IV.ÚS 156/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 156/05 ze dne 28. 7. 2009 N 167/54 SbNU 139 K náhradě za nucené omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny ve věcech regulace nájemného   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného - ze dne 28. července 2009 sp. zn. IV. ÚS 156/05 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů PhDr. J. R. a PhDr. H. M. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 8. 2004 č. j. 24 C 67/2003-40 zamítajícímu žalobu stěžovatelů ohledně náhrady škody vzniklé jim v důsledku tzv. regulace nájemného, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2004 č. j. 14 Co 328/2004-63 převážně potvrzujícímu rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007 č. j. 25 Cdo 1124/2005-81, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků. Výrok I. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 8. 2004 č. j. 24 C 67/2003-40, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2004 č. j. 14 Co 328/2004-63, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007 č. j. 25 Cdo 1124/2005-81 se zrušují. II. Návrh stěžovatelů na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem se zamítá. Odůvodnění I. Vymezení věci ústavní stížnosti Ústavní stížností podanou Ústavnímu soudu dne 18. 3. 2005 se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 8. 2004 č. j. 24 C 67/2003-40 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2004 č. j. 14 Co 328/2004-63. V souladu s ustanovením § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o Ústavním soudu") rovněž navrhovali, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "OZ") a zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (notářský řád). Ustanovení § 442 odst. 1 OZ bylo podle stěžovatelů protiústavní, neboť v jejich očích zmenšovalo rozsah náhrady škody pouze na škodu skutečnou. Protiústavnost zákona č. 82/1998 Sb. pak spatřovali v tom, že i tento zákon nerovným způsobem zužuje odpovědnost státu za škodu. Souběžně s touto ústavní stížností podali stěžovatelé k Nejvyššímu soudu dovolání, jímž napadli výše citované rozhodnutí městského soudu. Poté, co Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů zamítl rozsudkem z 31. 1. 2007 č. j. 25 Cdo 1124/05-81, rozšířili stěžovatelé svoji ústavní stížnost sp. zn. IV. ÚS 156/05 podáním, jímž žádali zrušení i citovaného rozsudku Nejvyššího soudu. Souběžně s podáním rozšiřujícím ústavní stížnost sp. zn. IV. ÚS 156/05 podali stěžovatelé z důvodu opatrnosti i novou ústavní stížnost evidovanou pod sp. zn. II. ÚS 1118/07, jíž napadají všechna výše citovaná rozhodnutí. Plénum Ústavního soudu rozhodlo svým usnesením sp. zn. IV. ÚS 156/05 ze dne 12. 6. 2007 tak, že ústavní stížnost sp. zn. IV. ÚS 156/05 a ústavní stížnost sp. zn. II. ÚS 1118/07 se spojují a budou nadále vedeny pod spisovou značkou IV. ÚS 156/05. Citovanými rozhodnutími obecných soudů měla být podle názoru stěžovatelů porušena jejich základní subjektivní práva (svobody), jež jsou jim garantována čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (zejména jejím článkem 6 a článkem 13) a k ní připojenými dodatkovými protokoly. II. Rekapitulace věci v řízení před obecnými soudy Z předložených podání, z příloh k nim připojených a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 24 C 67/2003 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 8. 2004 č. j. 24 C 67/2003-40 zamítl žalobu proti státu na placení částky 3 520 Kč měsíčně s tím, že poskytnutím plnění jednomu z žalobců zanikne nárok v poskytnuté výši i druhému z žalobců (nyní stěžovatelů). Obvodní soud dále zamítl žalobu na určení, že Českou republikou byl porušen článek 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak jednak o uplatněném nároku na náhradu škody způsobené stěžovatelům nesprávným úředním postupem orgánů státu představující rozdíl mezi tzv. regulovaným a neregulovaným nájemným z bytu, který jako pronajímatelé a vlastníci domu pronajímají, a jednak o žalobě na určení, že Česká republika porušila článek 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Návrh požadující satisfakci ve výši 1 miliónu Kč za omezení vlastnického práva byl již předtím soudem prvního stupně vyloučen k samostatnému projednání podle ustanovení § 112 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Podle závěru soudu stěžovatelům nemohla být způsobena škoda nesprávným úředním postupem státních orgánů, jejž stěžovatelé spatřují v nečinnosti vlády v úpravě nájemních vztahů k bytům a v tom, že Česká republika na nájemné stanovila cenové moratorium nařízením vlády č. 567/2002 Sb., kterým se stanoví cenové moratorium nájemného z bytů, jež bylo posléze zrušeno Ústavním soudem, a zrušeny byly rovněž výměry Ministerstva financí o maximálním nájemném. Jestliže vláda předložila návrh příslušného zákona Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, avšak zákon přijat nebyl, nelze uvažovat o nečinnosti exekutivy. Protože činnost Parlamentu při přijímání zákonů není úředním postupem, nevztahuje se podle soudu prvního stupně na tuto činnost odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Uplatněná škoda je podle obvodního soudu zcela v hypotetické rovině a požadavek na placení formou renty neodpovídá ani ustanovení § 154 odst. 2 o. s. ř. Pro vyhovění určovací žalobě obvodní soud neshledal podmínky podle § 80 písm. c) o. s. ř. (nedostatek naléhavého právního zájmu). K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 12. 2004 č. j. 14 Co 328/2004-63 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o žalobě na plnění potvrdil, ve výroku o žalobě na určení jej zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil; ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel z čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dovodil, že pravomoc ke zjištění porušení Úmluvy či dodatkových protokolů státem ve vztahu k jeho občanovi je dána nikoliv českým soudům, ale Evropskému soudu pro lidská práva. Proto z důvodu neodstranitelného nedostatku jedné z podmínek řízení rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku zrušil a řízení podle ustanovení § 221 odst. 2 písm. c) o. s. ř. zastavil. Odvolací soud po analýze rozhodovací činnosti Ústavního soudu ve věcech regulace nájemného a s poukazem na ustanovení § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu dovodil, že za dobu účinnosti tzv. regulačního předpisu (nařízení vlády č. 567/2002 Sb.), tj. do 19. 3. 2003, nemůže být nárok na náhradu škody důvodný. V následném období, tedy po zrušení citovaného nařízení vlády Ústavním soudem, závisí nárok na náhradu tvrzené škody, která má spočívat v rozdílu mezi tzv. regulovaným a neregulovaným nájemným, na posouzení, zda jednání státu prostřednictvím Parlamentu České republiky, který nepřijal zákon předvídaný v ustanovení § 696 OZ, je nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. S poukazem na návrhy zákona o nájemném odvolací soud uzavřel, že nepřijetí zákona v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky nemůže být nesprávným úředním postupem, neboť i možnost absence konsensu politických stran zastoupených v Parlamentu České republiky je výrazem principu zastupitelské demokracie. Uplatněný nárok nelze posuzovat ani podle ustanovení § 420 OZ, neboť vztah mezi občanem a státem ve státoprávní rovině výkonu zákonodárné moci státu není vztahem občanskoprávním. Odvolací soud rovněž poukázal na nález Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. [nález sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 ze dne 21. 6. 2000 (N 93/18 SbNU 287), v němž Ústavní soud vyslovil názor, že cenová regulace nebrání nikomu podnikat. Dovolání stěžovatelů bylo Nejvyšším soudem zamítnuto, o náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto v neprospěch stěžovatelů. Stěžovatelé v dovolání především namítali nesprávné právní posouzení věci a vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uváděli, že bylo porušeno jejich právo užívat pokojně svůj majetek, že o nároku na spravedlivé zadostiučinění měl rozhodnout obecný soud v České republice, že ustanovení § 442 odst. 1 OZ je protiústavní, neboť zmenšuje rozsah náhrady škody jen na škodu skutečnou, protiústavní je i zákon č. 82/1998 Sb., neboť zužuje odpovědnost státu za škodu. Navrhli, a