IV.ÚS 1551/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1551/23 ze dne 15. 1. 2025 Postup soudů při opakovaném rozhodování o nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2023 č. j. 8 Tdo 1157/2022-885, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a L. T., zastoupené JUDr. Karlem Polákem, advokátem, sídlem Sokolovská 87/95, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2023 č. j. 8 Tdo 1157/2022-885 bylo v částech, jimiž bylo rozhodnuto o nároku stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy, porušeno stěžovatelovo základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2023 č. j. 8 Tdo 1157/2022-885 se v tomto rozsahu ruší. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a dalších dostupných informací se podává, že vedlejší účastnice byla shledána vinnou z přečinů křivého obvinění (§ 354 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník) a křivé výpovědi [§ 346 odst. 2 písm. a) téhož zákona]. Dopustila se jich, zjednodušeně řečeno, tím, že jako svědkyně před orgány činnými v trestním řízení uvedla o stěžovateli, svém bývalém příteli, nepravdu, mj. to, že ji držel ve svém vozidle tak, aby nemohla vystoupit, vozil ji různě po Praze, přičemž na ni křičel a nadával jí. Na základě této její výpovědi byl stěžovatel trestně stíhán pro trestný čin omezování osobní svobody a vydírání a byl držen ve vazbě. Za uvedený trestný čin byla vedlejší účastnice odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Ústavní stížnost vedlejší účastnice proti rozhodnutím o vině a trestu byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 1649/23. Stěžovatel byl nakonec se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy v celém rozsahu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Průběh rozhodování o nároku stěžovatele má zásadní význam pro věcné posouzení jeho ústavní stížnosti, proto Ústavní soud podrobnější obsah napadeného rozhodnutí (a rozhodnutí jemu předcházejících) popisuje v části V. 2. tohoto nálezu. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv zejména v tom, že Nejvyšší soud svým závěrem popřel jeho nárok v celém rozsahu a vrátil jej o 5 let nazpátek, a to i přes skutečnost, že v řízení byly provedeny dostatečné důkazy pro závěr, že stěžovatel trpí posttraumatickou stresovou poruchou, se kterou je spojen i nárok na náhradu škody. Nejvyšší soud napadeným usnesením nezohlednil neoddiskutovatelný vliv poruchy na jeho život. Ačkoli shledal, že znalecký posudek je pouze jedním z podkladů, nezhodnotil ostatní skutečnosti, které vyšly najevo v řízení, a nepřihlédl k přiměřenosti uplatněné výše náhrady nemajetkové újmy 200 000 Kč oproti znalcem vyčíslené částky 1 041 339 Kč. Nejvyšší soud tak formalisticky vyprázdnil nárok stěžovatele na náhradu škody. Stěžovatel upozornil, že jedním z prostředků rozhodování o uplatněném nároku poškozeného v trestním řízení je i volná úvaha soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady řízení a shledal, že ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatel je v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupen advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť před jejím podáním stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. 6. Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhl zrušit napadené usnesení Nejvyššího soudu pouze v části: "Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 44 To 69/2022, a to ve výroku, jímž byla obviněné L. T.podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozenému M. Š. jako náhradu za ztížení společenského uplatnění částku 200 000 Kč a jímž byl podle § 229 odst. 2 tr. ř. tento poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních." Na tuto část výroku však obsahově navazuje i část: "Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím § 265 tr. ř. se poškozený M. Š. odkazuje s uplatněným nárokem na náhradu za ztížení společenského uplatnění na řízení ve věcech občanskoprávních." 7. Z obsahu ústavní stížnosti jednoznačně vyplývá, že stěžovatel požaduje zrušení všech částí napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kterými bylo rozhodnuto o jeho nároku na náhradu škody. Ústavní soud proto posoudil ústavnost v tomto rozsahu. IV. Vyjádření k ústavní stížnosti a replika stěžovatele 8. Ústavní soud si vyžádal vyjádření obvodního soudu, městského soudu, Nejvyššího soudu, Nejvyššího státního zastupitelství a vedlejší účastnice. Jejich vyjádření následně zaslal stěžovateli na vědomí a poskytl mu příležitost k případné replice. 9. Obvodní soud se nevyjádřil, městský soud a Nejvyšší soud pouze odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. 10. Nejvyšší státní zástupce ve svém vyjádření ústavní stížnost stěžovatele podpořil. Podle něj byl prokázán vznik posttraumatické stresové poruchy, a to znaleckým posudkem podpořeným i výslechem znalce. Znalecký posudek přitom vycházel z dostatečných podkladů včetně zpráv psychologa, k němuž stěžovatel docházel s odstupem i několika měsíců od propuštění z vazby. Jeho nezákonné vzetí do vazby přitom bylo zapříčiněno výhradně křivým obviněním vedlejší účastnice. Odmítl proto závěr Nejvyššího soudu uvedeného v bodě 78 napadeného usnesení ohledně absence dostatečných vyjádření stěžovatele k době po propuštění z vazby. Byla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním vedlejší účastnice a vznikem nemajetkové újmy stěžovatele. Stejně tak bylo možné z provedeného dokazování vyčíslit i výši náhrady nemajetkové újmy. Nejvyšší státní zástupce taktéž navrhl zrušit napadenou část výroku usnesení Nejvyššího soudu. 11. Vedlejší účastnice s ústavní stížností nesouhlasí. Podle ní k porušení stěžovatelových práv nedošlo a Nejvyšší soud rozhodl o nároku na náhradu nemajetkové újmy správně. Má za to, že nelze dovodit příčinnou souvislost mezi jejím jednáním a následkem, tj. vzetím stěžovatele do vazby. Skutková zjištění související se vznikem nemajetkové újmy považuje za nedostatečné. Ani znalecký posudek v tomto ohledu neposkytl potřebné odpovědi. 12. Stěžovatel ve své replice odkázal též na argumentací Nejvyššího státního zastupitelství. Z dokazování podle něj vyplynula příčinná souvislost mezi jednáním vedlejší účastnice a vznikem nemajetkové újmy. Závěry o posttraumatické stresové poruše se vztahují k jeho prožívání trestního stíhání a stejně vypovídal i při výslechu na hlavním líčení. K vyjádření vedlejší stěžovatelky dodal, že její argumentace není relevantní, neboť popírá i to, že by se nějakého trestného činu dopustila. V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 13. Při přezkumu napadeného usnesení Nejvyššího soudu se Ústavní soud zaměřil na ústavní požadavky na rozhodování adhezních nároků a související ochranu základních práv poškozených v trestním řízení. Nejprve vyložil obecná východiska vyplývající z jeho ustálené judikatury (V. 1.), která pak uplatnil na nyní posuzovanou věc (V. 2.). 14. Pro posouzení ústavní stížnosti bylo podstatné mj. to, jaké požadavky mohou soudy klást na poškozené z hlediska dokazování a jak trestný čin křivého obvinění a křivé výpovědi souvisí s následky způsobenými lživě nařčené osobě nejen samotným trestním stíháním, ale i jejím vzetím do vazby. 1. Obecná východiska k rozhodování o nároku poškozených v trestním říz