IV.ÚS 1558/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1558/18 ze dne 29. 1. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Mgr. Ivo Šotka, advokáta se sídlem Ostružnická 6, Olomouc, odděleného insolvenčního správce obchodní korporace KRÁLOVOPOLSKÁ RIA, a. s. IČ: 64506347, se sídlem Okružní 875/19a, Brno, t. č. v insolvenčním řízení, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. března 2018 č. j. KSBR 30 INS 14437/2017-B-152, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a za účasti insolvenčního správce Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s., IČ: 294 14 873 se sídlem Praha 4 - Nusle, Hvězdova 1716/2b, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatel (dále rovněž "oddělený insolvenční správce") napadá v záhlaví usnesení označené rozhodnutí, které podle jeho názoru porušilo jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dále jen "Úmluva"), práva účastníka řízení (čl. 37 Listiny), principy uplatňování státní moci (čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy. II. Z obsahu ústavní stížnosti, z obsahu napadeného rozhodnutí a z veřejně dostupného obchodního rejstříku (viz https://or.justice.cz/ias/ui/rejstrik) se zjišťuje: Před Krajským soudem v Brně (dále jen "insolvenční soud") probíhá pod sp. zn. KSBR 30 INS 14437/2017 insolvenční řízení ve věci dlužnice obchodní korporace KRÁLOVOPOLSKÁ RIA, a. s. Insolvenční řízení bylo zahájeno na základě vyhlášky Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 30 INS 14437/2017-A-2 ze dne 30. 6. 2017. Usnesením insolvenčního soudu č. j. KSBR 30 INS 14437/2017-A-32 ze dne 1. 8. 2017 bylo rozhodnuto o úpadku dlužnice. Usnesením insolvenčního soudu ze dne 27. 7. 2018 č. j. KSBR 30 INS 14437/2017-B-330 bylo rozhodnuto o zamítnutí reorganizačního plánu a byl prohlášen konkurs na majetek dlužnice. Usnesením insolvenčního soudu č. j. KSBR 30 INS 14437/2017-B-109 ze dne 6. 12. 2017 byla Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s., IČ: 294 14 873, Praha 4 - Nusle, Hvězdova 1716/2b, ustanovena insolvenčním správcem, a Mgr. Ivo Šotek byl ustanoven odděleným insolvenčním správcem. Insolvenční soud v řízení o vymezení působnosti odděleného insolvenčního správce rozhodl usnesením ze dne 7. 3. 2018 č. j. KSBR 30 INS 14437/2017-B-152 tak, že "oddělený insolvenční správce Mgr. Ivo Šotek je oprávněn k přezkumu pohledávek, které před svým odvoláním popřel a k vedení s tím souvisejících incidenčních sporů". V odůvodnění posledně uvedeného usnesení insolvenční soud konstatoval, že oddělený insolvenční správce byl ustanoven postupem podle ustanovení § 34 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"). Protože v dřívějším rozhodnutí soud přesně nevymezil působnost odděleného insolvenčního správce a v průběhu insolvenčního řízení mezi odděleným insolvenčním správcem a insolvenčním správcem Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s. vznikaly nejasnosti o rozsahu působnosti odděleného insolvenčního správce, rozhodl insolvenční soud nově o vymezení působnosti odděleného insolvenčního správce tak, jak bylo výše uvedeno. V odůvodnění insolvenční soud konstatoval, že na podjatost odděleného insolvenčního správce vůči ní upozornila soud podáním ze dne 27. 2. 2018 věřitelka Sev.en EC, a. s. Proti posledně uvedenému usnesení insolvenčního soudu ze dne 7. 3. 2018 je namířena ústavní stížnost. III. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně uvádí, že na schůzi věřitelů, konané dne 1. 12. 2017, byl odvolán ze své funkce insolvenčního správce dlužnice KRÁLOVOPOLSKÁ RIA, a. s. Insolvenční soud prý na základě souhlasu stěžovatele vydal dne 1. 12. 2017 usnesení (zveřejněné v Insolvenčním rejstříku v oddíle B pod č. 101), kde již jednoznačně vymezil pravomoc insolvenčních správců; ve vztahu ke stěžovateli ji vymezil tak, že "soud ustanovuje odvolaného insolvenčního správce Mgr. Ivo Šotka odděleným insolvenčním správcem k přezkumu pohledávek, které před svým odvoláním popřel a k vedení s tím souvisejících incidenčních sporů". Stěžovatel tvrdí, že insolvenční soud napadeným usnesením prý změnil vymezení působnosti stěžovatele. Tím podle názoru stěžovatele insolvenční soud na sebe atrahoval pravomoc, která mu nepřísluší, čímž údajně porušil čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Insolvenční soud prý rozhodl na základě podání veřitelky Sev.en EC a. s. ze dne 27. 2. 2018, aniž by stěžovateli poskytl možnost se k takovému návrhu vyjádřit, čímž insolvenční soud údajně porušil práva stěžovatele jako účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Protože podle názoru stěžovatele insolvenční soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil, neprovedl ve věci dokazování a při svém rozhodování vycházel pouze z podání jednoho z věřitelů, učinil prý své rozhodnutí nepřezkoumatelným, založil libovůli v rozhodování a v konečném důsledku porušil jeho právo na spravedlivý proces. I když z napadeného usnesení vyplývá, že insolvenční soud vydal toto usnesení v rámci své dohlédací činnosti a není tedy možné podat proti němu odvolání, stěžovatel s tímto názorem nesouhlasil a odvolání proti němu přesto podal k Vrchnímu soudu v Praze. Napadené usnesení považuje stěžovatel za vybočující z ustanovení § 34 odst. 3 insolvenčního zákona, neboť jeho pravomoc, jako odděleného insolvenční správce, byla již vymezena v usnesení přijatém na schůzi věřitelů dne 1. 12. 2017. Její další vymezení, resp. zúžení není ani v zájmu věřitelů, ani v zájmu dlužníka a je v souvislosti s platnou právní úpravou (ustanovení § 34 odst. 3 insolvenčního zákona) excesivním vybočením ze zákonných pravomocí insolvenčního soudu. Stěžovatel tvrdí, že před vydáním napadeného usnesení nebyla ostatním účastníkům insolvenčního řízení dána možnost se k podání věřitelky Sev.en EC a. s. vyjádřit, což považuje stěžovatel též za porušení svých procesních práv, konkrétně práva na rovnost účastníků řízení. IV. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná, byla podána oprávněnou osobou a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud zaslal projednávanou ústavní stížnost k vyjádření účastníku řízení. Krajský soud ve svém vyjádření však v podstatě jen zopakoval důvody, uvedené v odůvodnění napadeného usnesení, které pro předmětnou věc nepřinesly žádné nové zásadní skutečnosti. Z tohoto důvodu nezasílal Ústavní soud toto vyjádření stěžovateli k replice. V. Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele směřující proti napadenému rozhodnutí a vzhledem k tomu, že mohl zkoumat pouze namítanou protiústavnost, dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat toliko za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Již z těchto důvodů by bylo možno ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítnout. Nad rámec řečeného lze ještě konkrétně dodat: Argumentace stěžovatele, směřující proti jím napadenému usnesení krajského soudu, je založena na třech úrovních: - stěžovatel namítá především porušení svých procesních práv tím, že neměl možnost vyjádřit se k podání věřitelky, které podle jeho názoru bylo důvodem pro nové vymezení jeho pravomocí jako odděleného insolvenčního správce; - další námitka stěžovatele odkazuje na údajné překročení pravomoci insolvenčního soudu v oblasti dohlédací činnosti (§ 10 a § 11 insolvenčního zákona) a tím i extrémní vybočení z rámce daného ustanovením § 34 odst. 3 insolvenčního zákona; - nakonec stěžovatel argumentuje údajným porušením procesních práv o