IV.ÚS 1575/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1575/24 ze dne 6. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Šroubárna Ždánice a. s., sídlem Jiráskova 972/52, Kyjov, zastoupené Mgr. Miroslavem Osladilem, advokátem, sídlem Sokolovská 668/136d, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. dubna 2024 č. j. 7 Afs 280/2022-42 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. srpna 2022 č. j. 31 Af 4/2021-52, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 - Michle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva podle čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Celní úřad Hodonín dodatečnými platebními výměry ze dne 8. 8. 2011 podle čl. 217 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství a podle čl. 1 prováděcího nařízení Rady (EU) č. 723/2011 ze dne 18. 7. 2011, kterým se rozšiřuje konečné antidumpingové clo uložené nařízením Rady (ES) č. 91/2009 na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie (dále jen "nařízení č. 723/2011") vyměřil stěžovatelce antidumpingové clo na spojovací materiál v celkové výši 74 686 993 Kč. Dodatečné platební výměry již byly předmětem přezkumu správních soudů i Ústavního soudu, přičemž ústavní stížnost stěžovatelky byla usnesením ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3594/14 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 3. Celní úřad pro Jihomoravský kraj rozhodnutím ze dne 18. 5. 2020, nevyhověl žádosti stěžovatelky, jíž se domáhala vrácení přeplatku na clu (vč. příslušenství) stanoveném a zaúčtovaném na základě dodatečných platebních výměrů. K odvolání stěžovatelky vedlejší účastník řízení potvrdil rozhodnutí celního úřadu, pouze formálně změnil právní základ pro nevrácení cla a příslušenství. 4. Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejšího účastníka Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl. Krajský soud konstatoval, že na danou věc je třeba aplikovat prováděcí nařízení Komise (EU) 2020/611 ze dne 30. 4. 2020, kterým se konečné antidumpingové clo uložené nařízením Rady (ES) č. 91/2009 na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky opětovně ukládá na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie (dále jen "nařízení č. 2020/611"), podle něhož se cla vybraná na základě prováděcího nařízení č. 723/2011 nevrací, přičemž veškerá vrácení, k nimž došlo v návaznosti na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") ze dne 3. 7. 2019, Eurobolt, C-644/17, EU:C:2019:555 (dále jen "první rozsudek Eurobolt") získají orgány, které uvedená vrácení provedly, zpět (viz čl. 2 nařízení č. 2020/611). Ve vztahu k námitkám dovozujícím neplatnost nařízení č. 2020/611 krajský soud odkázal na rozsudek Tribunálu ze dne 18. 5. 2022, Eurobolt VB a další v. Komise, T-479/20, ECLI:EU:T:2022:304 (dále jen "rozsudek Tribunálu"). Ten jednoznačně dovodil, že nařízení č. 2020/611 nelze považovat za neplatné a čl. 2 nařízení č. 2020/611 není v rozporu se zásadou zákazu retroaktivity. 5. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud aproboval závěry krajského soudu, přičemž v odůvodnění rozsudku vycházel i z rozsudku SDEU ze dne 11. 1. 2024, C-517/22 P, Eurobolt a další v. Komise a Stafa Group, (dále jen "druhý rozsudek Eurobolt"). II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka namítá, že správní orgány jí na výrobky dovezené z Malajsie uložily antidumpingové clo na dovoz výrobků z Čínské lidové republiky podle nařízení č. 723/2011, aniž by pro uvalení takového cla měly oporu v zákoně. Podle stěžovatelky je z výkladu nařízení č. 723/2011 zřejmé, že zboží skutečně malajského původu není předmětem antidumpingového cla. Nařízení č. 723/2011 bylo prohlášeno za neplatné rozsudkem Eurobolt, což znamená, že se ruší od počátku. Antidumpingové clo, jehož vrácení se stěžovatelka domáhala, jí tak bylo vyměřeno bez právního základu, resp. bylo vyměřeno na základě neplatného právního předpisu. 7. Stěžovatelka dále namítá, že ve správních a soudních řízeních vztahujících se k předmětným dodatečným platebním výměrům se ve svých podáních opakovaně dovolávala neplatnosti nařízení č. 723/2011. Tato námitka ale byla celními i soudními orgány ignorována, stejně tak jako opakované návrhy stěžovatelky, aby bylo posouzení platnosti nařízení č. 723/2011 předloženo jako předběžná otázka SDEU. Přitom právě v řízení o předběžné otázce podané jiným subjektem (Eurobolt) bylo dne 3. 7. 2019 SDEU rozhodnuto, že je nařízení č. 723/2011 neplatné. 8. Nařízení č. 2020/611 zakázalo vrácení antidumpingových cel vybraných na základě neplatného nařízení č. 723/2011 daňovým subjektům, a dokonce stanovilo povinnost celních orgánů vybrat zpět takto vrácené clo. Nařízení č. 2020/611 v čl. 2 uvaluje antidumpingové clo na případy dovozu daného zboží, které se uskutečnily před přijetím nařízení č. 2020/611, tedy stanovuje právní povinnost a uvaluje clo se zpětnou účinností. Retroaktivita právních norem je v rozporu s ústavním pořádkem. 9. Stěžovatelka také namítá, že nařízení č. 723/2011 i nařízení č. 2020/611 byly přijaty v rozporu se závazky plynoucími z členství ve World Trade Organization, a tedy i v rozporu s právním řádem, přičemž tento rozpor nebyl příslušnými orgány nikdy odstraněn nebo jinak napraven. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je vrcholným ochráncem české ústavnosti i proti eventuálním excesům unijních orgánů a unijního práva. Je-li Ústavní soud vrcholným interpretem ústavních předpisů České republiky, které mají na českém území nejvyšší právní sílu, je zřejmé, že čl. 1 odst. 1 Ústavy nemůže být porušen. Pokud by totiž evropské orgány vykládaly nebo rozvíjely právo EU takovým způsobem, který by ohrožoval základy materiálně chápané ústavnosti a podstatné náležitosti demokratického právního státu, které jsou v souladu s Ústavou České republiky chápány jako nedotknutelné (čl. 9 odst. 2 Ústavy), potom by takové právní akty nemohly být v České republice závazné. V souladu s tím Ústavní soud přezkoumává jako ultima ratio i to, zda se právní akty evropských orgánů drží v mezích pravomocí, které jim byly poskytnuty. Ingerence Ústavního soudu se vykonává zejména u aplikace unijního práva v konkrétních případech, jež mohou napadnout Ústavnímu soudu cestou individuálních ústavních stížností souvisejících s eventuálními (výjimečnými) excesy unijních orgánů a unijního práva do základních práv a svobod [např. nález ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 5/12 (N 24/64 SbNU 237) a tam uvedená judikatura]. 12. Posouzení otázek spojených s aplikací unijního práva jako práva bezprostředně použitelného je především v kompetenci obecných soudů, které mají v případě pochybností možnost a případně i povinnost obrátit se na Soudní dvůr s předběžnou otázkou podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie [srov. nález ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 56/05 (N 60/48 SbNU 873; 257/2008 Sb.), bod 48, nebo nález ze dne 16. 12. 2020 sp. zn. I. ÚS 945/20, bod 44]. Ačkoliv Ústavní soud není oprávněn autoritativně vykládat unijní právo ani bezprostředně kontrolovat jeho dodržování, neznamená to, že by z ochrany, kterou poskytuje ústavně zaručeným právům a svobodám, byly vyloučeny případy, v nichž vnitrost