IV.ÚS 1577/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1577/10 ze dne 14. 2. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 14. února 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Petrou Krnošovou, advokátkou se sídlem Arbesova 409, Česká Lípa, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 259/2010-642 ze dne 24. 3. 2010, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky Jihlava, č. j. 42 To 266/2009-588 ze dne 24. 11. 2009 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č. j. 2 T 143/2009-532 ze dne 7. 9. 2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 31. 5. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, doplněný podáním ze dne 11. 8. 2010, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") sp. zn. 2 T 143/2009, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu č. j. 2 T 143/2009-532 ze dne 7. 9. 2009 uznán vinným, pokud šlo o skutky uvedené pod body 1-6, dílem dokonaným a dílem nedokonaným trestným činem krádeže dle § 247 odst. 1 písm. b), e) a odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a trestným činem poškozování cizí věci dle § 257 odst. 1 téhož předpisu, kterých se dopustil dílem se spoluobžalovaným M. N. (skutky 1-4) a dílem sám (skutky 5-6). Ve vztahu ke skutkům uvedeným pod body 7-10 byl pak stěžovatel shledán vinným dílem dokonaným a dílem nedokonaným trestným činem krádeže dle § 247 odst. 1 písm. b), e) trestního zákona. Trestná činnost, za níž byl stěžovatel souzen, spočívala stručně řečeno v tom, že se v období od 26. 1. 2009 do 19. 2. 2009 celkem desetkrát vloupal či pokusil vloupat do prodejen Jednota, nacházejících se v okrese Žďár nad Sázavou a okrese Jihlava, odkud odcizil finanční hotovost a zboží a způsobil škodu na jejich zařízení. Za spáchání výše uvedených trestných činů byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání třiceti měsíců a k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a současně mu byla uložena povinnost uhradit společně se spoluobžalovaným M. N. poškozeným Jednotě, spotřebnímu družstvu Velké Meziříčí a Kooperativa pojišťovně, a. s., částku v celkové výši 117.224,- Kč (skutky 1-4), samostatně pak týmž poškozeným a poškozené Jednotě, spotřebnímu družstvu v Třešti, částku v celkové výši 224.428,- Kč (skutky 5-10). Proti rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Krajský soud v Brně, pobočka Jihlava (dále jen "krajský soud"), rozsudkem č. j. 42 To 266/2009-588 ze dne 24. 11. 2009 zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody a sám nově rozhodl tak, že stěžovatel a spoluobžalovaný M. N. jsou poškozeným povinni společně a nerozdílně uhradit škodu v celkové výši 91.006,- Kč a stěžovatel sám škodu v celkové výši 198.968,- Kč; se zbytkem nároku byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Ostatní výroky napadeného rozsudku ponechal odvolací soud nedotčeny. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 259/2010-642 ze dne 24. 3. 2010 odmítnuto s odůvodněním, že bylo podáno z jiného důvodu, než který je uveden v § 265b zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, a to zejména pokud jde o složky tohoto práva zakotvené v čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dle názoru stěžovatele obecné soudy zcela negovaly a ignorovaly námitky, návrhy důkazů a nezákonný způsob provedení některých důkazů, které ve vzájemné souvislosti byly způsobilé prokázat jeho nevinu u skutků uvedených pod body 7 až 10 odsuzujícího výroku rozsudku okresního soudu. Trestní řízení bylo vedeno tendenčně a předpojatě, obecné soudy nesplnily svou povinnost zjistit skutkový stav, o němž by nebyly důvodné pochybnosti; některé důkazy vůbec neprovedly a jiné hodnotily v rozporu s § 2 odst. 5 trestního řádu a se zásadou "v pochybnostech ve prospěch obžalovaného" (in dubio pro reo). Stěžovatel zmíněná pochybení dále podrobně rozvedl, přičemž zpochybňoval zejména důkaz srovnáním pachových stop, a to jak co do míry jeho spolehlivosti a transparentnosti jeho provedení, tak i co se týče možného přenosu pachové stopy. V této souvislosti stěžovatel citoval judikaturu Ústavního (sp. zn. II. ÚS 2168/07, IV. ÚS 10/02, II. ÚS 418/99, I. ÚS 394/97) a Nejvyššího soudu (sp. zn. 4 Tz 107/02, 8 Tz 44/99), dle níž pachová stopa nemůže obstát jako usvědčující důkaz, jde-li o důkaz jediný. Okresní soud nadto stěžovateli znemožnil se k tomuto důkazu vyjádřit, když mu bezdůvodně odňal slovo. Stěžovatel dále poukázal na řadu skutečností, které dle jeho názoru podezření vůči jeho osobě zeslabovaly, případně svědčily o tom, že skutky uvedené v bodech 7 až 10 mohl spáchat spoluobžalovaný M. N. Stěžovatel konstatoval, že si je vědom, že Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů, nicméně v nyní projednávané věci trpělo dle jeho názoru důkazní řízení takovými nedostatky, že jimi byla dotčena stěžovatelova ústavně zaručená práva, jak byla vypočtena výše. Závěrem stěžovatel upozornil na skutečnost, že rozsudek krajského soudu obsahoval toliko výrok o náhradě škody a nikoliv již výrok o vině a trestu, ačkoliv se krajský soud těmito otázkami rovněž zabýval. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek okresního a krajského soudu zrušil. Ačkoliv tak stěžovatel výslovně neuvedl, posoudil Ústavní soud jeho podání tak, že toto směřovalo rovněž vůči usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 259/2010-642 ze dne 24. 3. 2010. Nejvyšší soud sice dovolání formálně odmítl dle § 265i písm. b) trestního řádu, tzn. shledal, že námitky stěžovatele nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, nicméně z odůvodnění jeho usnesení plyne, že se fakticky jádrem obhajoby meritorně zabýval (str. 6 až 8). V případě, že by Ústavní soud přistoupil ke zrušení toliko rozsudků okresního a krajského soudu, zůstalo by vedle vyhovujícího nálezu v platnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu, které naopak stvrzuje věcnou správnost původních rozsudků. Jelikož by takový stav odporoval principu právní jistoty, zahrnul Ústavní soud při zvažování důvodnosti ústavní stížnosti do svého přezkumu rovněž citované usnesení Nejvyššího soudu, jak výše uvedeno. II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti, bylo tedy možno přistoupit k jejímu věcnému projednání. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal stanoviska účastníků řízení. Okresní soud ve svém vyjádření konstatoval, že trestní řízení proběhlo standardním způsobem a vydaný rozsudek odpovídal důkazní situaci, o čemž svědčí i to, že odvolání stěžovatele nebylo ze strany krajského soudu vyhověno, když došlo toliko k úpravě výroku o náhradu škody. Krajský soud pak pouze stručně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí; další účastníci se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřili. Stanoviska účastníků řízení byla stěžovateli zaslána na vědomí, ten však svého práva reagovat na skutečnosti v nich uváděné nevyužil. III. Ústavní soud následně přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí, přičemž shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Nic takového však v nyní projednávané věci zjištěno nebylo. Námitce stěžovatele, že v jeho případě nebyly dodrženy principy spravedlivého procesu, nemohl Ústavní soud přisvědčit. Trestní řízení probíhalo v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a stěžovatel měl možnost plného uplatnění svých procesních práv. Pakliže tvrdil, že mu bylo v řízení před okresním soudem znemožněno vyjádřit se k důkazu srovnáním pachových stop, potom lze konstatovat, že tuto námitku jednak neuplatnil v rámci řádného opravného prostředku, což ji činí z hlediska ústavněprávního přezkumu nepřípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a kromě toho se k tomuto důkazu obsáhle vyjádřila jeho právní zástupkyně jak v závěrečné řeči v hlavním líčení, tak i v rámci odvolacího a dovolacího řízení; právo stěžovatele na obhajobu tedy nebylo nijak zkráceno. Pokud stěžovatel namítal, že důkazy, jež byly v trestním řízení provedeny, neposkytovaly do