IV.ÚS 1566/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1566/14 ze dne 2. 6. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Ivany Kvasnicové, zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, se sídlem Burešova 6, 602 00 Brno, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. ledna 2013 sp. zn. 22 C 134/2012, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2013 sp. zn. 20 Co 83/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2013 sp. zn. 30 Cdo 1834/2013, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Řízení před obecnými soudy Stěžovatelka vystupující v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 jako žalobkyně se po České republice domáhala žalobou ze dne 30. 6. 2012 zaplacení 100 miliard Kč jako náhrady škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka v žalobě tvrdila, že je nájemkyní v žalobě specifikovaného bytu, který však po dobu více než 11 let neužívá, jelikož na základě pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 11 C 195/94 z něj byla exekučně vyklizena. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 78/2003, se pak žalobkyně domáhá vyklizení předmětného bytu vůči stávajícím nájemníkům, přičemž řízení není dosud skončeno poté, co Nejvyšší soud třikrát rozhodnutí nižších instancí zrušil. Žalobkyně uvádí, že je po uvedenou dobu omezena ve svém právu na bydlení. Obvodní soud vyzval stěžovatelku usnesením ze dne 17. 9. 2012 č. j. 22 C 134/2012-38 k odstranění vad žaloby, poskytl jí přiměřenou lhůtu a poučil ji, že při neodstranění vad žalobu odmítne. Stěžovatelka žalobu včas doplnila a mj. zdůvodnila výši žalované částky tak, že 8 mil. Kč požaduje za to, že kdyby byla považována za nájemkyni bytu, posléze členku družstva, stala by se vlastníkem předmětné bytové jednotky, 6 mil. Kč žádá za to, že po (blíže nevymezenou) dobu, kdy se nachází v České republice, musí bydlet v hotelových zařízeních, 10 mil. Kč žádá za to, že musí bydlet v Německu, kde jsou zvýšené náklady na bydlení, stravování, lékařskou péči apod., 500.000 Kč požaduje jako náhradu majetku, který jí byl zašantročen v souvislosti s vyklizením, 60 mil. Kč žádá za to, že si tyto prostředky nemohla opatřit v zaměstnaneckém vztahu, resp. podnikání, když veškerý její čas byl pohlcen soudními spory, 3 mil. Kč požaduje jako náhradu soudních poplatků a nákladů právního zastoupení, jež vynaložila v blíže neoznačených soudních sporech a 99.912.500.000 Kč požaduje jako nemajetkovou újmu za psychické trauma, ztrátu hodnoty ze života i osobních vazeb, extrémně zatěžující řízení sp. zn. 27C 78/2003 a za jeho dlouhodobost. Usnesením ze dne 21. 1. 2013 sp. zn. 22 C 134/2012 soud žalobu odmítl jako neprojednatelnou se zdůvodněním, že skutkové vylíčení nesprávných úředních postupů ve vazbě k nároku samotnému je kusé a neurčité, nároky žalobkyně neplynou logicky z žalobních tvrzení. Obvodní soud v odůvodnění zdůraznil požadavky § 79 odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu ("o.s.ř.") s tím, že žalobce musí vždy v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností, nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor. Řádně vymezit předmět řízení je nezbytné i proto, aby soud mohl zkoumat, zda nestala překážka věci zahájené či věci rozsouzené nebo zda žalobce řádně svůj nárok předběžně u žalované uplatnil. Přes obsáhlost žalobních tvrzení dospěl soud k přesvědčení, že z hlediska skutkového vylíčení nesprávných úředních postupů ve vazbě k nároku samotnému je kusé a neurčité. Není totiž odlišeno, jaká škoda a nemajetková újma byla způsobena tím kterým nesprávným úředním postupem. Samotné vymezení nesprávných úředních postupů je neurčité. Žalobkyně neidentifikuje vykonávací řízení, v jehož rámci byla vyklizena, netvrdí, kdy k vyklizení došlo, neuvádí ani, v čem spočívá nesprávný úřední postup Obvodního soudu pro Prahu 8 ve věci sp. zn. 27C 78/2003, když ze samotné charakteristiky řízení jako dlouhodobého sporu nelze bez dalšího uzavřít, že žalobkyně namítá nepřiměřeně dlouhou délku řízení. I kdyby tak žalobkyně činila, není jasné, kolik žádá přisoudit jako zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhou délku řízení. Jestliže žalobkyně jako předpoklad zakládající odpovědnost státu vymezuje i nezákonná rozhodnutí, není zřejmé, jaké konkrétní újmy byly způsobeny žalobkyni těmito rozhodnutími a jaké jiné újmy či škody potom nesprávnými úředními postupy. Neurčité je i zdůvodnění výše škody, resp. nemajetkové újmy. Znalecké posudky jako důkazy nemohou nahrazovat žalobní tvrzení. Proto měla žalobkyně uvést, proč se domnívá, že by se stala vlastníkem bytu, jaká by byla kupní cena, jaké bylo nájemné v předmětném bytě (které patrně neplatila), kdy v ČR bydlela v hotelech, jakých, jaké byly jejich ceny, jaké finanční prostředky za jakou dobu použila na bydlení v Německu, na léky a stravování, z čeho usuzuje, že by za jedenáct let měla příjem 60 mil. Kč, jaké byly její příjmy před započetím soudního řízení u Obvodního soudu pro Prahu 8 (sp. zn. 27 C 78/2003), jaké soudní poplatky platila a kdy a jaké náklady právního zastoupení vynaložila apod. Je-li požadovaná náhrada škody přemrštěná (a v tomto směru nekorelující žalobním tvrzením), pak zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 99.912.500.000 Kč je na první pohled absurdní. Proti uvedenému usnesení podala stěžovatelka odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2013, sp. zn. 20 Co 83/2013, bylo prvoinstanční rozhodnutí potvrzeno. Odvolací soud opět zopakoval, že žaloba stěžovatelky je neurčitá ve své podstatě, vymezení příčinné souvislosti mezi tím kterým nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím toho kterého orgánu a konkrétním nárokem stěžovatelky je nedostatečné. Podle odvolacího soudu nestačí pouhé všeobecné označení právního důvodu, o nějž žalobce svůj nárok opírá, nýbrž je třeba, aby byly všechny skutkové okolnosti jednotlivě, tak jak jdou za sebou a jak se jedna od druhé odvíjejí, vylíčeny sice stručně, přesto však úplně. V daném případě bylo ke specifikaci daného skutkového děje (dějů) nezbytné, aby žalobkyně jasně označila konkrétní nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí toho kterého orgánu a vylíčila skutečnosti vyjadřující jeho příčinnou souvislost s tím kterým žalobním nárokem. Žalobkyně však v žalobě i v následném podání předkládá soudu neuspořádanou směs tvrzení o tom, které všechny orgány (včetně orgánů obecních, jednajících mimo rámec působnosti označené organizační složky státu) jí měly způsobit různými úkony či rozhodnutími opět souhrnně vymezenou škodu či újmu. Jinými slovy žalobkyně nerozlišuje, jaká škoda či újma jí byla způsobena tím kterým postupem či rozhodnutím tohoto kterého orgánu, a ponechává na soudu, aby si z jejích sice obsáhlých, leč neuspořádaných tvrzení "vybral" a sám tak vymezil základ žalobního nároku (resp. jednotlivých nároků), který si evidentně ona sama neujasnila. Jednotlivé žalobkyní vymezované nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy jsou odůvodněny zcela obecně bez řádné specifikace konkrétních skutečností, z nichž je jejich existence dovozována. Podle odvolacího soudu tak soud prvého stupně nepochybil, když žalobu odmítl, neboť pro nedostatky ve vylíčení rozhodujících skutečností nelze individualizovat skutek (skutky) zakládající žalobní nárok (nároky) a pro tento nedostatek nelze v řízení pokračovat. Stěžovatelka podala dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 11. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1834/2013 odmítl a označil postup prvoinstančního a odvolacího soudu za zcela standardní. Nejvyšší soud zdůraznil, že žalobkyně se formálně domáhá náhrady škody z nesprávného úředního postupu, ale z vylíčení skutkového děje nevyplývá, že by ze strany soudních a správních orgánů došlo k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, které nevedlo k vydání rozhodnutí. Tvrzené údajné chyby při rozhodování těchto orgánů, s výjimkou rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze v řízení o vyklizení bytu, nelze podřadit ani pod nezákonné rozhodnutí. Zejména však, i když žalobkyně podrobně zdůvodnila vyčíslení požadovan