IV.ÚS 1563/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1563/23 ze dne 25. 6. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele cyrilek.net z. s., sídlem Spáčilova 3194/38, Kroměříž, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. dubna 2023 č. j. 6 Afs 92/2022-51, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Finanční úřad pro Zlínský kraj (dále jen "správce daně") rozhodnutím ze dne 7. 6. 2016 č. j. 1322010/16/3304-00510-706693, registroval stěžovatele k dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") od 1. ledna 2013. Správce daně rovněž vydal vůči stěžovateli platební výměry na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období let 2012, 2013 a 2014. Stěžovatel jako spolek svým členům, kteří pravidelně platili členské příspěvky, poskytoval internetové připojení. Podle správce daně ovšem svou spolkovou činností zakrýval výkon komerční činnosti. Stěžovatel proti rozhodnutím správce daně podal odvolání. Vedlejší účastník tato odvolání zamítl rozhodnutími ze dne 3. 12. 2020 č. j. 45022/20/5300-22443-712892 a ze dne 18. 6. 2019 č. j. 25323/19/5200-11433-706599, které stěžovatel následně napadl dvěma samostatnými žalobami u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Krajský soud obě žaloby spojil ke společnému projednání a následně je zamítl. Stěžovatel podal kasační stížnost. 3. Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Stěžovatel vyjma poskytování připojení k internetu nedoložil žádnou spolkovou činnost. Nevysvětlil, jakou činnost konkrétně vykonával a neunesl důkazní břemeno, neboť žádné důkazy v tomto ohledu nenavrhl ani nepředložil. Podle Nejvyššího správního soudu finanční orgány dostatečně prokázaly, že stěžovatel poskytoval internetové připojení za úplatu, což zakrýval spolkovou strukturou. Většina vyslechnutých členů stěžovatele potvrdila, že jejich záměrem nebyla účast ve spolku, nýbrž získání internetového připojení za úplatu. Úmysl takto postupovat měl i stěžovatel, jak plyne i z jeho faktického fungování. Stěžovatel nabízel možnost předplacení či slev, přesvědčoval odcházející členy výhodnějšími nabídkami, odpíral jim internetové připojení, když nezaplatili stanovené platby a vracel jim poměrnou částku, když ukončili své členství. Poskytované služby se nelišily od komerčních služeb internetového připojení a nebyl tak dán důvod, aby byly osvobozeny od daně pouze proto, že stěžovatel má právní formu spolku. Kumulace zisku z jediné (drtivě převažující) činnosti za účelem budoucích investic do technické infrastruktury není odlišujícím faktorem od komerčních subjektů. Tento závěr zároveň nepopírá právo členů stěžovatele sdružovat se zaručené v čl. 20 odst. 1 Listiny. Finanční orgány pouze konkrétní služby posoudily podle jejich skutečného obsahu a tomu pak odpovídalo jejich zdanění. 4. Nejvyšší správní soud dodal, že ačkoli stěžovatel vykonával po faktické (technické) stránce tutéž činnost jako komerční poskytovatelé, bylo jeho daňové zatížení znatelně nižší, neboť až do zásahu finančních orgánů nebyl plátcem DPH a členské příspěvky, byť šlo o platby za internetové připojení, nepodléhaly dani z příjmů. Jakkoli je obecně daňová optimalizace možná, to, že stěžovatel poskytování internetu na komerční bázi za úplatu zakrýval spolkovou činností, už za ni považovat nelze, neboť takový postup již jde proti smyslu právní úpravy. Na těchto závěrech nic nemění ani to, zda stěžovatel obdobně postupoval od svého vzniku v roce 2004. Nelze vyloučit, že jeho činnost byla daňově problematická už v roce 2004, ale dříve se nezkoumala. I kdyby však problematická nebyla a stěžovatel na počátku svého fungování vykonával pouze spolkovou činnost, tato skutečnost není rozhodující, neboť v posuzované věci se neřešila jeho historie či okolnosti vzniku. Finanční orgány totiž zkoumaly výhradně prověřovaná zdaňovací období a časový úsek pro účely registrace stěžovatele k DPH. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že Nejvyšší správní soud ignoroval judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU"), která se váže ke Směrnici Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen "Směrnice") a je relevantní pro jeho případ. Podle této judikatury cílem neziskové organizace nesmí být dosahování zisku pro své členy, na rozdíl od cíle obchodního podniku. Jakmile příslušné vnitrostátní orgány konstatují, že organizace splňuje tento požadavek s ohledem na svůj statutární účel, skutečnost, že tato organizace později dosáhne zisku - i tehdy, když ho sleduje nebo ho systematicky generuje - nemůže zpochybnit původní kvalifikaci této organizace jako neziskové, dokud není tento zisk rozdělen jejím členům. Pokud zisk není jakoukoli formou přímo posílán členům, nejde z pohledu směrnice o podnikatelskou činnost. Stěžovatel zisk z členských příspěvků nepoužil a ani nemůže použít ve prospěch svých členů. Nejvyšší správní soud postupoval v rozporu s čl. 38 Listiny, když nepodal předběžnou otázku k SDEU. 6. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na literaturu, podle které je dělícím kritériem mezi podnikatelem a nepodnikatelem rozdělení zisku. Otázku osudu zisku Nejvyšší správní soud zcela opomenul. Stěžovatel je trestán za svou nekomerční a neziskovou činnost, která spočívá v zavádění internetu do míst, kde je k dispozici ve velmi omezené míře a činí tak za stejných podmínek a výše členského příspěvku, jako u všech ostatních členů. Je přitom logické, že tyto ztrátové oblasti se musí hradit z jiných oblastí, kde zisku dosáhnout lze. Nicméně vždy jde o zisk, který je využit výhradně pro další chod či rozšíření stěžovatele, nikoli pro rozdělení členům. Do doby, než by se stěžovatel z důvodu své velikosti stal reálnou hrozbou podnikatelům na telekomunikačním trhu, je jeho daňová šikana nesmyslná a pro stát kontraproduktivní. 7. Ve druhém doplnění ústavní stížnosti stěžovatel zopakoval, že rozdělování zisku je conditio sine qua non podnikání. Je absurdní, že by stěžovatel od svého založení v roce 2004 zakrýval podnikatelskou činnost činností spolkovou. Evropský a český zákonodárce jeho činnost předjímá a normuje v čl. 132 bod 1 písm. l) Směrnice a § 61 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ("zákon o DPH") ve znění účinném do 31. 3. 2019. Svým nesprávným a neúplným posouzením dal Nejvyšší správní soud vzniknout stavu, kde se stěžovatel až díky zásahu správních orgánů a soudů dozvěděl, jaká měla být jeho správná daňová povinnost. Takové dotváření daňového práva je z pohledu ústavního práva absolutně nepřípustné. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Při svém rozhodování přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci, jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. 10. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na soudní ochranu (čl. 36 ods