IV.ÚS 1550/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1550/19 ze dne 10. 7. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Kubeši, zastoupeného JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se sídlem Smetanova 1101, Vsetín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2019, č. j. 23 Cdo 4711/2018-503, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. května 2018, č. j. 47 Co 260/2016-466 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. února 2016, č. j. 20 C 160/2006-432, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní soud obdržel dne 10. 5. 2019 návrh stěžovatele na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. 2. Předmětem nalézacího řízení bylo zaplacení částky 190 000 Kč s příslušenstvím, spočívající v bezdůvodném obohacení, vzniklým plněním z právního důvodu, který odpadl. Stěžovatel (žalobce) uzavřel s vedlejší účastnicí (žalovanou Obcí Prštice) dne 1. 4. 2000 smlouvu o pronájmu a provozování zařízení pro rozvod a odkanalizování a čištění odpadních vod, na jejímž základě stěžovatel provozoval majetek obce a za užívání tohoto majetku platil obci nájem. Ve věci bylo rozhodováno dvakrát, nejprve bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. 11. 2008, č. j. 20 C 160/2006-146, jímž byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Rozsudek soudu prvního stupně byl následně potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2011, č. j. 47 Co 330/2009-186 (soudy zde dovodily, že uzavřená smlouva zanikla uplynutím doby pěti let, na kterou byla sjednána; k odstoupení od smlouvy nedošlo v souladu s právní úpravou a žalobce proto nemá nárok na vrácení plnění). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 6. 2013, č. j. 28 Cdo 986/2012-228, rozsudek soudu odvolacího, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovodil, že předmětná smlouva je absolutně neplatná, neboť záměr obce pronajmout nemovitý majetek nebyl ve smyslu § 36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, vhodným způsobem zveřejněn nejméně po dobu 30 dnů před projednáním v orgánech obce. Jestliže soud shledal absolutní neplatnost smlouvy, každý z účastníků je povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Plnění poskytnuté na základě neplatné smlouvy je v případě absolutní neplatnosti bezdůvodným obohacením s účinky ex tunc. Soudu prvního stupně bylo uloženo zabývat se tím, jaká částka žalobou uplatněného nájemného může být žalobci (stěžovateli) oprávněně navrácena. V případě neplatné nájemní smlouvy spočívá obohacení pronajímatele (obce) v obdržených platbách nájemného a obohacení nájemce (stěžovatel) v užívání pronajaté věci. Peněžitá náhrada za užívání věci musí odpovídat peněžitému ocenění získaného obohacení. Není-li její výše stanovena právním předpisem, určí ji soud podle své úvahy na základě finančního ocenění prospěchu, který nájemci užíváním vznikl. Půjde tak o peněžitou částku, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání věci, zpravidla formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy. 3. "Novým" rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. 2. 2016, č. j. 20 C 160/2006-432, bylo opětovně rozhodnuto o zamítnutí žaloby stěžovatele proti vedlejší účastnici (Obci Prštice) o zaplacení 190 000 Kč s příslušenstvím. 4. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2018, č. j. 47 Co 260/2016-466, byl výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a dalšími výroky (II., III.) bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. 5. Nejvyšší soud stěžovatelem podané dovolání usnesením ze dne 30. 1. 2019, č. j. 23 Cdo 4711/2018-503, podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu jako nepřípustné odmítl. II. 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve stručně rekapituluje průběh dosavadního řízení. Domnívá se, že v "opětovném" řízení (po zrušení předchozích rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího dovolacím soudem) obecné soudy nepostupovaly v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 12. 6. 2013, č. j. 28 Cdo 986/2012-228, podle kterého obohacení nájemce spočívající v užívání pronajaté věci lze majetkově vyjádřit tak, že jde o peněžitou částku, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání věci, zpravidla formou nájmu. 7. Podle stěžovatele Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, a to se zcela nelogickým odůvodněním, že odvolací soud skutková zjištění ohledně stanovení výše obvyklého nájemného přijal, ač je z celého průběhu řízení zřejmé, že tak neučinil. III. 8. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou rozsahu ústavněprávního přezkumu návrhu stěžovatele. Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhuje kasaci pouze rozhodnutí dovolacího soudu. Z obsahu ústavní stížnosti nicméně vyplývá, že stěžovatel brojí proti postupu soudu prvního stupně, jakož i soudu odvolacího, které podle jeho názoru nerespektovaly závazný právní názor vyslovený v rozhodnutí dovolacího soudu. Proto, v souladu s ustálenou judikaturou, Ústavní soud podrobil přezkumu i rozhodnutí nižších instancí. 9.Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky. 10. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. 11. Ústavní soud je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). 12. Konstantní judikatura Ústavního soudu zastává názor, podle kterého vázanost soudu nižšího stupně právním názorem soudu vyššího je provedením ústavního principu na soudní ochranu a spravedlivý proces (nález Ústavního soudu ze dne 11. ledna 2005, sp. zn. Pl. ÚS 37/03, nebo nález ze dne 26. ledna. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 15/14). Jestliže soud nižšího stupně uvedený princip nerespektuje, dochází tak k porušení práva na spravedlivý proces. 13. V posuzované věci Ústavní soud, po prostudování ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i spisu Okresního soudu Brno - venkov sp. zn. 20 C 160/2006, který si vyžádal, dospěl k závěru, že se o žádný z uvedených případů nejedná. 14. Stěžejní a vlastně jedinou námitkou stěžovatele je nerespektování závazného právního názoru dovolacího soudu ze strany soudu prvního stupně a odvolacího soudu, což v dovolacím řízení nebylo napraveno ani ze strany Nejvyššího soudu. 15. Tuto námitku však Ústavní soud nesdílí a považuje ji za zcela mylnou. Naopak, z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího je zjevné, že se projednávanou věcí řádně a dostatečně zabývaly, soud prvního stupně v intencích závazného právního názoru dovolacího soudu (viz shora bod 2.) za účelem zjištění obvyklé výše nájemného pronajatého vodohospodářského zařízení přibral k vyhotovení znaleckého posudku znalecký ústav Institut regionálních informací, s. r. o. a následně nechal zpracovat revizní znalecký posudek soudního znalce v oboru ekonomika, specializace cenotvorba vodovodů a kanalizací, Ing. Pavla Peroutky. Znalecký ústav použil nákladovou metodu (porovnávací metodu vyloučil), přičemž výše obvyklého nájemného byla stanovena tak, aby bylo zajištěno vytváření dostatečných zdrojů pro rekonstrukci pronajatého zařízení. Revizní znalecký posudek v závěru uvedl, že v oboru vodovodů a kanalizací nelze pojem obvyklé nájemné jednoznačně definovat. Znalec se ztotožnil s postupem znaleckého ústavu, který pro určení obvyklé výše nájemného použil nákladovou metodu, ne