IV.ÚS 1565/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1565/20 ze dne 23. 6. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti Zdeňka Jirsáka, zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem, sídlem Politických vězňů 98, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020 č. j. 21 Cdo 2270/2019-183, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. února 2019 č. j. 23 Co 323/2018-162 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. srpna 2018 č. j. 9 C 390/2017-120, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Technické služby města Poděbrad, s. r. o., sídlem Kozinova 1, Poděbrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví, neboť tvrdí, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Okresní soud v Nymburce (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 21. 8. 2018 č. j. 9 C 390/2017-120 zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou mu dala vedlejší účastnice podle § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen "zákoník práce"). Stěžovatel pracoval u vedlejší účastnice jako vedoucí střediska 32 - čištění města. Dne 31. 10. 2017 převzal výpověď z pracovního poměru pro závažné porušení pracovních povinností a povinností stanovených v § 301 písm. c) zákoníku práce, jehož se dopustil tím, že ve dnech 12. a 13. 10. 2017 bez povolení orgánu ochrany přírody a krajiny dal příkaz k pokácení dubu v centrálním lázeňském parku v Poděbradech. Pokácen byl nesprávný strom, když místo dubu červeného s obvodem kmenu 178 cm byl pokácen dub letní s obvodem kmenu 3,5 m. Kácení stromu zajišťoval stěžovatel sám, na místě zvolil strom k pokácení a dal příkaz k jeho poražení, aniž by si ověřil, zda šlo o správný strom. Okresní soud shledal závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Stěžovatel působil jako vedoucí zaměstnanec a náplní jeho práce byla rovněž péče o veřejnou zeleň města Poděbrady, a to podle objednávek tohoto města. Objednávkou se tak měl stěžovatel řídit a svou práci vykonávat pečlivě a svědomitě, což neučinil, neboť pokácel jiný strom. Tím vedlejší účastnici způsobil škodu 215 818,40 Kč. Podle závěru okresního soudu bylo dáno i stěžovatelovo zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. Stěžovatel totiž neověřoval, zda kácí správný strom, ačkoli v identifikaci stromu byl uveden údaj o obvodu jeho kmene (178 cm). Strom určený k pokácení sice nebyl označen barvou, avšak stěžovatel si u objednavatele (telefonicky či přítomností referenta objednavatele) neověřil, zda dává pokyn k pokácení správného stromu. V jiných případech, kdy šlo o kácení mimo centrální lázeňský park, tímto způsobem postupoval. V lázeňském parku stěžovatel zajišťoval kácení zcela výjimečně a nebyl schopen odlišit jednotlivé druhy dubu (dub letní a dub červený). Za takové situace si stěžovatel nepočínal svědomitě, neověřil-li, že dává správný pokyn k pokácení stromu. 3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil svým rozsudkem ze dne 12. 2. 2019 č. j. 23 Co 323/2018-162. Podle krajského soudu okresní soud provedl dostatečné dokazování a nepochybil ani v právním hodnocení. V odvolacím řízení stěžovatel namítl, že v době kácení byli na místě jednatel vedlejší účastnice a místostarosta města Poděbrad, kteří stěžovatele nijak neupozornili na kácení nesprávného stromu. Krajský soud dané námitce nepřisvědčil, neboť žádná z uvedených osob na rozdíl od stěžovatele nebyla odpovědná za kácení stromu a nebyla tak povinna vědět s určitostí, jaký strom má být pokácen. 4. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání usnesením ze dne 31. 3. 2020 č. j. 21 Cdo 2270/2019-183. V odůvodnění poukázal na svou judikaturu, podle níž pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Soud při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance může přihlédnout např. k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení jeho povinností, k důsledkům porušení povinností pro zaměstnavatele. Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soud při řešení otázky neplatnosti výpovědi z pracovního poměru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasil-li stěžovatel se skutkovými zjištěními soudů, pak uplatnil jiný než způsobilý dovolací důvod (tj. nesprávné právní posouzení věci). II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy při hodnocení intenzity porušení jeho pracovních povinností nepřihlížely k výjimečné situaci spočívající v tom, že oba stromy se nacházely na jednom pozemku, oba byly duby a pokácený strom byl zasažen bleskem. Strom určený k pokácení nebyl označen a ani stěžovatelův nadřízený pracovník, který byl na místě, mu nevytkl, že kácí nesprávný strom. Pokácení jiného, než objednaného stromu, tak bylo výsledkem nedorozumění, nedostatečné koordinace mezi objednatelem a stěžovatelovým vedoucím pracovníkem, což při právním hodnocení vystihuje typovou charakteristiku porušení pracovní kázně. Nesprávná úvaha při volbě stromu proto nemůže dosahovat intenzity porušení pracovní kázně vyžadované v § 52 písm. g) zákoníku práce. Způsobená škoda, kterou obecné soudy pojaly jako důležité hledisko pro posouzení intenzity porušení pracovních povinností, je podle stěžovatele do určité míry vedlejší produkt jeho jednání. Stěžovatel nemohl vědět, jakou hodnotu daný dub měl. Poškození vedlejší účastnice v očích veřejnosti lze přičítat vedlejší účastnici samotné či jejímu jednateli. 6. Stěžovatel tvrdí, že neměl povinnost strom přeměřovat, nikdo mu to totiž neuložil. Na místo se od počátku kácení dostavili jednatel zaměstnavatele i místostarosta objednatele, kteří stěžovatele neupozornili, že kácí nesprávný strom. Stěžovatel se domnívá, že zmíněné osoby nesly spoluodpovědnost. Jeho nevědomá nedbalost nemohla být hodnocena jako hrubá pro spoluzavinění dalších osob. Podle § 302 písm. a) a b) zákoníku práce jsou vedoucí zaměstnanci povinni řídit a kontrolovat práci podřízených a co nejlépe organizovat jejich práci, což stěžovatelův vedoucí zaměstnanec nesplnil. Nedal stěžovateli konkrétní pokyn ke kácení správného stromu a ani on si nevšiml, že stěžovatel kácí nesprávný strom. S ohledem na spoluodpovědnost zaměstnavatele považuje stěžovatel za neakceptovatelný závěr, že by závažným způsobem porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé. 9. Podle čl. 26 odst. 3 Listiny má každý právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Tohoto práva se lze podle čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Podle čl. 1 bodu 2 Evropské sociální charty (vyhlášena pod č. 14/2000 Sb. m. s.) musí stát pro zajištěn