IV.ÚS 1569/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1569/22 ze dne 19. 7. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem, sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10 - Záběhlice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2022 č. j. 5 Tdo 147/2022-102, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 12. října 2021 č. j. 6 To 218/2021-72 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. srpna 2021 č. j. 3 T 62/2021-51, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního státního zastupitelství ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za který mu uložil podle § 337 odst. 1 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců, a zároveň mu podle § 73 odst. 1 a 3 téhož zákona uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu třiceti měsíců. Uvedeného přečinu se stěžovatel podle závěrů okresního soudu - ve stručnosti vyjádřeno - dopustil tím, že dne 28. 1. 2021 v 15:00 hodin řídil ve Zlíně osobní automobil, ačkoliv mu byl trestním příkazem okresního soudu ze dne 30. 12. 2020 sp. zn. 18 T 169/2020, který nabyl právní moci dne 14. 1. 2021, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání proti výrokům o vině i o trestu, které při veřejném zasedání konaném u Krajského soudu v Brně - pobočce ve Zlíně (dále jen "krajský soud") o tomto odvolání obhájce stěžovatele zúžil pouze na výrok o trestu, a to navíc toliko na výrok o trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, s jehož uložením stěžovatel nesouhlasil. O takto podaném odvolání rozhodl krajský soud napadeným usnesením tak, že je podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že mu obecné soudy uložily nezákonný a nepřiměřený trest zákazu činnosti, který mu neměl být vůbec uložen, a odkazuje na konkrétní rozhodnutí soudů, jimiž tento druh trestu v obdobné situaci uložen nebyl. Podle jeho názoru je nesprávné stanovit paušálně trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Argumentuje, že hlavním účelem trestu zákazu činnosti je eliminovat ze silničního provozu osobu, která ohrožuje jeho bezpečnost. V případě, kdy řidič toliko maří výkon úředního rozhodnutí, ale v danou dobu neohrožuje bezpečnost silničního provozu, je uložení takového trestu nadbytečné. Represivní funkci trestní sankce lze v takovém případě nahradit jinými alternativními tresty. Uložení dalšího takového trestu osobě, která řidičské oprávnění využívá k výkonu svého povolání, obživě své rodiny, a v době řízení nijak neohrožuje bezpečnost provozu, je podle stěžovatele v rozporu se zásadami ukládání trestních sankcí uvedených v § 39 a násl. trestního zákoníku. Nebyly u něj dány žádné přitěžující okolnosti, kterými by ohrožoval bezpečnost provozu (nesnažil se policii ujet, spolupracoval, nebyl pod vlivem návykových látek, nezpůsobil dopravní nehodu, byl zastaven toliko při běžné silniční kontrole), k čemuž podle něj měly soudy při ukládání trestu zákazu činnosti přihlédnout, jak to učinily jiné soudy ve srovnatelných věcech. 6. Stěžovatel uvádí, že se k činu doznal, nezpochybňuje, že řídil, avšak došlo k nedorozumění, neboť tehdy nevěděl, že trestní příkaz je pravomocný. Domníval se, že věc bude řešit jeho právní zástupce, který ho zastupoval v jiné trestní věci, v níž bylo projednáváno více jeho skutků. Stěžovatel se tudíž inkriminovaného jednání dopustil z nedbalosti. Rovněž v této souvislosti obecné soudy nerespektovaly pravidlo in dubio pro reo a s jeho souvisejícími výhradami se nevypořádaly. 7. Závěrem stěžovatel tvrdí, že uložení trestu zákazu činnosti je v jeho případě nezákonné, když uložení takového trestu za trestný čin, jímž byl uznán vinným, není obligatorní. Soudní praxe není v tomto směru jednotná. Podle jeho názoru pak dochází k nadbytečnému řetězení ukládaného trestu zákazu činnosti, aniž by dané osoby ohrožovaly bezpečnost silničního provozu, a dochází tímto trestem k nepřiměřenému zásahu do jeho osobního života, což mu činí i problémy v zaměstnání a brání v návratu k řádnému životu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 10. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně souladný; nedostatek takového adekvátního posouzení vyplývá z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních předpisů je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 11. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženy nejsou, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry. 12. Stěžovate