IV.ÚS 1568/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1568/21 ze dne 20. 7. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. L., zastoupeného JUDr. Janou Sládkovou, advokátkou, sídlem Jiráskova 398, Rokycany, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. března 2021 č. j. 3 To 16/2021-11529 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 16. února 2021 č. j. 81 T 6/2019-11498, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zároveň stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") vyloučil JUDr. Janu Skálovou jako zvolenou obhájkyni stěžovatele (obžalovaného) ve věci vedené pod sp. zn. 81 T 5/2019 z důvodů uvedených v § 37a odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud obžalovaného i obhájkyni předem (před hlavním líčením dne 1. 12. 2020) poučil o možnosti vyloučení obhájkyně, nebude-li se dostavovat k úkonům, u nichž je její přítomnost nezbytná. Zároveň byla vyzvána, aby si do budoucna zajistila případnou substituci. Jednání obhájkyně však podle soudu směřuje k prodlužování trestního řízení před soudem při vědomí toho, že účast obhájce je v dané věci nezbytná. Ke všem hlavním líčením byla obhájkyně řádně předvolána, přičemž pak zmařila jejich konání v 11 dnech (tedy v pěti vícedenních hlavních líčeních). Skutečnost, že se vždy předem omluvila, není pro rozhodnutí o jejím vyloučení podstatná. V souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. 11 Tvo 28/2015 dospěl krajský soud k závěru, že není nadále možné organizovat trestní řízení podle potřeb obhájce. Z judikatury přitom nevyplývá, že by obhájce nebylo možno vyloučit v případech, kdy svou absenci předem omluvil. Zároveň však soud připustil, že ke zmaření dvou hlavních líčení nedošlo pouze v důsledku jednání obhájkyně. I přesto soud dospěl k závěru, že obhájkyně zneužívá případné zdravotní problémy (či jiné okolnosti) k tomu, aby zmařila soudní jednání. Chování obhájkyně dosáhlo takové intenzity, že soud nemá žádnou záruku jeho neopakování v budoucnu. Z vyjádření samotného obžalovaného je zřejmé, že v tomto jednání obhájkyni podporuje, ba dokonce by ji podle vlastních slov k němu vyzval. Za bezprecedentní považuje soud jednání obhájkyně u hlavního líčení dne 2. 2. 2021, v jehož průběhu bez svolení soudu opustila soudní budovu. Následně sice vyhledala lékařské vyšetření a bylo jí vystaveno potvrzení o pracovní neschopnosti, avšak s povolenými vycházkami hned od 3. 2. 2021 od 12.00 do 18.00 hodin. Sama lékařská zpráva neukazuje žádný objektivní znak zdravotních potíží. V jiných řízeních se obhájkyně hlavních líčení bez problémů účastní. Spolu se všemi dalšími návrhy (na delegaci, vyloučení soudců atd.) jde tak podle soudu o obstrukční jednání. 3. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se ztotožnil se závěrem krajského soudu. Doplnil jej v odůvodnění tak, že absence obhájkyně nebyla dostatečně omluvena, neboť samotné potvrzení pracovní neschopnosti nepostačuje. Obhájkyně lékaře vyhledala se spíše subjektivními problémy a z předložených zpráv ani v náznaku nevyplývá, že by nebyla schopna účasti u hlavního líčení. Její účast v jiných soudních řízeních argumentaci obhajoby diskvalifikuje. Vrchní soud přisvědčil stěžovateli v tom, že po nutném poučení o možné změně právní kvalifikace stíhaného jednání by náležela obhajobě lhůta pěti dnů k přípravě na hlavní líčení. Zároveň však dospěl k závěru, že v dané věci nebylo nutné stěžovatele poučovat o možné změně právní kvalifikace. Avšak ani případné pochybení krajského soudu nedalo obhájkyni právo opustit hlavní líčení a druhý den se k němu nedostavit. Dále se vrchní soud neztotožnil s názorem krajského soudu, že vícedenní hlavní líčení je možné brát jako více úkonů, jejichž konání obhájkyně zmařila. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími je mu kladeno k tíži, že si zvolil obhájkyni, která žádala (z důvodu zdravotního stavu a těžké rodinné situace) o odročení hlavních líčení. Dále je stěžovateli kladeno k tíži pochybení samotných soudů, které nedodržely lhůtu k přípravě k hlavnímu líčení. Obhájkyně vždy svoji nepřítomnost doložila, což však soudy nezohlednily. Zároveň krajský soud ani nevyčerpal všechny možnosti ke zjednání nápravy. Především však soudy uvedly jako důvody pro vyloučení obhájkyně takové, které ani stěžovatel, ani ona nemohli ovlivnit. Vrchní soud hodnotil rozhodné skutečnosti pouze v neprospěch stěžovatele. Přestože nebyla obhajobě poskytnuta lhůta k přípravě na hlavní líčení, bylo následně obhájkyni vyčítáno, že se k němu nedostavila (přes špatný zdravotní stav). V každém případě však nemožnost konání hlavního líčení nespočívala na obhájkyni, nýbrž na nalézacím soudu. V dalších případech byla hlavní líčení odročena z důvodu dlouhodobě naplánovaného lékařského vyšetření a uložené karantény obhájkyně. Nelze spravedlivě požadovat, aby pro takové situace měla zajištěnou "preventivní" substituci. Další hlavní líčení bylo odročeno z důvodu úmrtí otce obhájkyně. Dávat uvedené skutečnosti k její tíži je podle stěžovatele absurdní a nepatřičné. Nelze tedy dospět k závěru, že by obhájkyně naplnila znak opakovanosti nedostavení se k úkonům trestního řízení. Předložené doklady jsou pak jako důkazy hodnoceny v rozporu se svým obsahem, a to vždy v neprospěch obhajoby. Tím porušily pravidlo in dubio pro reo a zásadu presumpce neviny. Konečně se stěžovatel ohrazuje proti tomu, že by způsoboval jakékoliv průtahy v řízení. 5. Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí stěžovatel odůvodnil tím, že došlo k závažnému zásahu do jeho práva na obhajobu, který je nutné vyřešit před samotným meritorním rozhodnutím Ústavního soudu. Znemožnění výkonu obhajoby je nepoměrně větší újma, než jaká hrozí neodložením vykonatelnosti napadených rozhodnutí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 7. Přestože vydáním rozhodnutí o vyloučení obhájce řízení nekončí, shledal při jejich napadení Ústavní soud v minulosti splnění podmínky subsidiarity ústavní stížnosti v jejím materiálním aspektu [usnesení ze dne 23. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 652/04 nebo usnesení ze dne 16. 2. 2010 sp. zn. IV. ÚS 3238/09, obdobně v případech vyloučení obhájce podle § 37a odst. 1 písm. a) trestního řádu nález ze dne 10. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 863/16 (N 152/82 SbNU 415); všechna rozhodnutí Ústavního sodu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 8. Vzhledem k významu práva na obhajobu v trestním řízení a obtížné napravitelnosti důsledků případného neústavního postupu přistoupil tedy Ústavní soud k posouzení ústavní stížnosti. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním typem řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], v posuzované věci především práva na obhajobu a řádný průběh trestního řízení před soudem. 10. Aplikovaný § 37a odst. 1 písm. b) trestního řádu uvádí: "Předseda senátu a v přípravném řízení soudce rozhodne i bez návrhu o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce z obhajování, jestliže se obhájce opakovaně nedostaví k úkonům trestního řízení, při n