IV.ÚS 155/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 155/08 ze dne 14. 7. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické o ústavní stížnosti F. F., zastoupeného Mgr. Ivou Minaříkovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Brně, Kuřimská 42, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2007 č. j. 17 Co 229/2006-319 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 3. 4. 2006 č. j. Nc 261/2005-95, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces, zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 32 Listiny a čl. 90 a 69 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. 2. Jak se podává z obsahu ústavní stížnosti a z připojeného spisového materiálu rozsudkem ze dne 3. 4. 2006 č. j. Nc 261/2005-95 Okresní soud ve Znojmě rozhodl o úpravě výchovy a výživy k nezletilým dětem pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů F., a to tak, že jejich nezletilé děti M., Z., J. a F., svěřil do výchovy matky. Dále rozhodl, že otec (stěžovatel) je povinen měsíčně platit na výživu nezletilé M. částku 1.100,- Kč, nezletilé Z. 1.100,- Kč, nezletilého J. 800,- Kč a na výživu nezletilého F. částku 800,- Kč. Dlužné výživné za dobu od 1. 1. 2006 do 31. 3. 2006 je otec povinen splatit dle výše uvedené v rozsudku k rukám matky do 6 měsíců od právní moci uvedeného rozsudku. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 10. 2007 č. j. 17 Co 229/2006-319 změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku ohledně dlužného výživného za období od 1. 1. 2006 do 31. 10. 2007, kdy uložil stěžovateli povinnost zaplatit nezletilým dětem dlužné výživné dle výše uvedené v tomto rozsudku do 6 měsíců od právní moci rozsudku k rukám matky. V ostatním rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. 3. Stěžovatel se domnívá, že řízení jako celek nebylo spravedlivé. Soud měl a mohl nechat provést znalecký posudek na zjištění, kdo z rodičů má lepší předpoklady pro výchovu dětí. Stěžovatel má za to, že je rovnocenným rodičem, a má pocit, že je na něj neprávem nahlíženo jako na osobu méně způsobilou z důvodu duševní poruchy. Ačkoliv navrhl oběma soudům výslech nezletilých dětí, oba soudy tak neučinily. Stěžovatel v tomto směru poukazuje na ustanovení § 31 odst. 3 zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), které výslovně uvádí, že dítě, které je schopno si vytvořit vlastní názor a posoudit dosah opatření jeho se týkajících, má právo obdržet potřebné informace a svobodně se vyjadřovat ke všem rozhodnutím rodičů týkajících se podstatných záležitostí jeho osoby a být slyšeno v každém řízení, v němž se o takových záležitostech rozhoduje. Stejně tak nebyl bez jakéhokoliv zdůvodnění soudy proveden stěžovatelem navrhovaný důkaz DVD nahrávkami, které mají podle jeho názoru zcela zásadní vypovídací hodnotu. 4. Při stanovení výživného na jeho nezletilé děti vycházel odvolací soud z nereálné výše jeho příjmů, a to z jeho příjmu spočívajícího v pobírání plného invalidního důchodu, kdy stěžovatel ale nemá reálně žádnou možnost zvýšit si s ohledem na svůj zdravotní stav životní úroveň, z jeho vlastnictví ideální poloviny rodinného domku v Hostěradicích a z příjmů z majetkových podílů transformovaného zemědělského podniku ZEA, a. s. Hostěradice. Stěžovateli tak byla obecnými soudy stanovena vyživovací povinnost v extrémní výši, přičemž soudy nevzaly v úvahu příspěvky a dávky hmotného zajištění, které matka a nezletilé děti budou pobírat, jakož i hmotnou podporu, kterou poskytnou prarodiče ze strany matky. Napadeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel celkově vytýká pouze povšechné a obecné odůvodnění. S ohledem na výše uvedené skutečnosti stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, přičemž vzhledem k dosavadnímu průběhu projednávání jeho věci před obecnými soudy trvá na tom, aby jeho věc byla před Ústavním soudem projednána v souladu s čl. 38 Listiny. II. 5. K výzvě na odstranění vady podání stran stěžovatelova zastoupení advokátem doložil stěžovatel nejprve plnou moc k zastupování zástupcem JUDr. Z. K. ze dne 11. 2. 2008 a posléze předložil další plnou moc k zastupování zástupkyní Mgr. Ivou Minaříkovou ze dne 15. 2. 2008, ustanovenou k žádosti stěžovatele Českou advokátní komorou. S ohledem na ustanovení § 29 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stanovící, že účastník může mít v řízení před Ústavním soudem v téže věci jen jednoho zástupce, byl stěžovatel následně opakovaně vyzván k odstranění této vady podání, zaslané poštovní zásilky však dle sdělení pošty nebyly stěžovatelem vyzvednuty. Za těchto okolností Ústavní soud podle ustanovení § 28 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s ustanovením § 63 zákona o Ústavním soudu konstatuje, že zvolil-li si stěžovatel jiného zástupce, platí, že tím také vypověděl plnou moc dosavadnímu zástupci. V řízení před Ústavním soudem je tedy stěžovatel zastupován Mgr. Ivou Minaříkovou. 6. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. Nc 261/2005 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě. 7. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvádí, že se podrobně zabýval zkoumáním a zhodnocením všech podstatných skutečností významných pro rozhodnutí, kterému z rodičů svěřit do výchovy nezletilé děti F. Skutečnosti, které vzal odvolací soud při posuzování této otázky za významné, pak v odůvodnění svého rozsudku uvedl a proto odkazuje na jeho písemné vyhotovení. Odvolací soud se zabýval nejen zkoumáním výchovné způsobilosti obou rodičů, ale i podmínkami, ve kterých budou děti žít po jejich svěření do výchovy některému z rodičů, a tyto podmínky shledal lepší na straně matky. Při rozhodování pak odvolací soud zohledňoval i sourozenecké vazby nezletilých dětí. Zpracování znaleckého posudku k posouzení výchovné způsobilosti rodičů odvolací soud považoval za naprosto nadbytečné, neboť k výchovné způsobilosti matky nebyly zjištěny žádné negativní poznatky. Při stanovení výše výživného pro nezletilé děti odvolací soud zohledňoval výdělkové možnosti a schopnosti povinného otce i jeho majetkové poměry a k tomu také provedl doplnění dokazování. Vycházel také v této souvislosti ze skutečnosti, že otci je vyplácen ze společnosti ZEA, a. s. Hostěradice podíl ve výši 6.565,- ročně a nikoliv měsíčně. Odvolací soud vzal v úvahu veškeré právně významné skutečnosti a ústavní stížnost proto považuje za nedůvodnou. 8. Okresní soud ve Znojmě postoupil žádost o vyjádření Okresnímu soudu v Bruntále, na něhož přenesl svou příslušnost s ohledem na skutečnost, že matka se všemi čtyřmi nezletilými dětmi žije v obvodu Okresního soudu v Bruntále, u něhož je spis nyní veden pod sp. zn. OP 59/2008. S ohledem na skutečnost, že Okresní soud v Bruntále má spis k dispozici teprve od 20. 3. 2008, nemůže se tento soud k věci objektivně vyjádřit jinak než konstatováním, že zcela odkazuje na obsah rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 3. 4. 2006 ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2007. 9. Shora uvedená vyjádření Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Bruntále k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí. III. 10. Jak Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje ve svých rozhodnutích, jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, není soudem nadřízeným obecným soudům a nemůže na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená vybočení z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu(. 11. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavn