IV.ÚS 155/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 155/23 ze dne 15. 11. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Miloše Majnera, zastoupeného Mgr. Janem Blažkem, advokátem, sídlem Dvořákova 44/38, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. prosince 2022 č. j. 2 Afs 129/2021-62, a spojeném návrhu na zrušení části § 14 odst. 3 ve slovech "na základě postupu k odstranění pochybností" zákona č. 461/2020 Sb., o kompenzačním bonusu v souvislosti se zákazem nebo omezením podnikatelské činnosti v souvislosti s výskytem koronaviru SARS CoV-2, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Finančního úřadu pro Plzeňský kraj, sídlem Hálkova 2790/14, Plzeň, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel současně navrhl zrušení v záhlaví uvedené části zákona pro rozpor s čl. 30 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 5. 2021 č. j. 77 A 27/2021-199, kterým bylo vyhověno žalobě stěžovatele na ochranu před nezákonným zásahem. Nejvyšší správní soud zároveň žalobu odmítl. Nezákonného zásahu se měl vedlejší účastník dopustit tím, že po podání žádosti o kompenzační bonus podle zákona o kompenzačním bonusu stěžovateli kompenzační bonus nevyplatil. Místo toho byl proti stěžovateli zahájen postup k odstranění pochybností podle § 14 odst. 3 zákona o kompenzačním bonusu ve spojení s § 89 a násl. zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. 3. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku přisvědčil kasační námitce vedlejšího účastníka, podle které byla žaloba stěžovatele nepřípustná. Odkázal přitom na znění § 82 a § 85 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), přičemž zdůraznil, že zásahová žaloba je subsidiárním prostředkem ochrany. Lze ji uplatnit pouze tehdy, neexistují-li jiné prostředky zjednání nápravy uvnitř veřejné správy a současně nelze využít soudní ochrany v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. 4. Nejvyšší správní soud přisvědčil krajskému soudu i stěžovateli, že již samotným podáním žádosti byl kompenzační bonus vyměřen a mělo tak dojít k vyplacení kompenzačního bonusu předepsáním do evidence daní ve smyslu § 15 odst. 1 zákona o kompenzačním bonusu, potažmo následným vrácením přeplatku ve smyslu § 15 odst. 2 a 3 téhož zákona. Jestliže tedy vedlejší účastník vyměřený kompenzační bonus nevyplatil, zůstal nečinný. Stěžovatel měl v takovém případě podat podnět nadřízenému orgánu podle § 38 daňového řádu. Podle § 159 s. ř. s. doplněného zákonem č. 283/2020 Sb., s účinností od 1. 1. 2021 se stěžovatel mohl ochrany před nečinností správce daně domáhat prostřednictvím námitky. Daňový řád jako rozhodný procesní předpis tedy stěžovateli poskytoval účinné prostředky k ochraně jeho subjektivních práv. Jelikož je bezúspěšně nevyčerpal, nemůže nastoupit ochrana moci soudní. Krajský soud proto pochybil, jestliže žalobu stěžovatele pro nesplnění procesních předpokladů neodmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv v tom, že mu Nejvyšší správní soud odepřel soudní ochranu před nezákonným zásahem, ačkoli k projednání jeho žaloby byly splněny zákonné procesní předpoklady, což svým rozsudkem potvrdil i krajský soud, který žalobě vyhověl. 6. Stěžovatel nejprve zrekapituloval svůj postup, kterým uplatňoval vyplacení kompenzačního bonusu. Zdůraznil povahu a smysl kompenzačního bonusu i důvody, které vedly k jeho zavedení, a zejména důvody, kvůli kterým zákonodárce zamýšlel, aby jeho vyplacení bylo pro žadatele co možná nejjednodušší. V této souvislosti odkázal i na důvodovou zprávu k zákonu o kompenzačním bonusu. Stěžovatel dále zopakoval, že k vyměření kompenzačního bonusu dochází již podáním žádosti, čímž zároveň vzniká i nárok na jeho vyplacení bez zbytečného odkladu. Pro vyplacení tak není podstatné ani to, že správce daně zahájil postup k odstranění pochybností. Postup k odstranění pochybností nadto lze podle daňového řádu uplatňovat pouze ve fázi do vyměření daně. S ohledem na samovyměřovací princip kompenzačního bonusu je proto tento postup z povahy věci vyloučen a vedlejší účastník jej zahájil v rozporu s daňovým řádem. 7. Vedlejší účastník řádně vyměřený kompenzační bonus protiprávně zadržoval, což je úkonem, který nemá formu rozhodnutí. Vedlejší účastník tak nezákonně zasáhl do právní sféry stěžovatele. Stěžovatel již v žalobě tvrdil, že zahájení postupu k odstranění pochybností namísto vyplacení kompenzačního bonusu je nezákonné. Ani krajský soud přitom ve vyhovujícím rozsudku nezohlednil návrh stěžovatele, aby přikázal vedlejšímu účastníkovi zastavit postup k odstranění pochybností. Vyjádřil se k němu pouze v odůvodnění. 8. Nejvyšší správní soud se odmítnutím stěžovatelovy žaloby dopustil překvapivého rozhodnutí, neboť stěžovatel nedostal prostor, aby se k nepřípustnosti jeho žaloby vyjádřil. Stěžovatel má za to, že u vedlejšího účastníka nemohlo dojít k nečinnosti, neboť vyplacení kompenzačního bonusu je faktickým úkonem, nikoli rozhodnutím či osvědčením. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem nerespektoval vlastní judikaturu, např. rozsudek ze dne 16. 11. 2010 č. j. 7 Aps 3/2008-98. Stěžovatel tedy trvá na tom, že se vedlejší účastník nevyplacením vyměřeného kompenzačního bonusu dopustil nezákonného zásahu. Je přesvědčen, že k ochraně svých práv nemohl využít jiných prostředků než podání žaloby, a to ani podnětu či námitky podle daňového řádu, jak podotkl Nejvyšší správní soud, neboť nedošlo k nečinnosti vedlejšího účastníka, nýbrž k nezákonnému zahájení postupu k odstranění pochybností, tedy k nezákonnému zásahu. 9. Stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti navrhl taktéž zrušení § 14 odst. 3 zákona o kompenzačním bonusu, a to ve slovech "na základě postupu k odstranění pochybností". Tato úprava postupu k odstranění pochybností podle stěžovatele odporuje úpravě daňového řádu, podle kterého je tento postup možný pouze ve fázi před vyměřením daně. Stěžovatel spatřuje i protiústavnost napadeného zákonného ustanovení s ústavním pořádkem, konkrétně čl. 30 odst. 2 Listiny, neboť se v důsledku protipandemických opatření ocitl bez finančních prostředků. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady řízení a shledal, že ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatel je v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupen advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť před jejím podáním stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Jeho úkolem proto není přezkum běžné zákonnosti a správnosti napadených soudních rozhodnutí či řízení, které jejich vydání předcházelo, ale posouzení výhradně toho, zda došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů zaručených jim ústavním pořádkem [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je proto v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, že je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 12. Ústavní soud připomíná, že právo na přístup k soudu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny předpokládá, že se každý může svého práva domáhat pouze stanoveným postupem (viz např. usnesení ze dne 25. 10. 2022 sp. zn. III. ÚS 2592/22). V souladu s čl. 36 odst. 4 Listiny je to zákonodárce, kdo určuje konkrétní podmínky poskytování soudní ochrany. Výklad těchto zákonných podmínek pak zajišťují obecné soudy a Ústavní soud zasahuje pouze v případě, které by nepřiměřeně omezovala přístup k soudu [srov. nález ze