IV.ÚS 156/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 156/06 ze dne 20. 10. 2008 K poučovací povinnosti obecných soudů u žalob pronajímatelů bytů ve věci dlužného nájemného, podaných dle zákona č. 82/1998 Sb., proti státu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 20. října 2008 sp. zn. IV. ÚS 156/06 ve věci ústavní stížnosti Ing. arch. P. H. proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1309/2006-73 ze dne 22. dubna 2008, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 30/2006-57 ze dne 2. března 2006 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 24 C 148/2005-38 ze dne 10. listopadu 2005, kterými bylo rozhodnuto ve věci stěžovatelovy žaloby na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem státu ve výši rozdílu mezi tržním nájemným a skutečně hrazeným regulovaným nájemným ve stěžovatelem pronajímaných bytech. Výrok Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1309/2006-73 ze dne 22. dubna 2008, rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 30/2006-57 ze dne 2. března 2006 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 24 C 148/2005-38 ze dne 10. listopadu 2005 se zrušují. Odůvodnění I. Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel s odkazem na porušení svých základních práv vyplývajících z čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Z předložené ústavní stížnosti, připojených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 24 C 148/2005 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jako pronajímatel sedmi nájemních bytů s regulovaným nájemným podal na Českou republiku zastoupenou Ministerstvem financí (dále též jen "žalovaná") žalobu, kterou se domáhal podle zákona č. 82/1998, Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu") zaplacení náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem státu ve výši rozdílu mezi ekonomickým nájemným (stanoveným znaleckým posudkem) a nájemci skutečně hrazeným regulovaným nájemným ve stěžovatelem pronajímaných sedmi bytech za období od 1. ledna 2002 do 19. března 2003. O žalobě stěžovatele rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 24 C 148/2005-38 ze dne 10. listopadu 2005 tak, že žalobu zamítl a uložil stěžovateli uhradit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 43 270 Kč. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 20 Co 30/2006-57 ze dne 2. března 2006 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 25 Cdo 1309/2006-73 ze dne 22. dubna 2008 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stěžovatel vyjadřuje v ústavní stížnosti přesvědčení, že soud nesprávně posoudil otázku týkající se odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Nesprávný úřední postup státu spatřuje stěžovatel v opakovaném vydávání protiústavních podzákonných norem k regulaci nájemného z bytů v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v absenci účinných kroků směřujících k ústavně konformní právní úpravě nájemného z bytů k datu 1. února 2002 a poté. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje též na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.). Stěžovatel dále uvádí, že v případě, kdy zákonodárná moc neúměrně prodlužovala nastalý protiústavní stav, bylo povinností soudní moci uplatnit svou pravomoc a poskytnout ochranu právům stěžovatele. Této ochrany se však stěžovateli nedostalo, a proto se stěžovatel, též s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/03 ze dne 19. 3. 2003 (N 41/29 SbNU 371; 84/2003 Sb.), domáhá ochrany svých ústavně zaručených práv v řízení před Ústavním soudem. II. Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků řízení. Podle vyjádření Nejvyššího soudu žádná z otázek, které stěžovatel v dovolání vznesl, nemá charakter zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Dovolání stěžovatele tak směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že jeho rozhodnutím nebyla ústavní práva stěžovatele porušena, a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k argumentaci stěžovatele odkázal na odůvodnění svého v záhlaví citovaného rozhodnutí. Dále uvedl, že je nepochybné, že samotným zrušením protiústavních podzákonných předpisů upravujících regulaci nájemného nebyl odstraněn protiústavní stav, spočívající v konzervaci nájemného z bytu na pro pronajímatele ekonomicky nepřijatelnou úroveň. Stát však není podle názoru Městského soudu v Praze ve věci saturování újmy stěžovatele v důsledku tohoto stavu vzniklé pasivně legitimován. Městský soud v Praze s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu uvádí, že stěžovatel se může domáhat za rozhodnou dobu vyššího nájemného v rámci vztahu pronajímatele a nájemce. Městský soud v Praze má za to, že jeho rozhodnutím jako soudu odvolacího nebylo porušeno žádné ustanovení Ústavy ani Listiny, a navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, popřípadě zcela zamítnuta. Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření odkázal na závěry uvedené ve svém v záhlaví citovaném rozhodnutí a dále se plně ztotožnil se závěry Nejvyššího soudu vyjádřenými v jeho v záhlaví citovaném rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 1 zdůraznil, že žalobě stěžovatele nebylo vyhověno především proto, že nepřijetí zákona Parlamentem České republiky nezakládá nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle zákona o odpovědnosti za škodu. Nárok stěžovatele pak nebylo možno posoudit ani podle obecného ustanovení § 420 občanského zákoníku, neboť vztah mezi občanem a státem ve státoprávní rovině výkonozákonodárné moci není občanskoprávním vztahem podle § 1 odst. 2 občanského zákoníku. Ústavní soud rozhodoval v souladu s § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť nebylo nutné k dalšímu objasnění věci a účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas. III. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, vyjádření Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 a spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 22 C 176/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 20/05 dne 28. února 2006 (viz výše) konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3 a 4 a čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zamítl návrh na zrušení § 696 odst. 1 občanského zákoníku a odmítl návrh na zrušení § 685 až 695, § 696 odst. 2 a § 697 až 716 občanského zákoníku. V odůvodnění citovaného nálezu mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše zmíněným. Konkrétní rozhodovací postup Ústavní soud nenabídl (aby nenahrazoval poslání soudů obecných), avšak připomněl, že je nutno se vyvarovat libovůle, rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe. K obdobnému právnímu názoru Ústavní soud dospěl i v nálezu sp. zn. IV. ÚS 611/05 ze dne 8. února 2006 (N 34/40 SbNU 281) a dále také v nálezech sp. zn. I. ÚS 717/05 ze dne 21. března 2006 (N 64/40 SbNU 635), sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. dubna 2006 (N 80/41 SbNU 59), sp. zn. IV. ÚS 111/06 ze dne 16. května 2006 (N 102/41 SbNU 303), sp. zn. II. ÚS 93/05 ze dne 8. června 2006 (N 118/41 SbNU 475), sp. zn. I. ÚS 47/05 ze dne 13. července 2006 (N 137/42 SbNU 109) a dalších. V nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. dubna 2006 (N 80/41 SbNU 59) pak Ústavní soud nadto dodal, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. Má-li tato podmínka mít rozumný smysl, nu