IV.ÚS 1548/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1548/23 ze dne 8. 8. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky J. L., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. dubna 2023 č. j. 34 C 254/2022-85, a s ní spojeném návrhu na zrušení § 15 a § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně navrhla, aby Ústavní soud zrušil § 15 a § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci"). 2. Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že usnesením Policie České republiky ze dne 10. 9. 2019 č. j. KRPA-381172/TČ-2017-001491 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelky pro přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku. Proti usnesení o zahájení trestního stíhání podala stěžovatelka stížnost. Dne 25. 5. 2020 byla ve věci podána obžaloba pro tytéž přečiny, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 5. 2021 sp. zn. 4 T 31/2020 však byla stěžovatelka obžaloby zproštěna. Odvolání státního zástupce proti tomuto rozsudku bylo zamítnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2022 sp. zn. 9 To 10/2022. Téhož dne nabyl rozsudek právní moci. 3. Dne 17. 2. 2022 stěžovatelka požádala vedlejší účastnici o zaplacení částky 64 348,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 18. 4. 2022 do zaplacení, a to jako náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání podle § 7 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Tato částka představovala náklady jejího právního zastoupení, které měly sestávat celkem z 20 úkonů právní služby. Následně dne 16. 8. 2022 stěžovatelka uplatnila uvedený nárok žalobou, o níž bylo vedeno řízení před Obvodním soudem pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 34 C 254/2022. 4. Ministerstvo spravedlnosti při předběžném projednání nároku shledalo žádost o náhradu škody důvodnou co do částky 62 957 Kč. Stěžovatelka poté, co jí uvedená částka byla dne 25. 11. 2022 zaplacena, vzala žalobu v tomto rozsahu zpět. Usnesením obvodního soudu ze dne 30. 12. 2022 č. j. 34 C 254/2022-56 bylo řízení zastaveno, jde-li o částku 62 957 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % od 26. 11. 2022 do zaplacení. 5. Mezi účastníky řízení před obvodním soudem zůstalo sporné, podle jakého ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, lze určit výši mimosmluvní odměny za úkon právní služby spočívající ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Podle stěžovatelky mu byl svou povahou a účelem nejbližším úkonem ve smyslu § 11 odst. 3 advokátního tarifu úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. k) téže vyhlášky, kterým jsou odvolání, dovolání, návrh na obnovu řízení, žaloba pro zmatečnost, popřípadě stížnost proti rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení a vyjádření k nim. Vedlejší účastnice tvrdila, že předmětný úkon je třeba posuzovat jako úkon podle § 11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu, zahrnující návrhy a stížnosti ve věcech, ve kterých se rozhoduje ve veřejném zasedání, a vyjádření k nim, s výjimkou odvolání, návrhu na obnovu řízení a podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Za posledně uvedený úkon náleží mimosmluvní odměna jen v poloviční výši. Dále bylo sporné, od jakého dne vznikl stěžovatelce nárok na zaplacení náhrady škody, a tedy také na zaplacení úroků z prodlení. 6. Obvodní soud napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce úrok z prodlení ve výši 11,75 % z částky 64 348,50 Kč od 18. 8. 2022 do 25. 11. 2022 (I. výrok). V části, v níž se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 1 391 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 26. 11. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 64 348,50 Kč od 18. 4. 2022 do 17. 8. 2022, byla žaloba zamítnuta (II. výrok). Vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 22 933 Kč (III. výrok). Obvodní soud se ztotožnil s argumentací vedlejší účastnice, že výši odměny za stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání lze přiznat pouze v poloviční výši podle § 11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu. Poukázal přitom na právní závěry vyslovené v usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. 3 To 161/2006, podle nichž nelze použít § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu, neboť v něm stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání není výslovně uvedena. Jde-li o nárok na zaplacení úroků z prodlení, splatnost dlužné částky nastala uplynutím šestiměsíční zákonné lhůty k uspokojení nároku na odškodnění podle § 15 odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, tedy dne 17. 8. 2022. Jestliže vedlejší účastnice zaplatila částku 62 957 Kč až dne 25. 11. 2022, dostala se do prodlení a byla povinna hradit úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka si je vědoma toho, že ústavní stížnost podává proti rozhodnutí v bagatelní věci, domnívá se však, že v ní řešená právní otázka posouzení stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání jako některého z úkonů právní služby podle advokátního tarifu je velmi frekventovaná a svým významem přesahuje posuzovanou věc. Judikatura soudů rozhodujících o odměně obhájců ustanovených z moci úřední se podle stěžovatelky ustálila na nesprávném závěru, že u stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání jde o úkon právní služby podle § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu, který se týká odvolání proti rozhodnutí, které není rozhodnutím ve věci samé. Usnesení o zahájení trestního stíhání má nicméně jinou povahu. Toto usnesení je meritorním rozhodnutím par excellence a "základním stavebním kamenem" celého následného trestního stíhání. Z těchto důvodů by se u něj měl uplatnit § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu, případně § 11 odst. 1 písm. d) téže vyhlášky, podle něhož náleží mimosmluvní odměna za písemné podání soudu nebo jinému orgánu týkající se věci samé. 8. Další otázka, která má podle stěžovatelky ústavněprávní rozměr, se týká počátku prodlení a délky lhůty šesti měsíců pro předběžné projednání nároku podle § 15 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Tato lhůta byla obsažena již v § 10 zákona č. 58/1969 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a je tak v právním řádu více než 50 let. Za současného stavu vývoje společnosti a technologií užívaných pro organizaci státní správy a justice stěžovatelka považuje předmětnou lhůtu za zjevně nepřiměřenou či dokonce ostudnou. Přestože Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. II. ÚS 1612/09 (N 33/56 SbNU 373) [všechna v tomto usnesení uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] neshledal návrh na zrušení tohoto ustanovení důvodným, jako obiter dictum v něm vyslovil očekávání, že tato lhůta bude v blízké době zákonodárcem zkrácena. Za této situace není namístě pouhý apel na zákonodárce, natožpak odkázání stěžovatelky na to, aby sama své úsilí zaměřila na přesvědčení zákonodárce (viz usnesení ze dne 23. 8. 2022 sp. zn. II. ÚS 1938/22 nebo ze dne 16. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 1181/23). Ústavní soud by měl § 15 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci bez náhrady zrušit. 9. Napadenému rozsudku stěžovatelka vytýká i nesprávné právní