IV.ÚS 1549/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1549/24 ze dne 22. 1. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Cháni, zastoupeného Mgr. Martinem Bílým, advokátem, sídlem Veleslavínova 252/5, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. března 2024 č. j. 2 As 142/2023-34 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. dubna 2023 č. j. 18 A 20/2022-54, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Magistrát města Frýdek-Místek, odbor dopravy a silničního hospodářství (dále jen "magistrát") rozhodnutím ze dne 20. 5. 2022 č. j. MMFM 79737/2022, sp. zn. MMFM_S 16903/2021/ODaSH/Ško, stěžovatele uznal vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, neboť držel při řízení vozidla v ruce telefonní přístroj. Za jeho spáchání mu uložil pokutu ve výši 1 700 Kč a povinnost nahradit náklady řízení spojené s projednáváním přestupku ve výši 1 000 Kč. 3. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 13. 7. 2022 č. j. MSK 76391/2022, sp. zn. DSH/13055/2022/Zaj, stěžovatelovo odvolání zamítl a napadené rozhodnutí magistrátu potvrdil. 4. Žalobou podanou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl jako nedůvodnou. Dospěl k závěru, že důvěryhodnost policistů nebyla přesvědčivě zpochybněna a nevyvstaly ani podstatné odlišnosti či rozpory v jejich výpovědích. Ve shodě s vedlejším účastníkem uzavřel, že výslech svědka i rekonstrukce na místě samém jsou nadbytečné. Podle krajského soudu správní orgány bez důvodných pochybností zjistily, že stěžovatel uvedený přestupek spáchal tak, jak je uvedeno v rozhodnutí magistrátu. 5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který ji ústavní stížností napadeným usnesením odmítl pro nepřijatelnost podle § 104a odst. 1 s. ř. s. V odůvodnění zdůraznil, že ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, se Nejvyšší správní soud po posouzení přípustnosti kasační stížnosti zabývá otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele (§ 104a s. ř. s.). Nejvyšší správní soud konstatoval, že krajský soud se při hodnocení skutkových otázek nedopustil žádné vady spočívající v zásadním pochybení s možným dopadem do hmotněprávního postavení stěžovatele či v nerespektování ustálené judikatury. Nejvyšší správní soud dal najevo, že nemá co vytknout postupu a závěrům krajského soudu, který vysvětlil, že nejsou dostupné důkazy snižující přesvědčivost a věrohodnost svědectví policistů a neshledal v jejich výpovědích rozpory, přičemž provedení dalšího dokazování by bylo nadbytečné. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že správní orgány přihlédly jen k výpovědím policistů a správní soudy jejich závěry aprobovaly. Stěžovatel v řízení před správními orgány navrhoval, aby vyslechly coby svědka spolucestujícího, který byl přítomen ve vozidlu. Policisté však vypověděli, že v dopravním prostředku nikoho kromě stěžovatele (řidiče) neviděli (současně však připustili, že zadní okna má automobil tmavá), proto správní orgány spolucestujícího nevyslechly. Stěžovatel cituje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2017 č. j. 2 As 235/2017-26, bod 14., podle kterého: "U přestupků prokazovaných především výpověďmi zasahujících policistů, kde není žádný další důkaz, jímž by šlo spáchání přestupku objektivně ověřit, je obecně třeba vstřícněji přistupovat k důkazním návrhům přestupce, jsou-li potencionálně schopné přinést nová zjištění podstatná pro řízení. Tvrdí-li přestupce, že se skutek, jehož se měl dopustit, odehrál jinak, než je mu kladeno za vinu, a tuto verzi nelze s jistotou vyloučit, je pro zachování určité rovnováhy třeba provést důkazy, které k prokázání pravdivosti svých tvrzení navrhuje." Stěžovatel má za to, že správní soudy nerespektovaly ani další vlastní judikaturu, kupř. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2009 č. j. 5 As 29/2009-48 (podle kterého zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by bylo rozhodujícímu orgánu dáno na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli a o které opře skutkové závěry a které opomene), a přehlížely rozhodnutí Ústavního soudu k procesní situaci tzv. opomenutých důkazů [např. nález ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 1135/17 (N 200/87 SbNU 259)]. Podle stěžovatele jej správní soudy zbavily možnosti uplatnit důkazy ke své nevině, neboť vycházely pouze z výslechů policistů, zatímco ostatní důkazní prostředky shledaly za nadbytečné. 7. Dále stěžovatel vytýká, že rozhodnutí správních orgánů i správních soudů jsou nezákonná a nepřezkoumatelná, neboť povyšují svědecké výpovědi policistů na nevyvratitelný důkaz. Správní orgány nepřipustily ani dokazování fotografiemi a vyšetřovacím pokusem ke zjištění, zda policisté mohli vidět a slyšet, zda stěžovatel ve vozidlu používal telefon či handsfree sadu, resp. vidět, zda byl na zadním sedadle za zatmavenými skly spolucestující. Správní soudy se akceptováním tohoto postupu správních orgánů odklonily bez náležitého vysvětlení od svých rozhodnutí ve srovnatelných věcech, čímž nerespektovaly nálezy Ústavního soudu, kupř. ze dne 18. 4. 2007 sp. zn. IV. ÚS 613/06 (N 68/45 SbNU 107) a ze dne 17. 7. 2007 sp. zn. IV. ÚS 451/05 (N 112/46 SbNU 69). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. proti napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu takový prostředek nebyl k dispozici. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do jejich rozhodovací činnosti je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, bylo-li pravomocným rozhodnutím porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Nutno tudíž vycházet mimo jiné z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiného než ústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí správních orgánů a posléze správních soudů přezkoumávajících v tzv. plné jurisdikci jejich rozhodnutí. 10. Ústavní soud shledal, že Nejvyšší správní soud při odmítnutí kasační stížnosti postupoval v mezích § 104a odst. 1 s. ř. s., ve znění účinném od 1. 4. 2021, a v souladu se svou ustálenou judikaturou (srov. usnesení ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006-39 a ze dne 16. 6. 2021 č. j. 9 As 83/2021-28). Podle uvedeného ustanovení platí, že kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (což byla podle § 31 odst. 2 s. ř. s. i věc stěžovatele) odmítne Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost, nepřesahuje-li svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatele. S ohledem na funkci, kterou institut nepřijatelnosti kasační stížnosti plní, tj. snížení zátěže pro Nejvyšší správní soud, lze z ústavního hlediska považovat za dostačující i odůvodnění, jehož podstatou je zejména krátké shrnutí dosavadních judikaturních závěrů k otázkám, jichž se týkají kasační námitky, a odkaz na příslušná rozhodnutí, jimiž tyto otázky byly v minulosti řešeny (srov. usnesení ze dne 7. 12. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2923/21). 11. V odmí