IV.ÚS 1555/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1555/18 ze dne 11. 12. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti STROJTEX Energy, s. r. o., sídlem Bělehradská 858/23, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Fabianem, advokátem, sídlem Marešova 304/12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2018 č. j. 29 ICdo 9/2016-986, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2015 č. j. 104 VSPH 173/2015-919 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. listopadu 2014 č. j. 59 ICm 1658/2013-863, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Ing. Davida Jánošíka, sídlem Gočárova třída 1105/36, Hradec Králové, insolvenčního správce dlužníka STROJTEX, a. s., sídlem 17. listopadu 237, Pardubice - Zelené Předměstí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 ve spojení čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v případě rozsudků Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") i vlastnické právo podle čl. 11 Listiny. 2. Napadeným rozsudkem krajského soudu bylo k žalobě vedlejšího účastníka určeno, že kupní smlouvy č. STX - 010/001/11 ze dne 22. 7. 2011, STX - 010/002/11 ze dne 22. 7. 2011, STX - 010/003/11 ze dne 22. 7. 2011, STX - 01/2012 ze dne 20. 2. 2012, STX - 002/001/12 ze dne 21. 3. 2012 a STX - 003/001/12 ze dne 3. 4. 2012, uzavřené mezi dlužníkem (jako prodávajícím) a stěžovatelkou (jako kupující), jsou neúčinnými právními úkony (výrok I), dále pak jím bylo rozhodnuto, že stěžovatelka (jako žalovaná) je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 40 364,37 Kč (výrok II) a také že je povinna zaplatit České republice jednak náhradu nákladů řízení, které platil stát na svědečném a znalečném (výrok III), jednak soudní poplatek ve výši 2 000 Kč (výrok IV). Uvedený soud dospěl k závěru, že byly naplněny podmínky neúčinnosti těchto právních úkonů podle § 240 a 242 insolvenčního zákona, přičemž odmítl stěžovatelčino tvrzení, že smluvní strany dodržely postup stanovený v § 196a obchodního zákoníku. 3. K odvolání stěžovatelky vrchní soud rozsudek krajského soudu v části výroku I, která se týkala kupních smluv ze dne 22. 7. 2011 (č. STX - 010/001/11, 010/002/11 a 010/003/11), změnil tak, že se žaloba zamítá z důvodu absolutní neplatnosti těchto právních úkonů, ve zbývající části výroku I rozsudek krajského soudu potvrdil, ve výroku II a III jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna nahradit České republice náklady řízení ve výši jedné poloviny, a ve výroku IV jej změnil tak, že stěžovatelce se ukládá povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 1 000 Kč; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vrchní soud shledal, že v případě nedodržení postupu podle § 196a obchodního zákoníku, jako tomu bylo v dané věci, kdy ke zpracování znaleckého posudku došlo ex post a sjednaná cena byla nižší než cena obvyklá, jsou výše uvedené smlouvy podle § 39 občanského zákoníku neplatné. V případě ostatních smluv se vrchní soud ztotožnil s názorem krajského soudu, že jde o neúčinné právní úkony podle § 240 insolvenčního zákona. 4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že (dovolání) nesměřuje proti usnesení ve smyslu § 238a o. s. ř. a že není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. II. Stěžovatelčina argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že se vrchní soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, dle něhož byla-li ve smlouvě o převodu majetku podléhajícímu ustanovení § 196a odst. 3 obchodního zákoníku sjednána tržní cena (tedy cena v daném místě a čase obvyklá), popř. cena pro společnost výhodnější, není tato smlouva neplatná jen proto, že nebyla stanovena datem podpisu a na základě sdělení znalce jmenovaného soudem. Současně se odmítla ztotožnit se závěrem vrchního soudu, že movité věci, které byly předmětem uvedených smluv, byly převedeny za podstatně nižší hodnotu, než byla cena obvyklá. Jestliže vrchní soud vycházel z posudku Ing. Šefrny, pak tento znalec dle stěžovatelky pracoval s nesprávným koeficientem prodejnosti, v důsledku čehož stanovil nereálnou cenu. Navíc byl tento posudek zpracován tři roky po uzavření smluv, a tudíž jeho schopnost stanovit cenu v daném čase nebyla možná. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017 sp. zn. 29 Cdo 3600/2016 stěžovatelka uvedla, že cena byla sjednána dostatečně vhodným způsobem dle znaleckého posudku vypracovaného znalcem, a dané smlouvy tak nemohou být neplatné. 6. Stěžovatelka vyjádřila nesouhlas i se závěrem vrchního soudu, že by v případě ostatních smluv šlo o právní úkony bez přiměřeného protiplnění (§ 240 odst. 1 insolvenčního zákona), přičemž má za to, že uvedený soud nesprávně řešil právní otázku splnění podmínek podle § 196a odst. 3 obchodního zákoníku. K tomu uvedla, že jako podklad pro kupní cenu akceptovala znalecký posudek soudního znalce Erbena, který zajistil prodávající (dlužník), přičemž ona na výběr tohoto soudního znalce neměla žádný vliv. A jestliže vrchní soud uvedl, že nešlo o tržní cenu, pak tento svůj závěr blíže nespecifikoval, a ani jí a hlavně tomuto znalci nedal možnost daný odborný odhad obhájit. Po smluvních stranách, které nemají odborné znalosti, nelze požadovat, aby kontrolovaly, zda znalecký posudek byl vypracován v souladu s tržními aspekty. Vzhledem k tomu, že stanovenou kupní cenu pouze akceptovala, a také uhradila, splnila všechny zákonné požadavky, přičemž nic po právní stránce nezanedbala, a tudíž uvedené kupní smlouvy nelze považovat za úkony bez přiměřeného protiplnění. 7. Nad rámec toho stěžovatelka (znovu) upozornila, že rozdílný výsledek posudků znalců Erbena a Šefrny byl způsoben použitím rozdílných koeficientů prodejnosti a že se vrchní soud s tím nedokázal vypořádat, neboť pouze uvedl, že kromě znaleckého posudku znalce Erbena byly vypracovány dva znalecké posudky Ing. Šefrny a Pitra, které stanovují odlišné ceny. Nezabýval se tím, proč jsou rozdílné a bez bližšího rozboru označil posudek Ing. Šefrny za správný a bezvadný. Přitom vrchní soud sám uvedl, že znalec Pitro cenu nadhodnotil, takže závěry tohoto soudního znalce správnost posudku Ing. Šefrny nepodporují. V souvislosti s tím stěžovatelka s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017 sp. zn. 25 Cdo 3823/2017 vytkla obecným soudům, že pokud měly pochybnosti o znaleckém posudku znalce Erbena, měly ho vyslechnout, což neučinily, a nedaly jí tak možnost objasnit soudu, že jeho závěry jsou správné. Tím stěžovatelka měla být omezena na právu na spravedlivý proces, jak má plynout z nálezu ze dne 6. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 4160/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). 8. Nejvyšší soud pak dle stěžovatelky pochybil, když její dovolání odmítl pro vady, ač žádné vady neobsahovalo. Uvedl-li jako vadu, že dovolání nesměřuje proti usnesení ve smyslu § 238a o. s. ř., pak žádné takové usnesení dovoláním nenapadla, a tudíž je dané rozhodnutí zmatečné "pro nepřezkoumatelnost". Uvedl-li Nejvyšší soud jako další vadu dovolání jeho nepřípustnost podle § 237 o. s. ř., v článku II dovolání jasně označila ustanovení § 196a odst. 3 obchodního zákoníku a odůvodnila, proč by tato vyřešená právní otázka měla být rozhodnuta jinak a jak by měla být rozhodnuta, čímž prý dostatečně naplnila přípustnost dovolání. Není tedy pravda, že by neotevřela žádnou otázku hmotného či procesního práva. Rozebral-li Nejvyšší soud v krátkosti její námitky ohledně aplikace § 240 a 242 insolvenčního zákona, učinil tak nadbytečně, neboť jestliže dovolání odmítl, nemusel rozebírat její úvahy, naopak pokud by je neodmítl, musel by je rozebrat hlouběji a vyjádřit se k celému jejímu podání. Postupem Nejvyššího soudu, jak má plynout z nálezů Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 (N 198/79 SbNU 251), ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527) a ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 56/15, mělo dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů říz