IV.ÚS 1571/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1571/21 ze dne 31. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Komárka, zastoupeného Mgr. Lenkou Kotulkovou, advokátkou, sídlem Kopečná 241/20, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. dubna 2021 č. j. 1 As 394/2020-53 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2020 č. j. 8 A 54/2020-111, spojené s návrhem na zrušení § 31 odst. 4 Disciplinárního a smírčího řádu České komory architektů a zakázal pokračovat v porušování jeho práv, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České komory architektů, sídlem Josefská 34/6, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností, která splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 35 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí a České komoře architektů (dále také jen "žalovaná") zakázal pokračovat v zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele na příznivé životní prostředí, práva na spravedlivý proces a na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, spočívajícím v nevypořádání se s podáním stěžovatele. Dále navrhl, aby byl zrušen § 31 odst. 4 Disciplinárního a smírčího řádu České komory architektů. 3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel podal podnět k disciplinární komoře (správné označení je "Dozorčí radě") žalované vůči doc. Ing. arch. Jakubovi Kynčlovi, Ph.D. a Ing. arch. Jiřímu Kneslovi pro střet zájmů, neboť měli v souvislosti s konkrétním projektem současně vykonávat činnost pro soukromého investora a pro samosprávné celky. Proti nevypořádání se s podnětem stěžovatele a zastavení disciplinárního zjišťování (rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019 a navazující stížností ze dne 2. 1. 2020 sp. zn. DR 2019-06) podal žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), která byla napadeným rozsudkem ze dne 3. 9. 2020 č. j. 8 A 54/2020-111 zamítnuta a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. 4. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ze dne 15. 4. 2021 č. j. 1As 394/2020-53 zrušil rozsudek městského soudu (I. výrok), odmítl žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalované spočívajícím v nevypořádání se s podnětem stěžovatele ze dne 15. 7. 2019 a navazující stížnost ze dne 2. 1. 2020 (sp. zn. DR 2019-06) řádným způsobem (II. výrok), žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (III. výrok) a stěžovateli vrátil zaplacený soudní poplatek za žalobu a za kasační stížnost ve výši 8 000 Kč (IV. výrok). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel nemohl být vyřízením podnětu a navazující stížností dotčen na svých právech, protože napadená usnesení nejsou pojmově rozhodnutími dle § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ani nezákonným zásahem dle § 82 soudního řádu správního. Z toho důvodu nebylo namístě, aby městský soud meritorně posuzoval splnění podmínek nezákonného zásahu podle § 82 soudního řádu správního, ale měl žalobu odmítnout dle § 46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního, jelikož chybí podmínka řízení spočívající v připustitelném tvrzení nezákonného zásahu. Nejvyšší správní soud konstatoval, že městský soud sice nesprávně žalobu zamítl, ale odůvodnění rozsudku odpovídá důvodům pro odmítnutí žaloby dle § 110 odst. 1 soudního řádu správního. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti vyslovuje své přesvědčení, že žalovaná a správní soudy nepostupovaly ústavně konformním způsobem, řádným způsobem se nevypořádaly s jeho podnětem i navazující stížností a tím byla porušena jeho základní práva. Dozorčí rada žalované řádně věcně neprojednala podnět stěžovatele o střetu zájmů architektů doc. Ing. arch. Jakuba Kynčla, Ph.D. a Ing. arch. Jiřího Knesla a věc vyřídila toliko formalisticky, přestože stěžovatel předložil i řadu podkladů a důkazů. Dále tvrdil, že žalovaná nemůže rozhodnout, že se nebude podnětem zabývat, a to zvláště za situace, kdy činnost autorizovaných architektů má obecně potenciál vyvolat dopady do chráněných práv osob a široké veřejnosti. Poukázal na problematický postup architektů, kteří v Jihomoravském kraji vyvolali situaci, že se již nezvažuje varianta rychlostní silnice D43, která se vyhýbá obci V., kde stěžovatel má trvalý pobyt. Stěžovatel poukázal na nejednotnou praxi v rozhodování, nedostatečné odůvodnění rozhodnutí, dále absence možnosti se odvolat proti postupu a rozhodnutí žalované, porušení zásady dvojinstančnosti řízení, porušení zásady vzájemného souladu správních řízení a předvídatelnost rozhodnutí a zásady ochrany veřejného zájmu. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 soudního řádu správního. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401); dostupné in http://nalus.usoud.cz]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možné kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další]. 7. Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je opakování argumentů, které stěžovatel namítal v řízení zejména před Nejvyšším správním soudem a městským soudem, s nimiž se oba soudy obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Stěžovatel polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině podústavního práva a nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, který se ztotožnil s posouzením městského soudu, jenž nespatřil žádnou relevantní souvislost mezi dotčením práva na příznivé životní prostředí a aktualizací zásad územního rozvoje. Stěžovatel na svoji obranu mohl využít zvlášť určené nástroje v oblasti územního plánování včetně možnosti následného soudního přezkumu. Snaha o zahájení disciplinárního řízení s autory příslušné územně plánovací dokumentace však neslouží k obraně vůči jejímu obsahu. 8. Nejvyšší správní soud přitom v případě ve světle kasačních námitek stěžovatele, jimiž je vázán, ze správního ani soudního spisu nezjistil nic, co by věrohodně zpochybňovalo zjištění samosprávných orgánů postavená na důkazech získaných v průběhu správního řízení. V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovateli nesvědčí veřejné subjektivní právo na zahájení disciplinárního řízení vůči členům České komory architektů. Rozhodnutí o podnětu, resp. následné stížnosti stěžovatele není způsobilé zasáhnout jeho veřejná subjektivní práva, která bez ohledu zůstávají nedotčena. Stěžovatel současně ani není členem České komory architektů a její disciplinární a dozorová působnost žalované nad autorizovanými osobami mu tak nemohou zakládat, měnit ani rušit práva nebo povinnosti. Smyslem podnětů je v této věci iniciace dozorové pravomoci příslušných orgánů žalované jako profesní komory, nikoli rozhodování o právech a povinnostech stěžovatele ani t