IV.ÚS 1571/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1571/13 ze dne 20. 8. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelek RNDr. Anny Kozákové, a Ing. Magdaleny Srbové, zastoupených JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem AK, se sídlem Praha 5, Štefánikova 48, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2012 č. j. 18 Co 11/2009-588, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 5. 2012 č. j. 18 Co 11/2009-604 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013 č. j. 33 Co 2567/2012-717, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2012 č. j. 18 Co 11/2009-588 a s návrhem na zrušení § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky. Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatelky byly v řízení před obecnými soudy žalovány o zaplacení částky 9,604.478,- Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále též "nalézací soud") rozsudkem ze dne 23. 4. 2007 č. j. 5 C 36/99-321 uložil každé ze stěžovatelek (původně žalovaných) povinnost zaplatit žalobci částku 714.649,- Kč s úroky z prodlení ve výši 26 % od 1. 11. 1997 do zaplacení (výroky I. a II.). Žalobu o zaplacení částky 8,175.180,- Kč s úroky z prodlení ve výši 26 % od 1. 11. 1997 do zaplacení soud zamítl, stejně tak zamítl návrh, aby soud uložil stěžovatelkám povinnost zaplatit částku společně a nerozdílně (výrok III.). Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") rozsudkem ze dne 28. 3. 2012, č. j. 18 Co 11/2009 - 588 rozsudek nalézacího soudu ve výroku I. a II. potvrdil. Ve výroku III. rozsudek nalézacího soudu změnil tak, že každá ze stěžovatelek (původně žalovaných) je povinna zaplatit žalobci dalších 934.125,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 1. 11. 1997 do zaplacení, jinak co do částky 6,306.930,- Kč s příslušenstvím byl zamítavý výrok nalézacího soudu odvolacím soudem potvrzen. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") rozsudkem ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 33 Co 2567/2012-717 dovolání stěžovatelek zamítl. Ve včasně podané ústavní stížnosti doplněné několika dodatky stěžovatelky napadají rozsudky odvolacího a dovolacího soudu s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelky nejprve rozsáhle rekapitulují vývoj případu a přikládají k ústavní stížnosti všechna dosavadní rozhodnutí obecných soudů. Z doložených rozhodnutí vyplývá, že výše popsanému vývoji sporu předcházelo rozhodnutí nalézacího soudu v dubnu 2002, které následně zrušil a vrátil zpět k projednání odvolací soud v říjnu 2003. Nalézací soud opětovně rozhodl shora zmíněným rozsudkem v dubnu 2007. Rozhodnutí nalézacího soudu poté odvolací soud v dubnu 2009 částečně změnil a částečně potvrdil. Dovolací soud v listopadu 2011 rozhodnutí odvolacího soudu až na jeden výrok zrušil. Odvolací soud rozhodl znovu v březnu 2012 rozsudkem, napadeným nyní ústavní stížností. Dovolací soud poté dovolání zamítl v březnu 2013 rozsudkem, taktéž ústavní stížností napadeným. Skutkově lze z doložených rozhodnutí shrnout, že mezi matkou stěžovatelek, jakožto pronajímatelkou na straně jedné a nájemkyní (žalobkyní v řízení před obecnými soudy) na straně druhé byla uzavřena 1. 2. 1993 smlouva o nájmu a správě nemovitosti - domu v Praze. Smlouva byla k ústavní stížnosti přiložena. Pronajímatelka přenechala nemovitost včetně příslušenství a vnitřního vybavení nájemkyni na dobu neurčitou, nejméně na dobu 22 let, za účelem provedení stavebních úprav na vlastní účet nájemkyně pro nebytové účely. V článku VII. odst. 2 a 3 smlouvy si smluvní strany pro případ, že dojde k ukončení platnosti smlouvy před uplynutím sjednané doby a pronajímatelce vznikne bezdůvodné obohacení zejména provedenými stavebními úpravami a montáží technologických zařízení, ujednaly, že pronajímatelka uhradí nájemkyni částku odpovídající 60 % ze sjednaného nájemného připadajícího na zbývající dobu platnosti smlouvy, přičemž, bude-li platnost smlouvy ukončena pro neplacení nájemného, sníží se tato částka o 40 %. Nájemkyně se zavázala předat nemovitost pronajímatelce ve stavu dosaženém po stavebních úpravách, včetně technologického zařízení, do 10 dnů ode dne skončení platnosti smlouvy. V letech 1993 - 1994 došlo k rozsáhlé rekonstrukci pronajaté nemovitosti a 16. 3. 1994 ke kolaudaci. Pronajímatelka 7. 11. 1995 zemřela a nemovitost nabyly její dcery - stěžovatelky (v řízení před obecnými soudy žalované), každá v rozsahu jedné ideální poloviny. Stěžovatelky dne 27. 6. 1997 odstoupily od smlouvy z důvodu neplacení nájemného nájemkyní. Nájemkyně po stěžovatelkách požadovala úhradu nákladů vzniklých rekonstrukcí vyčíslených částkou 10,709.496,- Kč. Po částečném zpětvzetí žaloby byla nakonec předmětem žaloby částka 9,604.478,- Kč. Po započtení vzájemných pohledávek a zohlednění promlčení dospěly obecné soudy k rozhodnutím tak, jak bylo shora uvedeno. II. Po rozsáhlé rekapitulaci jednotlivých rozhodnutí a po reprodukci námitek a argumentů uplatněných v jednotlivých fázích řízení, stěžovatelky polemizují s právními závěry odvolacího i dovolacího soudu. Většina argumentace je vedena v rovině podústavního práva formou polemiky se způsobem hodnocení důkazů provedeným obecnými soudy. Zde Ústavní soud připomíná, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. V souladu s touto doktrínou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci nezasahuje Ústavní soud do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jak uvedl Ústavní soud např. v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997 (N 66/8 SbNU 149) "nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva (...) nelze podřadit pod ta pochybení, jejichž důsledky řeší čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu Ústavním soudem pouze tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv". Ústavní soud dále ve své konstantní rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení některého ze základních práv či svobod. V procesu dokazování může jít o případ tzv. opomenutých důkazů, dále případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377). Stěžovatelky porušení žádného hmotného subjektivního ústavního práva nenamítají. Pokud jde o namítaný rozpor s právem na spravedlivý proces, dovozují stěžovatelky porušení práva na spravedlivý proces až na některé výjimky níže zmíněné pouze z údajné nesprávné interpretace podústavního práva, resp. nesprávného hodnocení důkazů, což je však oblast, do které, jak bylo shora uvedeno, nemůže Ústavní soud vstupovat, vyjma zmíněné korekce nejextrémnějších excesů. Jak Ústavní soud konstantně judikuje, nepřísluší mu hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41). V části V. ústavní stížnosti nazvané "hodnocení nonkonformity z pohledu ústavního práva" (s. 27-34 stížnosti) stěžovatelky považují napadená rozhodnutí obecných soudů za ryze formalistické, nepostihující skutečné vztahy stran sporu. Stěžovatelky nastolují otázku míry využitelnosti investic do jejich nemovitosti a tedy otázku výpočtu sporné částky, který byla předmětem žaloby, což je však oblast, která podléhá posouzení a zhodnocení obecnými soudy a do které nijak nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, nemá-li se stát další přezkumnou instancí v systému obecné justice. Totéž se týká otázek právní kvalifikace sporného nároku (bezdůvodné obohacení, plnění ze smlouvy), způsobu výpočtu částky dle čl. VII. smlouvy a řady dalších polemických výhrad směřujících k výkladu podústavního práva obecnými soudy. S odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 331/98, sp. zn. I. ÚS 546/03, sp. zn. I. ÚS 625/03 a sp. zn. I. ÚS 770/11 stěžovatelky namítají též neaplikovatelnost čl. VII. odst. 2 a 3 smlouvy o nájmu a správě předmětné nemovitosti, resp. neplatnost smlouvy jako celku. Stěžovatelky uvádějí, že je nutno brát v potaz skutečnou vůli smluvních stran, nikoli formálně vyjádřený projev vůle vtělený do smlouvy, dále že matka