IV.ÚS 1562/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1562/24 ze dne 1. 10. 2025 Zdrženlivost Ústavního soudu při přezkumu tvrzeného porušení práva na účinné vyšetřování   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelky V. B., zastoupené Mgr. Igorem Penkou, advokátem, sídlem náměstí Svobody 702/9, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2024 č. j. 8 Tdo 1045/2023-577, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Robertem Scigielem, advokátem, sídlem Ptašínského 311/8, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Podstata věci 1. V tomto nálezu se Ústavní soud opětovně zabývá právem poškozených na účinné vyšetřování. Ústavní soud při rozhodování o ústavní stížnosti poškozeného napadající rozhodnutí o zproštění obžaloby nemá přezkoumávat každé tvrzené pochybení orgánů činných v trestním řízení, pokud jde svou povahou o izolované chyby či ojedinělá opomenutí v řízení jinak vedeném s náležitou péčí. Ústavní soud se místo toho musí zaměřit na otázku, zda snad v řízení nedošlo k tak závažným nedostatkům, které by mohly ohrozit základní cíle vyšetřování závažné trestné činnosti, tj. zjistit rozhodné okolnosti tvrzeného trestného činu. II. Popis věci a jejího procesního vývoje 2. Nynější případ má původ v incidentu, k němuž došlo odpoledne 10. září 2020. Tehdy se v B. potkaly stěžovatelka s vedlejší účastnicí (dále jen "obviněná") a jejím malým synem. Jejich setkání vyústilo v potyčku a vážná zranění stěžovatelky. 3. V obecné rovině je nesporné, že v onen zářijový den vyrazila tehdy devětadvacetiletá obviněná na procházku se svým rok a půl starým synem v kočárku. Nejprve byli na dětském hřišti, poté vešli do ulice X. Syn jel v ten moment na odrážedle a přiblížil se k zaparkovanému černému vozidlu značky Mercedes. Krátce nato vyběhla z domu osmašedesátiletá stěžovatelka, která se dostala do slovní rozepře s obviněnou a vyzvala ji, aby se synem okamžitě odešli od jejího auta a aby syn do vozu nenarážel. Po kratším konfliktu (o jehož přesné podobě panují nejasnosti) obviněná do stěžovatelky strčila, ta spadla a utrpěla vážná zranění (zlomeniny představující vážnou poruchu zdraví vyžadující hospitalizaci a operace, provázenou dlouhodobými bolestmi a narušením hybnosti v oblasti levého lokte a levé kyčle, a tedy významné omezení v pohybu a sebeobsluze). Obviněná poté zazvonila na sousedku, aby přivolala rychlou záchrannou službu (sama dle své výpovědi nemohla pomoc zavolat, protože měla vybitý telefon). Krátce nato se objevil manžel stěžovatelky a stěžovatelka na něj zakřičela, ať obviněnou nenechá odejít, že ji shodila, manželovi se však nepodařilo ji zastavit. Obviněná v panice nechala na místě kočárek s osobními věcmi. 4. V detailech se nicméně verze stěžovatelky a obviněné podstatně lišily. Stěžovatelka uváděla, že se daného dne dívala z okna, viděla obviněnou se synem, který na silnici na odrážedle narážel do levé zadní části jejího zaparkovaného vozu. Vyšla proto před dům a slušně vyzvala obviněnou, aby se synem opustili prostor jejího auta, obviněná to ale odmítla s tím, že si "má dát auto do garáže a nepřekážet na silnici". Stěžovatelka proto šla k autu a výzvu zopakovala, obviněná jí opět nevyhověla a začala mluvit ke svému dítěti, "že paní je zlá, nemá ráda děti a má radši auto". Stěžovatelka poté zdůraznila, že je soudkyně, "je jí znám etický kodex" a poté opět obviněnou slušně vyzvala, aby se synem odešli. Obviněná však stála na svém, odmítala odejít, proto stěžovatelka sdělila, že si dojde pro klíče a přeparkuje své auto. Když se začala otáčet ke svému domu, obviněná ji s vulgárními slovy oběma rukama strčila. Stěžovatelka spadla, po pádu nebyla schopna pohybu a se zraněními zůstala ležet na silnici. Stěžovatelka trvala na tom, že se dítěte nikdy nedotkla, tím méně že by ho shodila z odrážedla. 5. Obviněná naproti tomu od počátku trvala na tom, že chránila své dítě proti útokům stěžovatelky. Odmítla, že by její syn do stěžovatelčina auta narážel, pouze na něj šáhl rukou, stěžovatelka vyběhla ze dveří domu a agresivně na ně křičela, ať "vypadnou". Obviněné se to dotklo, řekla stěžovatelce, že komunikace je veřejná. Když stěžovatelka sešla ze schodů domu, syn se schoval za obviněnou. Její syn na odrážedle popojel k autu, stěžovatelka ho chytila za pravou ruku a stáhla z odrážedla na zem. Syn křičel, obviněná mu pomohla zpátky na odrážedlo a postavila jej za sebe a ten se za ní schovával, protože měl velký strach. Obviněná stěžovatelce řekla, co si to dovoluje, stěžovatelka udělala dva kroky kolem ní směrem k synovi a natahovala se k němu způsobem podobným tomu, jako při předchozím stažení syna z odrážedla. Proto ji obviněná oběma rukama odstrčila, bála se totiž, že stěžovatelka syna shodí z odrážedla znovu. Pád stěžovatelky neviděla, protože se hned otočila k synovi, pak viděla stěžovatelku až na zemi. Nechtěla ji nechat ležet na silnici, chtěla stěžovatelce pomoci, proto jednak přes sousedku přivolala záchrannou službu, jednak stěžovatelku odvlekla k brance domu. Následně se věnovala dítěti. Když se znovu otočila ke stěžovatelce, všimla si, že ta se nějakým způsobem vrátila zpátky na silnici a tam si lehla. To byl pro ni signál, že stěžovatelka "není normální". Stěžovatelka poté začala křičet na svého manžela, ať vezme dítě. Manžel skutečně vyrval obviněné kočárek z rukou, proto z něj vytáhla dítě a z místa utekla, protože se začala bát o sebe a hlavně o syna. 6. Skutkové verze stěžovatelky a obviněné se tedy od počátku lišily ve dvou klíčových věcech. Zaprvé v tom, jakým způsobem stěžovatelka s obviněnou komunikovala (zda klidně a kultivovaně, což tvrdí stěžovatelka, nebo vulgárně, což tvrdí obviněná). Zadruhé, což je pro nynější věc klíčové, zda stěžovatelka fyzicky zaútočila na syna obviněné (stáhla jej z odrážedla). Samotný incident neviděl nikdo jiný (kromě rok a půl starého dítěte). 7. Obžaloba podaná Městským státním zastupitelstvím v Brně dne 29. 6. 2021 nepochybovala o násilí, kterého se stěžovatelka dopustila na dítěti. Vymezila skutek tak, že obviněná: "dne 10. 9. 2020 v době kolem 17:00 hodin v B. na ulici X, na silnici před rodinným domem č. X, po předchozí slovní rozepři ohledně chování nezletilého syna [...], a jeho fyzickém napadení ze strany [stěžovatelky] (řešeno samostatně pod č. j. KRPB - 179179/PŘ-2020-060211), fyzicky napadla [stěžovatelku], tím způsobem, že ji oběma rukama odstrčila tak silně, že ztratila stabilitu a upadla na zem, a tímto svým jednáním [stěžovatelce] způsobila [následuje výčet způsobených zranění], čímž jinému úmyslně ublížila na zdraví a uvedeným činem způsobila těžkou újmu na zdraví, na místě veřejnosti přístupném se dopustila výtržnosti tím, že napadla jiného, čímž spáchala zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 trestního zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku." 8. Trestní soudy o obžalobě rozhodovaly opakovaně, ve věci padlo celkem sedm soudních rozhodnutí (jeden zprošťující rozsudek nalézacího soudu, dva odsuzující rozsudky nalézacího soudu, dva rušící rozsudky odvolacího soudu, jeden rušící a současně odsuzující rozsudek odvolacího soudu a konečně nyní napadený zprošťující rozsudek Nejvyššího soudu). II. A. První (zprošťující) rozsudek nalézacího soudu a první rušící rozhodnutí odvolacího soudu 9. Městský soud v Brně prvním rozsudkem (9. 9. 2021) obviněnou obžaloby zprostil. Zdůraznil, že incidentu nebyl nikdo přítomen, soud tak čelí tvrzení stěžovatelky proti tvrzení obviněné. Obsah výpovědi obviněné byl ve všech podstatných bodech konzistentní a v souladu s její předchozí výpovědí před policejním orgánem. Podobně tomu bylo i u výpovědí stěžovatelky jako poškozené. Soud vzal v potaz též fotografie syna z procházky před incidentem, na kterých nemá žádná viditelná zranění, a po konfliktu, kdy má na ruce viditelné mnohačetné škrábance. Lékařská zpráva, vyhotovená dvě hodiny po incidentu, uvádí, že syn měl na lokti mnohačetné škrábance. Konečně soud dodal, že vozidlo, které bylo prapůvodem sporu mezi stěžovatelkou a obviněnou, neneslo žádné známky poškození. Městský soud proto vyšel z presumpce neviny a dovodil, že se sice žalovaný skutek stal, ale není trestným činem, protože obviněná jednala v nutné obraně (§ 29 trestního zákoníku). V řízení se neprokázalo tvrzení o prvotním a nečekaném útoku obviněné na stěžovatelku. Naopak, myslitelné zůstaly obě verze, tedy jak prvotní a nečekaný útok obviněné, tak prvotní útok stěžovatelky na dítě obviněné, proti němuž je nutná obrana přípustná. Městský soud upozornil, že ostatně přesně tak (jako reakci na předchozí útok stěžovatelky) vymezila skutkový stav obžaloba, ovšem pak v rozporu s tímto popisem nekvalifikovala jednání obviněné jako nutnou obranu. 10. Krajský so