IV.ÚS 1554/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1554/12 ze dne 7. 1. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelek Blaženy Hübnerové a Jitky Rajlichové, obě zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Štěpánská 17, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2012 č. j. 21 Cdo 4758/2009-210, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2008 č. j. 18 Co 367/2008-180 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. října 2007 č. j. 5 C 153/2004-133, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 jako účastníků řízení a Věry Ottomanské, Ing. Miroslava Ottomanského, Ing. Věry Laurinové, Miloslavy Četnekyové, Vladimíra Ottomanského a Evy Kindsederové jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatelky se svou včas podanou ústavní stížností domáhají s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. 2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatelky se jako dědičky ze zákona po zemřelé Marii Ježové žalobou domáhaly, vedle původně dvou dalších žalobců, určení neplatnosti závěti, kterou měla být Eva Kindsederová ustanovena dědičkou ze závěti. Obvodní soud pro Prahu 7 nejprve usnesením ze dne 2. října 2002 č. j. 22 D 640/99-110 určil, že Eva Kindsederová, nevlastní dcera zůstavitelky, není jako závětní dědička účastnicí řízení a účastníky dědického řízení jsou nadále obě stěžovatelky spolu se synovcem zemřelé Vladimírem Ottomanským a jejím bratrem Miroslavem Ottomanským. Městský soud v Praze k odvolání Evy Kindsederové a jejího syna usnesením ze dne 28. února 2003 č. j. 24 Co 26/2003-132 změnil výrok obvodního soudu tak, že Eva Kindsederová je účastnicí řízení a ve výroku o účastnících ve třetí dědické skupině ponechal usnesení obvodního soudu nedotčeno, tudíž účastníky dědického řízení byli nadále jak dědicové ze zákona, tak i závětní dědička. 3. Stěžovatelky následně podaly z podnětu Obvodního soudu pro Prahu 7 žalobu na určení neplatnosti závěti, která měla být sepsána zůstavitelkou ve prospěch Evy Kindsederové. Obvodní soud pro Prahu 7 však rozsudkem ze dne 24. dubna 2006 č. j. 5 C 153/2004-64 žalobu zamítl z důvodu, že žalobci neunesli důkazní břemeno k prokázání neplatnosti závěti. Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 10. 2006 č. j. 18 Co 374/2006-82 k odvolání stěžovatelek rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 7 poté, co připustil změnu žaloby, rozsudkem ze dne 3. 10. 2007 č. j. 5 C 153/2004-133 zamítl žalobu na určení, že žalovaná Eva Kindsederová není dědičkou po zemřelé Marii Ježové. K odvolání stěžovatelek pak Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu svým rozsudkem ze dne 22. 10. 2008 č. j. 18 Co 367/2008-180 ve věci samé potvrdil. K podanému dovolání Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. února 2012 č. j. 21 Cdo 4758/2009-210 rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2008 č. j. 18 Co 367/2008-180 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 10. 2007 č. j. 5 C 153/2004-133 zrušil pro jejich zmatečnost, neboť ve věci již bylo pravomocně rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2003 č. j. 24 Co 26/2003-132, představujícím tak překážku věci rozhodnuté, a řízení zastavil. 4. Stěžovatelky v ústavní stížnosti připouštějí, že Obvodní soud pro Prahu 7 svým usnesením ze dne 2. října 2002 č. j. 22 D 640/99-110 měl v úmyslu vyšetřit podmínky dědického práva podle § 175k odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád" nebo "o. s. ř.") a dále jednat s tím, u koho má za to, že je dědicem. I navazující usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2003 č. j. 24 Co 26/2003-132 bylo formálně rozhodnutím podle § 175k odst. 1 o. s. ř. Podle názoru stěžovatelek však citovanými usneseními nedošlo k naplnění vlastního účelu § 175k odst. 1 o. s. ř., neboť usneseními prvostupňového i odvolacího soudu nadále zůstaly účastníky dědického řízení všechny osoby, které uplatňovaly svá dědická práva, a nikdo nebyl vyloučen, ačkoliv podle přesvědčení stěžovatelek dědické právo vedlejší účastnici Evě Kindsederové nenáleží. Stěžovatelky proto dovozují, že nedošlo ke změně procesního stavu a proto tato rozhodnutí nelze považovat za rozhodnutí vydaná podle § 175k odst. 1 o. s. ř. a nenastala tak těmito rozhodnutími překážka věci rozhodnuté. Žalobu proti závětní dědičce na určení neplatnosti závěti podle § 175k odst. 2 o. s. ř. stěžovatelky navíc podaly z podnětu Obvodního soudu pro Prahu 7 a pokud by tuto žalobu nepodaly, soud by je již jako účastníky ve třetí dědické skupině nepovažoval za účastníky dědického řízení. Obvodní soud pro Prahu 7 po jejich změně žaloby, že Eva Kindsederová není dědičkou po zůstavitelce, již neprováděl žádné další dokazování a žalobu stěžovatelek rozsudkem ze dne 3. 10. 2007 č. j. 5 C 153/2004-133 zamítl. 5. Podle stěžovatelek je stěží akceptovatelné, aby Nejvyšší soud pokládal usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. října 2002 č. j. 22 D 640/99-110 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2003 č. j. 24 Co 26/2003-132 za rozhodnutí naplňující požadavky specifikované v § 175k odst. 1 o. s. ř. a na základě toho tato rozhodnutí považoval za překážku rei iudicatae podle § 159a odst. 5 o. s. ř. (resp. § 159 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000). I když se Nejvyšší soud obdobně vyslovil i v některých předchozích jeho rozhodnutích, nepovažují stěžovatelky takto formulovanou judikaturu za jednoznačnou, která by jim bránila v podání určovací žaloby podle § 80 písm. c) o. s. ř. Dle stěžovatelek tak rozhodnutím Nejvyššího soudu vznikla neřešitelná situace, jelikož účastníky dědického řízení zůstali jak dědicové ze zákona, tak i ze závěti. Stěžovatelky se proto domnívají, že se Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí neřídil zásadou právní jistoty, jejíž těžiště je třeba spatřovat i ve vztahu k aplikaci práva. Z hlediska materiálního pojetí právního státu je nutno na právní normy klást i požadavky obsahové k zajištění maximální realizace základních práv účastníků v dané věci. Stěžovatelky se tak domnívají, že Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím porušil obyčejné právo do té míry, v níž toto porušení zasáhlo do ústavně garantovaných nároků stěžovatelek. Vzhledem k těmto skutečnostem stěžovatelky v závěru ústavní stížnosti navrhují, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení. II. 5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 5 C 153/2004. 6. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelky polemizují především s právním závěrem Nejvyššího soudu, jenž shledal ve vztahu k rozhodnutím napadeným v dovolání překážku věci rozhodnuté. Jejich námitky se však zčásti upínají i k rozhodnutím obecných soudů napadených dovoláním, kterými byla zamítnuta jejich žaloba na určení, že žalovaná Eva Kindsederová není dědičkou po zemřelé Marii Ježové. V tomto ohledu Ústavní soud dodává, že právní závěr těchto stěžovatelkami v ústavní stížnosti napadených rozhodnutí je shodný s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla založena překážka rei iudicatae. Stěžovatelky se tedy podáním ústavní stížnosti domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jeho právního názoru. K tomu Ústavní soud opakuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a proto není v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(. 7. Ústavní soud dále uvádí, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Není tak zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva" a může tak činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Je tomu tak v důsledku svévole (např. nerespektováním ko