokazování listinnými důkazy, které předložil stěžovatel, a to usneseními Krajského soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 10 Cm 38/2004 a usnesením Policie České republiky ze dne 6. 5. 2005 č. j. ČTS: ORVS-98/SKPV-2005 (včetně usnesení o odložení podezření ze spáchání trestného činu poškozování věřitele z 28. 7. 2005) s tím, že tato rozhodnutí byla vydána před zahájením trestního stíhání stěžovatele, vztahují se k odlišným účastníkům řízení, nikoliv ke stěžovateli, proto nároky žádané žalobou nemohou nikterak potvrdit ani vyvrátit. Dále obvodní soud neprováděl dokazování výslechy svědků Z. M. a M. K., kteří byli navrženi k prokázání nemajetkové újmy stěžovatele, a to s ohledem na právní posouzení daného nároku (jeho promlčení). Rovněž neprovedl výslech svědka J. R. a účastnický výslech stěžovatele, když i tyto spatřoval nedůvodnými a nadbytečnými s ohledem na již provedené dokazování listinnými důkazy. 6. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozhodnutím rozsudek obvodního soudu v napadeném výroku II. ve věci samé týkajícího se částky 3 300 000 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I.) a ve výroku o částce 87 802 Kč s příslušenstvím a ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení rozsudek obvodního soudu zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok II.). Městský soud se v zásadě s názorem obvodního soudu ztotožnil, přičemž za nedostatečné považoval dokazování pouze v části týkající se částky požadované na nákladech obhajoby. K věci samé k nároku na náhradu škody za ušlý zisk 3 000 000 Kč a k nemajetkové újmě 300 000 Kč zdůraznil, že jednou z podmínek odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci je příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vznikem škody a že důkazní břemeno leží na stěžovateli. Na základě učiněných skutkových zjištění uzavřel, že v intencích judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2012 sp. zn. 28 Cdo 3281/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012 sp. zn. 28 Cdo 4906/2009) se stěžovateli existenci příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nezákonným rozhodnutím prokázat nepodařilo. U nároku na zaplacení 3 000 000 Kč jakožto nároku na náhradu ušlého zisku městský soud přisvědčil stěžovateli, že obvodní soud nesprávně použil trestní řád účinný v současné době, když měl vycházet ze znění účinného v době, kdy došlo k zajištění věci. K tomu však vysvětlil (viz bod 19. rozsudku městského soudu), že tato skutečnost nemůže na závěrech obvodního soudu nic změnit. Závěrem dodal, že stěžovatel neprokázal, že by došlo ke vzniku škody, neboť šel do projektu, aniž by měl finanční prostředky, přičemž nebylo prokázáno, že byl projekt skutečně realizován a že by stěžovatel měl případně nárok na odměnu (případný zisk byl hypotetický). Přisvědčil obvodnímu soudu, že nárok nebyl důvodný, a stejně tak přisvědčil jeho závěru o promlčení nároku na zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč. 7. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné odmítl. Stěžovatel veškeré dovolací námitky uplatnil pouze proti výroku I. rozsudku městského soudu. Nejvyšší soud tedy posoudil dovolání podle jeho obsahu tak, že stěžovatel požadoval zrušit pouze výrok I. rozsudku městského soudu. Dodal, že i kdyby se dovoláním proti výroku II. rozsudku městského soudu zabýval, nebylo by dovolání v této části podle § 238 odst. 1 písm. h), k) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), přípustné. 8. K námitce stěžovatele, že obvodní soud co do nároku na náhradu škody v podobě ušlého zisku a nároku na náhradu nemajetkové újmy neprovedl dokazování v potřebném rozsahu, uvedl, že návrhy stěžovatele na doplnění dokazování nebyly obvodním soudem opomenuty v